PESTRÁ HUDEBNÍ PALETA S „BĚLOBOU“ aneb ZAŇÁKOVÁ - OD „Z“ DO „A“

Určitě znáte takové ty konzervy nebo sladké tyčinky, které mají na svém vršku či konci barevně odlišený pásek s nápisem typu 10 % ZDARMA, 20 % NAVÍC apod. A dožít se 55 let, to není vlastně nic jiného než půl století + 10 % NAVRCH. A právě tohoto věku, čili půl století + 10 % NAVÍC se dožívá zpěvačka LUCIE BÍLÁ, s hlasem řízným jako heavy metal, čímž nám jistě „prominete“, že jí tady uděláme takový malý, hodně nekonzervativní článek, svým obsahem na hony vzdálený jakýmkoli přeslazeným tyčinkám. Čili je tady pár střípků z historie, s akcentem (nejen) na tvrdý rock.

PĚVECKÝ START V BLACK METALOVÉ TÓNINĚ

Ač v pouhých 7 letech nemohla svou tvrdě rockovou kariéru ještě tušit, pěvecky odstartovala v podstatě „black metalem“, neboť za název a ústřední slogan lidové písně „Černé oči, jděte spát“ by se nemusela stydět ani žádná takto zaměřená či doom metalová kapela. Psal se rok 1974, a nevím sice, jak reagoval její rodný otvovický kulturák, ale Vlasta Henych se myslím přeci jen inspiroval jinde. Předpokládám však, že přítomné diváctvo již tehdy aplausem vytušilo, jaký poklad místní obec chová, zatímco kulturní dům, rozuměno stavba samotná naopak tleskala zejména o X desítek let později, kdy jej Lucka nechala na oplátku zrekonstruovat.

VE ZNAMENÍ TRIOLY

Jako kdyby název učiliště Triola předurčil její vývojovou triádu rockových kapel, z nichž do dneška zůstal jen Arakain (účinkování se „čtvrtým v pořadí“, Vitacitem v Horké kaši, považuji přeci jen za svým způsobem nahodilou odbočku). Nemůžu ale napsat, že z hlediska rockové éry začínala Lucie Bílá s kapelou Hélius, protože v té době ještě tento Hannigův pseudonym neměla. V roce 1983 začínala prostě jako dámská krejčová Hana Zaňáková. Pozdější nástup paní Z. do „A“, kdy už byla opravdu masmediální Lucií Bílou, nebyl tak úplně rychlý a automatický, neboť ještě „musela“ absolvovat intermezzo s formací Rock Automat, k čemuž všemu uvedla v rozhovoru pro únorovou Melodii 1986 toto:

„Když jsem nastoupila do učiliště Pragoděvu Triola, hledala jsem možnost, jak uplatnit svůj zájem o zpívání. Kromě soutěží v učňovských olympiádách, které jsem většinou vyhrávala, jsem si našla pro vystupování na různých tancovačkách kapelu z Vysočan, která se svým repertoárem zaměřovala především na klasický rock and roll. Jmenovala se Hélius a vydržela jsem s ní něco přes rok. Přešla jsem ke skupinám Rock – automat a Arakain, se kterými hostuji dodnes.“ 

(Mimochodem, když si dneska do Google zadáte slovo Triola, vyskočí vám nejenom tradice od roku 1919, ale též aktuální slogan „Plavky pro velká prsa 2021“. A pak věřte náhodám…)

 „BĚLOBA, POJĎ NÁM ZAZPÍVAT KECKY!“

„Bylo mi osmnáct a jediné, čím jsem žila, byly tancovačky se skupinou Rock automat. Ještě teď mám v paměti na šicím stroji nůžkami vyryté to krásné a působivé slovo ARAKAIN se srdíčky kolem. Jsem odkojená bigbítem a křičela jsem ostošest písničky od Judas Priest, Deep Purple, Kissáků a podobných úžasných partiček. V té době jsem se náhodou ocitla na Barče, kde měl Arakain koncert, a já byla v sedmém nebi.“, zavzpomínala Lucie v knize Arakain: Dvacet let natvrdo.

K samotnému začátku lana od Áček se vztahuje dnes už legendární historka, která pobaví pokaždé znovu a znovu. Kapela Rock automat, včetně Lucky, se na své štaci „potkala“ v jeden den s Arakainem (vida, jak je Konopiště vskutku dějinné místo: od historického zámku přes závodníka Františka Koudelku z STS Chvojkovice Brod až po milníky metalové muziky). Ač je možná tak trochu paradoxem, že vyučená šička límečků mediálně prorazila krapet „nižší polohou“, totiž hitem o nonkonformně se chovající obuvi, tuto skutečnost nemohl pominout ani Aleš Brichta, který na Bílou tehdy pokřikoval ono slavné „Běloba, pojď nám zazpívat kecky!“

Její denní režim byl v tu dobu obdivuhodný. „Dostávám pořádně zabrat. Vstávám v půl čtvrté ráno, cestuji do práce, usedám k šicí lince v pražské Triole, kde osm hodin poctivě zařezávám.“ (Že by bývala myslela „vyřezávání“ toho loga Áček?) „Třikrát týdně mám dlouho do noci zkoušky s kapelou, do postele se dostanu hodně po půlnoci, spím možná tři hodiny a něco doháním podřimováním ve vlaku. Koncem týdne jsem už jako mátoha, ale co se dá dělat, musím vydržet.“

A vydržela.

ZAŇÁKOVÁ - BÍLÁ - MALÁ

Žánrově nespoutaná Bílá projevila svoji zdravou dávku drzosti už i v onom shora zmíněném rozhovoru pro Melodii, když na otázku „Jaký je tvůj hlasový rozsah?“ odpověděla „Tři oktávy, ale napiš jen dvě a půl, ať to nevypadá, že se chlubím.“ 

Číslo tři opravdu jako by zpěvačku symbolicky provázelo: 3 oktávy, 3 zásadní kapely, 3 dny v týdnu zkoušky, 3 hodiny spánku denně (jen ohledně těch ňader si myslím s trojkami nevystačíme), a aby toho nebylo málo, ještě k tomu celkem 3 jména: kromě občanského Zaňáková a uměleckého Bílá se totiž měsíčníku Melodie už o něco dříve, na podzim roku 1985, podařilo její umělecký pseudonym kuriózně zpitvořit, a tak byl její čtvrtstránkový muzikantský profil, jež tou dobou v Melodii tradičně vycházely, nadepsán LUCIE MALÁ, 7. 4. 1966. Je sice pravdou, že v porovnání s dneškem byla Lucie tehdy ještě malá holka, ale se zpěvačkou Magdou Malou sestry fakt nebyly. 

Ono každému se občas podaří něco překroutit, Lucii se takhle zdařilo „upravit“ datum narození punkové zpěvačky Niny Hagen, o níž tvrdila, že jsou narozené ve stejný den. Nina je ovšem 11. března, a tak mi tu vycházejí jediné dvě číselné souvislosti, a sice: Navěky že 7 + 4 = 11, a pro tento rok že paní Hagenová je ročník 55 a Lucce je letos 55 let.

OSUDOVÁ NINA HAGEN?

Ač v ranku tvrdé muziky metalistka, osudovou se pro Lucku zřejmě stala právě tahle punkerka. Kdo z fanoušků socialistické pop music slyšel na samotném konci 80. let, ve slavném pořadu Možná přijde i kouzelník, v jejím vypjatém podání „operní árii“ Naturträne, převzatou právě od Niny Hagen (později se tato kompozice, jinak zaranžovaná a s českým textem Gábiny Osvaldové, objevila pod názvem Valpuržina noc na zpěvaččině třetím albu), musel okamžitě vyházet všechny tenisky a botník nacpat martenskami (stejně jako to už dávno udělali metalisti kvůli famózní Satanice). A slyšel to tehdy i skladatel Ondřej Soukup, jenž v rozhovoru pro Melodii 10/1992 zpětně řekl:

„Já ji viděl až někdy před třemi roky v Kouzelníkovi, kde dělala pseudooperu podle Niny Hagen. To jsem si řekʼ - pane jo, to je něco, a sehnal jsem ji, aby mi nazpívala nějaký árie do Šach-matu (projekt hudebního a tanečního ztvárnění šachové partie – pozn. aut.). Tam to vlastně všechno začalo a ona sama mě už tenkrát požádala, abychom spolu natočili desku.“

A světe, div se, opět číslo 3: trojice Soukup – Osvaldová – Bílá rozehrála pomyslnou mistrnou šachovou partii „pro tři“, která „pro panenku“ skončila nikoliv Requiemem, alébrž vítězstvím všech: v roce 1992 albem „Miss prášek na praní“ – Missariel. A z metalové princezny se stala popová královna.

Zajímavé jsou přitom rovněž právě metalové konsekvence této desky, na níž vyšel i hymnický opus Maraton. Zatímco v 80. letech totiž Lucie Bílá zpívala některé písničky Arakainu, po mnoha letech od vydání nahrál Arakain do televizní soutěže naopak písničku Luciinu - řádně metalově přitvrzený Maraton pak vyšel jako bonus na CD Restart (2009).

A KDYŽ METAL, TAK JEŠTĚ PÁR VZPOMÍNEK…

A když jsme se obloukem dostali opět k metalu, tak mi dovolte ještě pár vzpomínek.

Zajímavá kuriozita se měsíčníku Melodie zjevně záměrně podařila v č. 5/1987, v němž vyšla „dvojstrana o Arakainu a Lucii Bílé“: na str. 24 byl celostránkový rozhovor s kapelou (publikován i v knize Dvacet let natvrdo), na protější str. 25 s Lucií Bílou celostránková rubrika Jak já to slyším, v níž umělcům naslepo pouštěli různé písničky a oni je měli poznat a okomentovat; nutno však podotknout, že tato rubrika byla muzikanty hojně využívána nejen k prezentaci poslouchaných skladeb, ale též k prezentaci sebe sama, tj. sdělování informací o své činnosti, plánech atd., což bylo v informačně dosti omezené době socialismu víc než logické. Zatímco nalevo se tak členové Arakainu vyjadřovali i ke spolupráci s Lucií Bílou, napravo mluvila Lucie Bílá mj. o spolupráci s Arakainem, zkrátka takřka doslova hezky zrcadlově.

Kupříkladu při poslechu nahrávky Petera Nagye Tváre opustených (že by jakási dějinná symbolika tohoto názvu?) odbočila takto: „Jako třeba s mým prvním LP. Vím, lidé si ho koupili. Bylo nové a oni zvědaví. Ale koupí si teď to druhé? Na tom prvním zpívám, že jsem mladá, neobjevená, hledám kluka, pak mám kluka na vojně, jsem nešťastná, pak šťastná… prostě každý text o něčem jiném, nemastné, neslané písničky. Budou mi lidé věřit na tom druhém LP? Je zajímavé, že na nedávné besedě s Citronem v Plzni první tři otázky padly na mě – jak je to se mnou a Arakainem. Nikoho nezajímaly pitomé neposedné tenisky, ale proč nemohu zpívat s Arakainem. Ovšem s nimi zazpívám tři písničky a cítím, že jsem ze sebe dala vše, co jsem chtěla dát. A to je málo. Víc bych chtěla najít u Honzy Prokeše ve skupině Galapetr. Teď ještě pořád lidé ode mne něco čekají. Až přestanou, bude to průšvih.“

POSLEDNÍ (ROCKOVÝ) VLAK?

Jak víme, nakonec to druhé album nebylo s Galapetrem, ani se skupinou Lego Jiřího Vondráčka, a nebylo ani „teď hned“, ale až 6 let po debutu (viz výše). Je to tak, pozdější Missariel Lucie do lidí řvala „Já chci změnu“ nebo „Jako pták Fénix já z popela vstávám“, prožila si 6 let hledání, ale mrzet ji to nemusí: pořád točila singly a klipy, stihla i tu Horkou kaši, hlavně ale zbudovala základy, že průšvih - ve smyslu uvedeném výše – nikdy nenastal: lidé od ní pořád něco čekají.

Připomeňme si z té doby věc, která ční tak nějak mimo linii její diskografie – převzatý šlágr What About Love od rockové skupiny Heart, klipovku s českým textem Poslední vlak (1989) – pozn.: relativně nízká hlasitost: 

NA ZKOUŠCE Z DĚJIN HUDBY? aneb KDYŽ MÁŠ ZEPPELÍNY V HLAVĚ

Lucce v oné rubrice Jak já to slyším pustili mj. Led Zeppelin a Def Leppard, takže nejprve vysypala z hlavy historii starších klasiků (podotýkám v roce 1987, kdy jste si nemohli profily svých miláčků jednoduše vygooglit): „Zeppelini, nejslavnější hard rocková a heavy metalová skupina. Neumírající legenda. Mimochodem skladba All My Love. Historii kapely znám nazpaměť. Vznikla ze skupiny Yardbirds. Na ostrovech se jim moc nedařilo, zato rok po svém založení získali zlaté album v USA. V roce 1974 založili vlastní gramofonovou firmu Swang Song. Po autohavárii Roberta Planta se na delší čas odmlčují a po tragické smrti Johna Bonhama se skupina rozpadá. Je to mezník v dějinách rocku a metalu. Že je Plant vynikající zpěvák, to snad ví každý, takže nevím, co bych o tom ještě měla říct. Jejich koncert ve filmu The Song Remains The Same jsem viděla na videu třikrát a považuji ho za největší hudební zážitek. Mimochodem, tahle deska In Through The Out Door, v pořadí devátá, byla kritikou naprosto zničena.“ Kritikou naprosto zničena? To samotná Lucka byla rychlejší – podařilo se jí to hned s deskou první…

UŘVANÝ METAL

Při poslechu pecky „Rock! Rock! Till You Drop“ z LP Pyromania (1983) od Def Leppard byla ještě emocionálnější, a věnujte prosím pozornost zejména poznámce o uřvaném metalu: „To je kapela, která mě dovede zvednout ze židle… Def Leppard! Skupina mých snů. To jste mi udělal skutečně radost. Já mám tuhle desku natočenou na kazetu, ráno se s ní probouzím a večer chodím spát. Miluji ještě Judas Priest, ale Leppardi, to je moje krevní skupina. Sbírám tuhle muziku od doby, co jsem začala zpívat s Arakainem. Superkytary Pete Willise a Steva Clarka. Rick Allen a Rick Savage beglajt, superzpěv Joe Elliotta, aranžmá, vokály…  znějící vokály. Ze zpěvu je cítit šťáva, energie. Já nemám ráda uřvaný metal, ale tohle je příjemné. A je tam vše, co má být. Zvukově se to nedá s našimi nahrávkami srovnat. Ale o tom se už tady stokrát mluvilo.“

A plynule navazuje srovnáním s tuzemskou metalovou kapelou, tentokrát však nikoli na téma Arakain: „Trochu podobně to u nás dělají Citroni. A i když jsou dnes už profíci, mají v sobě pořád to amatérské nadšení. Jsou to živelní, dobrosrdcatý kluci, kteří to rozhodně nedělají jako zaměstnání. – Zkrátka s těmi Leppardy jste mě potěšil.“

„CIGOŠKA“ O CIKÁNECH, A V TELEVIZI!

Když psal Aleš Brichta text svého Deratizera („na ulici kradou cikáni kola / už by to vyřešit měl, nějakej deratizér“- CD 2009), nevím, zda si vzpomněl na divoká 90. léta, kdy Lucka v hlavním vysílacím čase a v přímém televizním přenosu a (!) pronesla onen památný vtip: „Víte, proč nemůžou jet cikáni Závod míru? – Protože byste si poznali svoje kola.“

Inu, proč ne, koneckonců byla zmíněna mimo jiné hodnota míru, jehož proklamaci měla tato zem po mnoho let hluboce zažitou… Hlavně ovšem zpěvačka takto „nestřílela“ pouze do druhých, ona tak střílela i do sebe sama: její rétorika typu „Co byste chtěli od cikánky“, se koneckonců výslovně objevila i v textu hitu Hana Zaňa („Jinak to nebude“): „Vesnickej balík / panenka pro vojáky / pro jedny cigoška / a Marlen Dittrich taky.“

SLOVA, HOLÝ NEŠTĚSTÍ

Jedna vzpomínka se váže i k metalové šatně Arakainu, kdy jeho bývalý bubeník Karel Jenčík v knize Arakain: Dvacet let natvrdo vzpomíná:

„Kdykoli dneska Lucku Bílou vidím v nějakém pořadu, vzpomenu si, jak jednou v šatně říkala: „Já vím, že zpívám slušně, ale nikdy nebudu tak populární jako Iveta Bartošová, protože mně se nezabil kluk. Nejsem křehká blondýna a nikdy v životě nedosáhnu toho, co ta Iveta.“

Nikdo nemohl tušit, jak osudová slova byla pronesena, a teď nemám na mysli, že Lucie se v životě stala nakonec ještě populárnější než Iveta (R.I.P), ale ta slova o tragickém úmrtí Petra Sepéšiho. Kdo mohl tušit, že za nějaký ten rok obdobně tragicky, rovněž při autonehodě, zahyne také Lucčin kluk – někdejší dětská herecká hvězda Tomáš Holý…  

S BÍLOU NA KAFE? NE, TO NE!

Jak se píše v knize Lucie Bílá: Jen krátká návštěva potěší (Daranus 2007), Vánoce jsou krásná doba rodinné pohody, ale je to kříž pro někoho, kdo zrovna o rodinu přišel. Bylo to před Vánoci roku 2000, kdy opuštěna brouzdala rozzářenou, leč prokřehlou Prahou. V davu kupujících ji poznala jedna paní a hned spustila: „Já vás mám tak ráda! Žádné vaše vystoupení nevynechám.“

„Opravdu? To ráda slyším. Tak víte co? Pojďte si sednout na jedno kafíčko, já vás zvu.“

„Ne to ne, to ne! To by nás mohl někdo vyblejsknout, to já nemám zapotřebí.“

V horním patře Vinohradské tržnice odevzdaně klesla na lavičku a s knedlíkem v krku pozorovala sváteční ruch a hemžení dole, až si k ní přisedla nějaká babička, která ji naopak zřejmě nepoznala.  Aby řeč nestála, Lucie se jí zeptala, jestli nakupuje dárky.

„Kdepak, mladá paní, jsem úplně sama. Už třicet let vdova a i syna jsem přežila. Vnoučat je dost, ale ty se ke mně neznaj. Tak se o Vánocích courám Prahou, abych zabila čas. Sem se chodím ohřát, když je venku vlezlo. Sedím tady v teple, podřimuju a koukám se na lidi.“ Ani Lucie v tu chvíli nedělala nic jiného.

Metal? Totální hardcore.    

NA ZÁVĚR JEDNA HÁDANKA

Jinak to nebude, tak nazdar osude - abychom ten smutek opět odlehčili, na závěr malá hádanka. V jednom porevolučním čísle časopisu Mladý svět vyšla anketa s různými historkami rockových muzikantů týkajícími se hraní za socialismu. Jeden nejmenovaný zpěvák jedné nejmenované metalové kapely tam odvyprávěl příběh (promiňte mi případné nepřesnosti, výtisk jsem již nedohledal, tudíž čistě memoruji), jak jim jednou nějaký příliš aktivní soudruh přišel do kulturáku zkontrolovat kapelní účetnictví, jestli nešvindlujou a tak, a jal se zjevně velmi hluboce zabývat zejména odpisovými (amortizačními) položkami.

Když už z něj byli všichni na mrtvicu, panč se zdálo, že to jeho „vyšetřování“ nikdy neskončí, jedna nejmenovaná zpěvačka s kapelou vystupující se rozčílila, k chlápkovi přiběhla a zvýšila na něj patřičným způsobem svůj již tak dost pronikavý hlas, že jestli mu to ještě nestačilo, že si může klidně zamortizovat i její kozy. - Ehm, které v tu dobu určitě na odpis nebyly…

A teď můžete tipovat, o koho se jednalo. No jasně, chci jméno toho aktivního soudruha!

TO NEJLEPŠÍ NA KONEC

Třebaže oficiálně vyšla skladba Satanica až v roce 1994 na debutovém sólovém Brichtově albu Růže pro Algernon (zařazená kontrastně vtipně před Vánoční), kde ji ovšem nazpívala Pavla Kapitánová (R.I.P.), a třebaže někteří fanoušci mají radši právě tuto novější verzi, původní „černá“ Satanica s „jekotem Běloby“ zůstává vpravdě nesmrtelná - viz kultovní videozáznam včetně strohého závěrečného „čau“, svojí unylostí tolik kontrastujícího s předchozím expresívním projevem.

„Nezkušená, říká do očí to, co cítí.“ - „Milovaná, proklínaná, taková je Satanica.“ - „Zářící, šťastná, andílek na obrázku, říká všem, že chce prostě žít, co to dá.“ - „Ráno unavená, jen hlavu sklopit si níž a spát.“

Jak že to všechno začalo? Černé oči, jděte spát?

Čau Dědek.   

P.S.: Pozor, čert nikdy nespí!