Létající rakev aneb jak nebožka skončila vystřelená z dvanácettrojky v potoce

Dědek mě stále hecuje, abych psal dál, jenže já si úplně nechci vystřílet patrony, protože připravuji knihu mých historek a zážitků, která bude velmi výživná. Ale má to mít, tak zde je historka o rakvi, v pořadí druhá.

Začnu trošku ze široka, zavzpomínám na dobu, kdy tu byl bolševik králem. V té době, jak si mnozí pamatujete, znamenalo být zaměstnán v pohřebnictví, tak něco jako být ve středověku rasem nebo katem. Když to o vás lidi věděli, tak se vás trochu štítili. Ono totiž za socíku u pohřebáků byli často zaměstnáni lidé po výkonu trestu, alkoholici, možná by se našel i nějaký ten disident. Vzhledem k metalovému zaměření webu musím vzpomenout, že v krematoriu například pracoval Big Boss z Rootu nebo Dan Šakal z Törru.

Když v roce 1984 zemřel můj děda, tak táta přišel s tím, že se v práci někoho ptal, jak to chodí s přípravou nebožtíka a bylo mu řečeno, že kromě oblečení má na prosekturu zanést dva pulčíky rumu, stokorunu a nebožtík bude jako ze škatulky. A tak se i stalo. Mě na tom nejvíc fascinoval ten rum a bylo mi jako osmiletému dítěti vysvětleno, že pokud by u toho ti dobří lidé nepili, nebyli tuto práci schopni dělat. Tak si říkám, jak to asi chodí dneska, když opilost se v práci netoleruje, jestli jsme dospěli tak daleko, že je to někdo ochoten dělat s čistou hlavou nebo jsou tito pracovníci třeba pod nějakýma práškama.

Ještě než se dostanu k jádru historky, tak zmíním jednu věc. Za socíku na základní škole, když jste chtěli hodně někoho naštvat, tak jste mu do očí řekli, že v budoucnu bude oblékat mrtvoly. Povím vám, že když jste toto někomu vmetli do očí, tak jste rovnou mohli čekat ránu pěstí. Ale zpátky k historce.

Znám ten příběh pouze z vyprávění, takže ani přesně nevím, ve které vesnici u Kyjova se stal. Jistý pan M z Milotic pracoval jako řidič pohřebáku (oné černé ikonické dvanácettrojky neboli černé sanitky) v Kyjově. Toho dne měl odvézt na pohřeb dva nebožtíky, tak naložil do své černé sanitky obě rakve zároveň. Prvního nebožtíka odvezl jen do kostela, ale druhý pohřeb byl v jiné vesnici, jak se říká z domu na hřbitov, což vyžadovalo krokem vézt nebožtíka v průvodu lidí.

Do začátku pohřbu mu zbývala více než hodina času, a tak se rozhodl, že si v oné vesnici skočí před pohřbem na pivko. Dvanácettrojku zaparkoval v mírném kopečku u hospody a šel se občerstvit. Po nějaké době do hospody vtrhl vyděšený člověk, který křičel, že si pohřebák nezabrzdil, rozjel se mu a rakev i s nebožkou, že se válí v potoce. Ona údajně nefungovala ruční brzda, tak se auto pomaličku pozadu rozjelo z kopečku, kola se zastavila o nějaký obrubník, ale nezajištěná rakev vyrazila zadní sklápějící dveře dvanácettrojky a skončila v korytě potoka.

Štamgasti mu pomohli rakev vytáhnout, naložit a pan M musel zpátky na základnu, aby mu pocuchanou nebožku znovu pomohli upravit. Vše údajně dobře dopadlo, nebožka se přendala do nové rakve, upravila, naložila do nepoškozené dvanácettrojky a byla zavezena zpět do své vesnice. Dokonce při všech těch peripetiích nedošlo ani k moc velkému zpoždění pohřbu. Jestli si někdo stěžoval nebo pana M vyhodili z práce, si vypravěč už nepamatoval.

Na závěr ještě jednu zajímavost, kterou mi vyprávěla bývalá kolegyně Helenka. Pokud se někdo v Brně chtěl za socíku stát taxikářem, musel údajně odkroutit jeden rok jako řidič pohřebáku, protože tam jinak nebyli schopni nikoho dostat.

Tady Kelt.

Úvodní obrázek: auta5p.eu/muzea/veterani_litvinov_2020/litvinov_34.php

NECROCOCK: Praktiky pohřebních ústavů