OČI

Tady brácha Děd

Někdy takhle v koloběhu věčného všehomíra a pomíjivého míru, mi blízký člověk vyprávěl krátký příběh. Stál u kamaráda ve kšeftě, a najednou tam přišla maminka s dítětem - kolik mu bylo přesně nevím, ale prostě malej klučina, co si rád hraje. Matka poprosila o nějakou vodu, a už z jejího specifického přízvuku bylo zřejmé, že se narodila jen o kousek slovanskýho světa dál. Klučina měl výhodu, že do dospělosti daleko, a tak mu jeho duše dovolovala neřešit životní potřeby, jako je jíst a pít, ale řešit potřeby klučičí. A tak v regálu obchodu najednou uviděl takovej ten stolní cvrnkací fotbal, myslím, že jsme ho v životě hráli snad úplně všichni my kluci (a možná i holky, který jsou teď třeba už zodpovědnými mamkami). Jeho pohled na tom fotbalu ulpěl, a třebaže tam byla spousta dalších hraček, díval se jenom na něj. Nezačal žadonit, nekřičel, nevyřvával, že ho prostě chce, ať mu ho máma koupí, jak to občas děti dělají. Jenom stál, mlčel a jeho oči se upřeně dívaly na ten fotbal.

Člověk, co mi onen příběh vyprávěl, se mezitím dal do krátké řeči (kdy v sobě vylovil řadu již domněle zapomenutých slovanských slov) s tou maminkou, jež zakrátko vyšla z obchodu, volajíc na kluka, ať  už jde. Možná utíkala nejenom z jiné země, ale i před tou bolestí z jeho očí, že ona mu prostě ten fotbal, který musel nechat doma, koupit nemůže.

Člověk, co mi onen příběh vyprávěl, se musel rozhodnout během pár vteřin, což v životě nebývá jednoduché; naopak, bývá to to nejtěžší. Ten stolní fotbal není úplně levná záležitost, ale on vytáhl peněženku, fotbal koupil a dal ho tomu klukovi. Klukovi, jehož oči se tudíž zase dívaly na ten fotbal, ale tentokrát už úplně, úplně jinak. Ta hra byla najednou opět jeho – stejně jako tam doma. A asi v tý hře byl právě kousek toho „jeho doma“.

Kluk vyběhl ven za maminkou, jež se po chviličce do krámu vrátila a moc a moc děkovala. Hlavně ovšem děkovaly její oči, který úplně nejlíp věděly, jak bude její syn, tady někde bez táty, zase aspoň trošku šťastnej.

Jak víte, ta maminka s tím dítětem utekla před pár dny z Ukrajiny. Co Vám chci říct, že ten člověk, co mi ten příběh vyprávěl a co ten fotbal klukovi koupil, je můj brácha Bob. A co chci říct, Tobě, brácho, že si koupím klobouk, abych jím mohl před Tebou smeknout.           

Protože v životě bývají úplně největší právě ty zdánlivě „nejmenší maličkosti“. Děkuju Ti.

Tady brácha Dědek.

P.S. A nám všem posílám jednu z nejkrásnějších skladeb na světě složených proti tomu strašnému nesmyslu, který se jmenuje válka.