O pankáčích

Přátelé, Dědek mě pořád bombarduje, abych něco psal, takže zde je další věc, tentokráte o pankáčích. Narazil jsem na zajímavý rozhovor s Vildou Čokem (Vilém Čok: K punku za Husáka patřily číra i výslechy u fízlů - CNN Prima NEWS (iprima.cz)), nejvíc mě tam zaujalo, že u výslechu na fízlárně na konci 70. let sežral papír, na který mu vyšetřovatel přikázal napsat jména kapel, které hrají punk. Napsal tam jenom profesionální Abraxas s tím, že to snad kapele neublíží, ale potom si řekl, že to klukům nemůže udělat a papír sežral. Říkal jsem si, jak by asi vyšetřovatel reagoval, kdyby mu na ten papír napsal názvy několika britských punkových kapel. Následně mě to vedlo k hlubokému přemýšlení nad tím, kdy jsem se já osobně poprvé s fenoménem punku setkal. Vždycky jsem si totiž myslel, že Čechy a Morava byly ve sféře bigbítu převážně metalové, ale mýlil jsem se. Například Třebíčsko a přilehlé regiony byly v 80. letech výrazně punkové. Patrně záleželo na repertoáru, který šířili lokální zábavové skupiny. Nicméně vraťme se do 80. let na Kyjovsko, Veselsko a Hodonínsko, kterému kralovala Argema a Generace. Nedokážu díky lokální tradici říct, kdy jsem poprvé potkal metalistu, protože delší vlasy kromě dědků (promiň Dědku), esenbáků a lampasáků nosili snad všichni. Zároveň si nedokážu úplně vybavit, kdy jsem úplně poprvé uviděl opravdového pankáče s čírem na hlavě. Míchá se mi ve vzpomínkách ohledně pankáčů několik věcí dohromady. V našem regionu jsme měli v super kvalitě oba rakouské televizní kanály ORF 1 a ORF 2, kde jsem snad nějakého pankáče v polovině 80. let viděl úplně poprvé. Nicméně mám takovou zajímavou vzpomínku. Jednou se u nás zastavil otcův kamarád Václav, který jezdil do nemocnice v Hodoníně na dialýzu ledvin. V polovině 80. let asi tyto přístroje ještě zdaleka nebyly na takové úrovni jako dnes, takže pacienti kromě příšerné únavy trpěli řadou dalších neduhů. Tátův kamarád míval po dialýze několik hodin rozostřené vidění, což je jádrem pudla. Po dialýze se pěšky vydal k hodonínským kasárnám, kde potřeboval něco vyřídit. Šel po chodníku kolem zdi kasáren a začali se mu dálce rýsovat dvě postavy v černých kabátech, a jak se postupně přibližovali, tak si v duchu říkal, jestli se mu to zdá, že ty dvě postavy mají na hlavách černé lodičky a pomyslel si, to snad ne, černé lodičky přece nosili esesáci. Jak se ony dvě postavy přiblížili ještě blíž, tak zjistil, že nemají na hlavách černé lodičky, ale černé číro. Pan Václav, který byl přesvědčeným komunistou, byl z toho úplně paf a říkal, že by se to mělo okamžitě zakázat a pankáče zavřít do cvokárny. Nicméně Václav měl ženu Marunu, která byla rovněž členkou KSČ, ale měla mnohem pokrokovější názory a ta ho vždycky usadila. Když jsem se jim někdy v roce 1988 chlubil plakátem s Eddiem od Iron Maiden přivezeným z Polska, Václav prohlásil, že je to propagace fašismu, že na plakátu je smrt, načež mu jeho žena Maruna strašně vynadala, že mi zkazil radost. Jednou dokonce na nějaké stranické schůzi někdo navrhl, že by se měly zakázat zábavy Argemy a Generace, načež paní Maruna se razantně postavila proti a onomu soudruhovi řekla, že ty děcka se přeci musí někde vyblbnout, jinak budou demolovat autobusové zastávky a asi to zabralo, protože zábavy pokračovaly dál. Nicméně pan Václav měl i další zajímavé hlášky. Jednou jsme byly u něj doma na návštěvě a dívali se všichni na televizní noviny. Zrovna tam byla reportáž, kde u městského soudu v Praze byl k trestu smrti odsouzen dvojnásobný vrah a na závěr reportér řekl, že odsouzený přijal trest s úsměškem. Načež Václav pronesl legendární větu „Ty vole, to je v prdeli, on se směje tomu, že ho oběsí, on ví, že Gusta (myšleno prezident dr. Husák) natáhne do půl roku brka a dostane milost“. Tady se Václav trochu mýlil, Gusta nenátáhl brka, ale u odsouzeného propuklo těžké onemocnění a za půl roku ve věznici zemřel, takže se poprava nekonala. Na závěr ještě jednu historku o pankáči. V létě roku 1997, kdy na Moravě proběhly ničivé povodně jsem trávil léto na archeologickém výzkumu hradu Tepenec u obce Jívová na Olomoucku. Moje přítelkyně Kateřina se s kamarádkou Janou vypravili na vyhlášený festival do Trutnova. Já jsem odmítl jet, protože tam nebylo moc metalových kapel. Podotýkám pro případné mladší čtenáře, že internet sice už existoval, ale tak maximálně na vysokých školách, takže informace o místě a datu konání jsme měli pouze z plakátů. Tak se obě holky vypravili vlakem na fesťák. Jak hodně kouřili trávu, tak se místo do Trutnova dostali do Turnova. Říkali si už ve vlaku, že je divné, že jím téměř nikdo necestuje, ale že je něco špatně, jim začalo docházet až na nádraží v Turnově, kde nebyla ani noha. Vyšly před nádraží, nikde nikdo, strašné vedro, ale potkali nějakého místního pankáče. Hned na něj „Zdar vole, hele, kde je tady ten fesťák?“ Pankáč se hluboce zamyslel a udiveně pronesl „Jakej fesťák, tady žádnej nikdy nebyl“. Po nějaké době hovoru se pankáči rozsvítilo v hlavě a vydedukoval, že holky mají namířeno do Trutnova. Ještě, že Trutnov není na druhém konci republiky, takže se obě dívčiny dostali ještě téhož dne na místo konání. Jen pro zajímavost z Kateřiny je dnes uznávaná pražská psychiatrička. Kdoví kolik má v kartotéce pankáčů.

Kelt

Úvodní foto: Pixabay