Legendární setkání Kelta s Karlem Krylem v Bechyni (jaro 1993)

Dědek tady nedávno avizoval, že něco napíše o Karlu Krylovi, tak jsem si řekl, že mu trošku vypomůžu. A protože jsme si nedávno připomínali narození Karla Kryla, tak se s vámi podělím o osobní vzpomínku na něj. V roce 1993 jsem se jako středoškolský student účastnil keramické konference v Bechyni, kde jsem měl možnost se s Krylem osobně setkat. Setkání mě velmi ovlivnilo, a tak jako český bigbít jsem i často Karla Kryla propagoval v zahraničí.  O pár let později při mém ročním Erasmus pobytu ve Vídni jsem rakouským studentům archeologie v hospodě na notebooku pustil klip Morituri te salutant od Törru. Nechápavě na to koukali a pak se mě ptali, jestli to není zakázaný. Asi si mysleli ze záběrů v klipu, že se jedná o materiál nějaké ultrapravicové hudební skupiny. Tak jsem jim vysvětlil, kdo byl Karel Kryl a jak vznikla tato předělávka jednoho z jeho nejlepších songů. S Rakušáky to bylo občas těžké, za roky strávené v kapitalismu vůbec nechápali, že u nás třeba vysokoškoláci poslouchají metal. Když jsem jim říkal, že jedu na metalový festival do Grazu, tak mi posměšně říkali: „Na ja, mit Traktoristen“. Tím mi chtěli dát najevo, že v Rakousku poslouchají metal snad jen chovatelé prasat. Ale zpátky k vyprávění o setkání s Karlem Krylem. Omlouvám se, je to trošku ze široka, berte to zároveň jako sondu do života středoškoláků před více než třiceti lety…

Ředitel naší školy mě to ráno, když jsme odjížděli do Bechyně svěřil osmilitrový plastový kanystr s vínem pro ředitele bechyňské průmyslovky. Ještě mi sdělil, že kanystr má na dně malou prasklinu, takže trochu teče, ale dá mi ho do igelitové tašky. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tento malý defekt zapříčiní konzumaci ředitelova vína přímo v autobusu. Musím ke cti ředitele naší školy ještě dodat, že víno dělal exkluzivní. V době, kdy ještě vinaři běžně doslazovali vína řepným cukrem, on dělal víno čistě přírodním kvašením a taky nám chutnalo, ale to trošku předbíhám. Vyrazili jsme ze školy na hodonínský autobusák a autobusem jsme se přesunuli do Brna. Zde nás na Zvonařce čekala čtyřhodinová cesta do Bechyně. Při cestě do Brna jsme seděli tak nějak neorganizovaně, ale na autobus do jižních Čech čekalo jen pár lidí, takže bylo jasné, že budeme sedět pospolu. Obsadili jsme zadní sedadla autobusu a vidíme, že k nám uličkou míří naši profesoři. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, ale křiknul jsem na ně: „Ve předu není místo?“. Načež se zarazili a sedli si na dvojsedadlo někde v polovině autobusu. Po chvíli jízdy se osazenstvo začalo zajímat, čím mě to ředitel vybavil na cestu. Už nevím, koho to napadlo, ale řekli jsme si, že to víno zkusíme ochutnat. Bylo opravdu vynikající, teplota akorát, myslím, že to byl vlašák nebo rýňák s ovocnými tóny. Okamžitě se zvedla nálada, začal jsem vyprávět své historky, sprosté vtipy a prokládal jsem to hláškami Franty Ringo Čecha, které jsou jako spojováky na albu Hrrr na ně od Jirky Schelingera. Po nějaké chvíli jsme si řekli, že bychom si mohli dát znovu vína, protože kanystr má ze spodu trhlinu a můžeme bechyňskému řediteli v klidu namluvit, že víno vyteklo. Neměli jsme skleničku ani plastový kelímek, takže každý, kdo chtěl ředitelovo víno pít, si musel přihnout přímo z kanystru. Tím bechyňský ředitel obdržel víno se slinami asi sedmi lidí, ale víno je kyselina, takže dezinfikuje. To už jsme opravdu dělali vzadu bugr, ale profesoři se ani neodvážili otočit. Pamatuji si, že tam vzadu seděla nějaká mamina s malým klukem a bylo vidět, že by se k nám taky ráda přidala, pozoroval jsem, jak jí cukají koutky při vyprávění některým mých peprných historek. V Bechyni na autobusáku na nás čekali místní studenti, kteří nás měli odvést na internát keramické školy. Docela koukali, jak jsme v dobré náladě a já vykřikoval, kde pro nás mají připravený červený koberec a začal z nich tahat informace, kde je nějaká dobrá hospoda, kde nám nalijí. Už cestou na intr nám prozradili, že po konferenci bude koncert Karla Kryla. Dnes už si nevzpomínám, jak to dopadlo s tím kanystrem vína, jestli ho od nás někdo pro ředitele převzal, protože pak už jsme rozhodně víno nepili, ale pamatuji se, že při výstupu z autobusu byla třtina kanystru vypitá. Hodili jsme si věci na pokoj v internátu a já od místních studentů věděl, že nám alkohol nalijí v hospodě s poetickým názvem Protivínka. Museli jsme ale slíbit, že se večer stavíme u profesorů na pokoji, abychom jim předvedli, co budeme zítra na konferenci povídat. Dorazili jsme v plně sestavě do Protivínky, kde nám vcelku ochotně přinesli piva. Jak se znovu začala zlepšovat nálada, tak jsme si řekli, že bychom to mohli proložit i nějakou Zelenou, ale to už se servírce nelíbilo, že nám určitě ještě není osmnáct let, v čemž se nemýlila. Nakonec jsme každý dali kolem šesti kousků a vydali na internát. Na spolužáka Karla (ne Kryla) těch šest škopků bylo dost, vypadal z nás nejvíc ožralý, nicméně jsme se osmělili a celá skupina jsme zamířili k jednomu z profesorů na pokoj. Protože tam nebylo dost židlí, tak si část lidí musela sednout i na postel. Snažili jsme se, aby na nás nabylo nic poznat, ale Karel neustále na té posteli padal dozadu, takže bylo jasné, kolik uhodilo. Nicméně profesor to nijak nekomentoval, vyslechl si pár našich postřehů a dal nám pár rad ohledně přednášení a poslal nás spát. Spát jsme rozhodně nešli a přecházeli jsme z pokoje na pokoj. Bylo něco po jedenácté, když jsem šel přes chodbu a zrovna dva místní učitelé přivedli druhého profesora. Ten byl natolik zmožen alkoholem, že ho museli opřít o zeď a prošacovat, kde má klíč a potom ho strčili za límec do pokoje. Já se tomu strašně smál a jako veselou historku to obratem líčil ostatním. Druhý den se nám těžko stávalo, Karel se jako jediný oblekl do kvádra, vypadal jako slušňák a vyrazili jsme do nějakého místního kulturáku na konferenci. Šlo to celkem dobře, každý z nás to nějak odvyprávěl před plénem místních studentů a pedagogů. Během dne jsme se dozvěděli, že ten avizovaný koncert je nějakého místního písničkáře, ale Karel Kryl by se tam měl objevit jako host. To nás moc nepotěšilo, protože host se taky může lehce omluvit, nicméně jsme se odpoledne na koncert vypravili. Koncert skutečně zahájil ten místní umělec a já si pamatuji, jak jsem byl otrávený a nadával jsem si, že jsem radši nešel do hospody. Asi po 40 minutách jeho produkce se v sále objevil Karel Kryl v jedné ruce s pivem, ve druhé držel futrál s kytarou. V sále to zašumělo, někteří z nás ho začali zdravit a Kryl nás pozdravil hurónským nazdááár. Vydal se za místním umělcem na pódium, přivítali se a začali spolu hrát a zpívat Bechyňské trampské písničky. To se nám moc nelíbilo a v pauzách jsme začali skandovat třeba Morituri te salutant, Anděl, Bratříčku zavírej vrátka, takže Kryl zahrál i několik vlastních songů. Vyprávěl historky o spolužácích ze školy, kde s ním studovali například písničkář Miki Ryvola nebo Viktor Sodoma, který ve skupině Františka Ringo Čecha zpíval před Jirkou Schelingerem. Koncert skončil a my jsme se osmělili zajít do zákulisí za Karlem Krylem. Požádali jsme ho, jestli bychom se s ním mohli vyfotit a on na to, že beze všeho, ale že někde musí odložit to pivo, které má furt v ruce, že manželka nemá ráda, když se někde objeví fotka, na které je s nějakým alkoholem. Při fotografování mě překvapilo, že mi je Karel Kryl sotva po prsa, tak jsem na společné fotce trochu pokrčil kolena, abych tolik nad tímto hudebním velikánem nečněl. Ještě jsme mu řekli, že jsme studenti z Hodonína a on na to: „Ježíšmarjá, kde se tady berete“. Potom jsme se ho zeptali, zda se zdrží v Bechyni, tím jsme mysleli, jestli jde večer někam do hospody. Řekl nám, že ho navečer najdeme v hospodě Panská na náměstí, kde má sraz se spolužáky a učiteli. Odešli jsme do Protivínky, kde jsme si požíváním alkoholických nápojů krátili čekání na Karla Kryla. Od včerejška nás znali a viděli, že jsme neudělali žádný průser, tak se servírka nechala přemluvit k připravení speciálního drinku zvaného Bambus, se kterým jsem se důvěrně seznámil minulé léto na táboře ve Vřesovicích, jenž je míchám do půllitru a sestává z 2dc Metropolu, panáku Becherovky, 2,5dc Pepsi a ledu. Když to servírka přinášela opilecky jsem vykřikl: „Už se to nese“ a servírka se začala tak smát, že to málem rozlila. Tento nápoj tentokrát trochu více zamával se spolužákem Lumírem, že jeho účinky chvíli rozdýchával před hospodou. Šli jsme se tedy podívat, zda Kryl už sedí na Panské. Byl tam, ale u stolu s ním sedělo plno lidí, tak jsme jej pozdravili a řekl nám, že se máme stavit tak za dvě nebo tři hodiny a my se vrátili do Protivínky a pozvolna dále popíjeli. Po asi třech hodinách jsme se vrátili do hospody na Panské a uviděli výjev jako z nějakého apokalyptického filmu, kde se s vidinou konce světa lidi strašně ožerou. To osazenstvo, které jsme předtím viděli jak takž střízlivé, bylo úplně na šrot, dokonce dva leželi obličejem na stole, ubrus byl ze stolu částečně stržený a politý vším možným od červeného vína po Fernet. Do toho Karel Kryl něco řval, kolem sebe šermoval rukama a rozléval obsah zbylých sklenic na stole. Přisedli jsme k němu a začali jsme si s ním povídat. Jediné, co si z toho dnes pamatuji, že nám povídal, jestli jsme tak naivní a myslíme si, že to s námi mladými a celým národem myslí ten prezident s premiérem dobře. Do toho občas zanotoval nějaký svůj song. Po nějaké době nás vyhodili, a ještě na náměstí, než pro Kryla přijel nějaký řidič, jsme řvali a zpívali jeho songy, třeba: „Pár zbytků pro krysy…“.  Nějak jsme se dopotáceli na internát a šli spát, druhý den jsme setkání s Karlem Krylem popisovali ostatním, kteří nám to nevěřili, že jsme s ním takto zapařili. Na závěr povídání, podobně jako Dan Landa na záznamu turné Vltava před skladbou Morituri te salutant říkám: „Posílám Ti velký díky, Karle Kryle“.

Úvodní foto: idnes.cz/

KELT