Povídka o sobotním pivu, zázvoru, igelitkách a přátelství

To sobotní ráno začalo vlastně už v pátek večer - panč jsem časem nemrhal, slušně jsem se namrdal. Čehož důkazem budiž, že kolem půlnoci jsem od stolu vstal, zavrávovral, marně to stihl vybrat a upadl do šíře svých prázdných lahví vedle spižírny. Rana to byla monumentální, památkou jest pěticentimetrový šrám na pravém stehně. Nicméně do hlavy jsem se nepraštil, třebaže to tak dle začátku tohoto fejetonu může vypadat. 

Ráno mne přepadla hrozná žízeň, ajajajajaj. Jak by taky ne, když se kurewsky oteplilo. Vyžahl jsem i druhý zázvorový pivo Red Girl (prosím neplést s „Ričrd Gír“), a asi tak po vteřině mi došlo, jak je strašně dobrý a že si jich musím koupit víc. Ne víc, ale moc – přesně takovou jsem měl totiž žízeň. 

Miluju zázvorový pivo; leč pozor, ne všechno „ginger beer“ je pivo. Označuje se tak i zázvorová limonáda, tohle je však opravdu ochucené pivo. Asi znáte dost dobrej Birell Zázvor, jenomže ten je nealko. Ale zázvorovej škopek od Peti Hauskrechta je už alkoholickej a moc fajn. 

Mnou plánovaná „rudá děva“ z Brém je z 80 procent pivo a zbytek tvoří good limča včetně zázvorového extraktu. Produkt se symptomatickou načervenalou barvou a bohatou pěnou, vykazující 3,9 % alkoholu, má vskutku plnou zázvorovou chuť a pikantní pálivé doznívání, srovnatelné s Ice & Fire od Becherovky anebo Ďábelským krvesajem, taktéž to noblesním likérem. 

Lačně valím s bandou drahých igelitek do lacinky na Lidické, jenomže tam mou milovanou rudou dívku nemají. Valím teda dál. A jak se tak valím, najednou slyším: „Dědků!“

Tý jo, za mnou se valí kytarák Víťa Kellner z kapely PS BAND - valil koupit struny do toho obrovskýho hudebního kšeftu ve dvoře. V tý hale mají za rohem aj bicí, což mi ve spojení s jistou hladinou zbytkového alkoholu umožnilo, abych si poprvé v životě zabubnoval na Sonory, a určo lepší rana na Sonor než na solar. (Já měl Amati, sice s rampou, ale Amati. Ano, dá se to napsat i naopak: já měl rampu, sice Amati, ale rampu. Takřka odpalovací, jako Remek – však o něm bude ještě řeč.)

Vyšli jsme z přítmí zboží do příjemného jarního pomeranče. „Dáme pivo? – Dáme.“ Nabídku tohoto typu prostě zásadně nikdy neodmítám. Problém, kde bude otevřeno už v deset hodin ráno, byl při solidní znalosti místních sportbarů docela brzy vyřešen.

A za chvíli již su na Masaryčce (Kamenná panna na Orlí má, kterak jsem zjistil, v sobotu zavřeno), zdravím se s místním skladníkem a prosím jej o celé dvě bedny oné mňamavé zázvorové laskominy (2x24x0,33). Trochu nevěřícně kouká na moje igelitky, jako by se logicky ptal, jestli jsem zde autem. Sám jsem ještě netušil, že pouze ZATÍM ne. „Já to tak nějak rozložím“, rozšafně odpovídám posilněn předchozím pivem, a líbezné třetinky přeskládávám do tašek. 

RUP! Tašce, o níž jsem se domníval, že je nejpevnejší ze všech, rupla hned dvě ucha najednou. Ovšem štěstí v neštěstí – zatímco kdysi mi před Albertem praskla látková kabela a rozbilo se snad 6 piv z 12, tady zemskou gravitaci nepřežil jeden jediný kousek! 

No nicméně po takovém rup Vám není hej. Nicméně co bylo horší, že bylo jasné, že takhle to dál nepůjde, a to doslova. Stojím vedle vchodu do lacinky jako 3D reklama na bezdomovce, igelitky přikupuji raději rovnou dvě, prasklou butylku i tašku odkládám do místního odpadkového koše a nechávám se uspávat milostivým jarním slunéčkem. 

Výrazně jsem ovšem zbystřil, když mé pečlivě nadité tašky zaujaly jistou dámskou cikánskou tlupu, aktuálně kočující směrem k nádraží. Že by si paní chtěla zakouřit? No to nešlo, nebyl jsem zrovna umytej, ha ha. Naštěstí se kolektiv ukázal sice hladovým, leč nikoliv agresivním, a tak po pár mlsných pohledech pokračoval ve své oblíbené činnosti nomáda. 

No nic, tak jdeme. Jdeme na to. Hůůůůůůů, přu výročí kosmonauta Remka bych fakt docela uvítal stav beztíže. No tohle fakt nepůjde. Tašky mne kovaly k zemi jako nemilosrdné buchary a začínal jsem mít tušáka, že z logistického hlediska budu muset volit jiné řešení, protože takhle bych šel domů asi tři dny. Shaaaauuuuumaaaal! 

„Budeš muset deset minut vydržet“, ozývá se z telefonu a já se opájím nikoliv pivem , ale slastným pocitem přátelství. Ano, takhle si představuju přátelství - když Tě někdo nenechá ve štychu. Ještě říkám Štěpánce cosi vo votvíráku, protože já su takový brněnský nemehlo, že si pivo ničím jiným než otvírákem neotevřu. (Tedy pokud nejde o petku, tam to umím.) 

Připadám si jako agent se slanou vodou: piva mám na dosah hektolitry, ale žízeň nezaženu. Marně zkouším, jestli zátka není šroubovací, marně přemýšlím, kde bych si půjčil nebo koupil otvírák, hrdlo mi beznadějně sesychá. Jeď, Shaumal, jeď! 

Tak si tak sedím na Květinářské, a někteří cizinci kráčející na Zelný trh si mne obhlíží jako klasický příklad postsocialistického bezdomovce, aneb bakalářská povídka na téma Tak dlouho jsem zvonil klíčema, až jsem o ně přišel. 

Totální grády to začalo nabírat, když mi dokonce jeden bezdomáč (sic sic sic!) chtěl dát deset korun. To mi najednou šlehlo kebulí, že se fakt asi už budu muset nechat oholit a ostříhat. A začal jsem se tak smát, až si všichni další kolemjdoucí mysleli, že jsem si šlehl. 

Hurrráááá, má spása! Přijíždí Shaumal i otvírák. Jdeme na Zelňák na sluníčko, navzdory městské vyhlášce o zákazu popíjení alkoholu na veřejných prostranstvích do sebe hrknu tři zázvory a najednou je mi krááááásně. Hmmm, paní doktorko, máte pravdu: ve dvou se ty tašky fakt lépe táhnou... 

Shaumal je frajerka v tom nejlepším slova smyslu – nejenže táhne dvě moje tašky, ale nechce ani kačku na benzín. Tož na oplátku dostává alespoň jedny kotlíkové brambůrky s červenou paprikou, jedny vynikající capuccino sušenky z „Lestru“ a famózní kari majonézu snad až z Beneluxu. Snad jí to bude chutnat. A propos, pivo nechce. Proč? Protože ho nepije. Ale já myslím, že u mě doma se ten zázvor nezkazí. 

Vážení přátelé, přál bych Vám ten opojný pocit, když jsem po tom „martýriu“ usedl doma na svou léty proprděnou židli a „načepoval si“ tekutý zázvor. Úúúúúúaaaaa, MŇAM a  ú – le - va! 

Já vím, nejsou sice Vánoce - ovšem byly a budou - což mi ale za pomoci alkoholu (i Alkeholu) nebrání nadšeně parafrázovat jednu z nejslavnějších vánočních koled, známou pod názvem Rolničky, rolničky a v originále Jingle Bells: 

GINGER BEERS, GINGER BEERS, KDOPAK VÁM DAL CHLAST? 

Text + foto Váš sobotní Dědek.