„JDEŠ DO MĚ HEZKY NATVRDO, ALE JÁ TĚ NEPOŠLU DO PRDELE“, říká PETR KORÁL v rozhovoru pro náš web

„JDEŠ DO MĚ HEZKY NATVRDO, ALE JÁ TĚ NEPOŠLU DO PRDELE“,

říká metalovej kluk PETR KORÁL v rozhovoru pro náš web. Dokonce i na otázku, kterou nesnáší, mi odpověděl přes osm desítek slov. A i ten „zbytek“ je totální metalová jízda vstříc nebesům -  anebo peklu, jak kdo z vás chce. Ať už jste třeba ateista.

Užijte si autentická slova nejen o Asmodeu, Debustrolu, Titaniku, Kernu, Jardovi Albertovi Kronkovi …a o Petru Korálovi, jemuž děkuji za jeho moudrost a skromnost. A za jeho čas a jeho vyznání.

Byls někdy na dovolený na korálovým ostrově? A pokud ano, jak sis to užil?

Na korálovém ostrově jsem ještě nebyl, člověče. Nějak ty své příbuzné zanedbávám. Ale jak už mnoho let jezdím každé léto do bulharského přímořského městečka Sozopol, které jsem si absolutně zamiloval, tak jsem několikrát bydlel v hotelu Coral, bulharsky (psáno v azbuce) Koral. A cítil jsem se tam fakt dobře! Ale abych učinil zadost spekulacím: Ne, nejsem bohužel jeho majitelem…

A teď historicky k domácím krajům. Jak bylo na Šumavě – zněly tam dobrý „MELODIE“?

Jestli myslíš ty rockový a metalový za mého mládí, tak nebylo jich moc, ale zněly. Hlavně na tanečních zábavách, na které jsem chodil už od svých necelých patnácti let – a pořadatelé mě tam logicky nechtěli pouštět. A třebaže ještě vládl tuhý bolševismus, nějakou jinak těžko dostupnou zahraniční hudbu jsem mohl už jako mládě do svých očí a uší čerpat taky díky západoněmecké televizi a bavorskému rádiu, protože v pohraničí jsme k nim samozřejmě měli přístup (rozuměj kvalitní signál i jen s běžnou anténou) a hojně toho využívali.

Šumava, Klatovy, Asmodeus. Víš, že si myslím, že je dobře, žes z týhle kapely odešel? S Tebou by podle mne žádnou cenu (AD CD Past na Davida Kleinera) nezískal J))). Nicméně chrchlals slušně.

A víš, že já si myslím to samé, tedy že je dobře, že jsem odešel? Myslím odchod z pozice zpěváka. No, odchod – on to byl regulérní vyhazov, ale já už stejně v té době měl zaječí úmysly, jen se to nějak sešlo. Kapelník Miloš Bešta mne předběhl a vykázal mě od mikrofonu dřív, než jsem já sám stihl oznámit svůj pěveckej konec. Na hudbu, kterou Asmodeus dělal, jsem tenkrát coby vokalista neměl a samozřejmě jsem to cítil. A takzvanej growling, tedy deathmetalovou hlasovou techniku, kterou by to třeba šlo aspoň částečně vynahradit, jsem se nějak obstojněji naučil až později.

Ale za své celkem šestileté působení u Asmodea v roli textaře, které pokračovalo i po tom vyhazovu v prosinci 1989 a mém asi čtrnáctidenním nasrání na Miloše, se určitě nijak nestydím.

A jak to vlastně bylo s Debustrolem a textem Vyznání smrti? To přece časově zapadá do Tvého šumavského období, nebo ne? Chtěl mladej kluk ze Šumavy hned do Boleslavi, tj. dřív než do Prahy? J Resp. Tzn. že zpěvák Asmodea posílal text konkurenci? To se mi nechce věřit. Ale rok 1988 sedí jak hrnec na prdel.

Text Vyznání smrti vznikl v roce 1988, ano. Ale nevylučuje se to s mým působením v jiné – klatovské – metalové kapele. Ten text jsem totiž napsal asi měsíc předtím, než jsem se s Milošem Beštou a jeho partou začal oťukovávat. Tehdy se jmenovala Resscator, já v ní byl jen host na jednu písničku na premiérovém koncertě, až poté jsem se stal regulérním členem. Vzápětí jsme se ale přejmenovali na Attack a poté, co jsme od aktivních komunistických přizdisráčů vyfasovali úřední zákaz, se z nás v lednu 1989 definitivně stal Asmodeus. Což byl vlastně vynucenej název, jako Attack už bychom si totiž neškrtli, třebaže jsme udělali kompromis a vystoupili na okresním kole Festivalu politické písně. S thrash metalem a textem o hromadách mrtvol v důsledku válečné destrukce světa jsme ale u některých zděšených členů komise logicky moc nepochodili. :-D

Vyznání smrti, já nad tím kolikrát přemýšlel, jestli to má být druhej nebo třetí pád, tj. vyznání koho čeho, nebo vyznání komu čemu. Jaks to vlastně myslel? Má to být právě slovní hříčka a oboje?

Má to být třetí pád, vyznání komu. Vyznání smrti a potažmo všemu temnému a „démonickému“. Z dnešního pohledu klasické osmdesátkové klišé, nic hlubšího za tím nehledej. Chtěl jsem bejt drsnej, temnej a provokovat starší generaci, vyměklý posluchače středního proudu i zasraný dohližitelský bolševiky.

A kterak se, prosím, díváš na parafrázi skladby Vysrání smrdí od kapely Masturbace na CD A Tribute To Debustrol: Peklo takhle zní?

Samozřejmě kladně! Už jen proto, že autorem téhle předělávky jsem taky já, což se asi moc neví. Když jsem se tenkrát dozvěděl, že kamarádi z Masturbace budou na tu kompilaci natáčet Vyznání smrti, domluvil jsem se s nimi, že by bylo fajn pojmout to jako opravdu důkladnou coververzi. Že já pro ten účel udělám „autocover“ a přepíšu vlastní text, udělám si vlastně sám ze sebe srandu a zároveň se tím trefím do humorně-provokativního stylu, kterej byl pro Masturbaci typickej. Což jsem bezezbytku učinil a královsky jsem se při tom bavil… Ve výsledku je možná trochu škoda, že ta píseň zní v podání Masturbace poněkud „umělohmotně“ kvůli použitým samplům a naprogramovaným bicím.

Ad vyznání: Co je vlastně Tvoje vyznání? Koneckonců, Asmodeus má v sobě slovo DEUS. Jako padlý anděl…

Název Asmodeus jsme zvolili podle textu jedné písně skupiny Root. Prostě se nám to slovo zalíbilo… a když jsem začal víc pátrat, zjistil jsem, že Asmodeus je jeden za sedmi synů Satana, konkrétně ďábel sexu a rozkoše. To se mi líbilo ještě víc, bylo mi to blízké. :-D
Ale jestli se ptáš na moje vyznání, tak zaprvé: Ačkoliv jsem pokřtěnej katolík (nemohl jsem o tom rozhodnout sám, polili mě ještě jako nemluvně), nejsem věřící v klasickém slova smyslu a zcela záměrně a cíleně říkám, že jsem ateista. A zadruhé: Právě že ateista tak docela nejsem. Jsem naprosto přesvědčenej o tom, že nic se v životě neděje jen tak náhodou. Věřím v do značné míry předem danej osud, jsem fatalista. A věřím i v nějakou vyšší sílu a vyšší spravedlnost. Jen tomu neříkám Bůh, i když to třeba Bůh je...

Chci ještě dodat, že „tradičně“ věřící lidi rozhodně neodsuzuju a nemám potřebu je nějak shazovat. (Teď samozřejmě nemluvím o nějakých sektářských fanaticích a netolerantních pánbíčkářských militantech.) Každej ať si dělá co chce, pokud tím neomezuje moji vlastní svobodu.

Tvé redakční údobí v Melodii: mám pocit, že cílem recenzentů desek bylo mnohdy zviditelnit hlavně sám sebe (nikolivěk tedy desku), rozhodně nedat domácím albům moc bodů (to by se přeci redaktor ztrapnil, jak tomu málo rozumí, když ta tuzemská muzika tak zaostává), a Ty ses tomuto způsobu práce musel zkrátka přizpůsobit. A přizpůsobil. In concreto, v Melodii 1-90 Tvá nepříliš chutná recenze LP Titanic: Metal Celebration, jíž jsi dal pouhých 2 a půl hvězdičky (z max. pěti). „Ovšem taková Figurína jako by vypadla ze zpěvníčku třeba Tofiho, včetně vlezlé cajdákové melodie. Vrcholem textařské bezradnosti je ale letitý Simulant (na albu v pseudolive verzi), téměř učebnicová ukázka naprosto nevydařené satiry …“ Tos myslel fakt vážně, nebos k tomu byl tehdejší redakční atmosférou donucen? A vrcholem, třebaže působícím dojmem, že se snažíš vše zachránit, je závěr – cit.: „Přestože, jak z předchozích řádek vysvítá, lodní šroub Titanicu chvílemi zadrhává, nemyslím, že by ho měl stihnout osud jeho slavného jmenovce. Metal Celebration není tak slabá deska a své posluchače i místo v kontextu našeho metalu určitě najde.“

Jdeš do mě hezky natvrdo, a to je v pořádku, ale já tě nepošlu do prdele, ani se nevyhnu odpovědi. Nebyl jsem nikým k ničemu nucen a redakční atmosféru Melodie jsem neznal. Byl jsem externista, něco málo tam napsal, ale do redakce jsem nechodil… V téhle konkrétní recenzi jsem byl v některých ohledech celkem tvrdej, to uznávám. Ale nestydím se za to, protože mi bylo 21 a byl jsem nesrovnatelně kritičtější a „bojovnější“ než teď. Což bylo asi dáno věkem a přijde mi to normální. Tehdy jsem měl potřebu dát najevo svůj nesmlouvavě kritickej pohled, přišlo mi to v pořádku – dneska bych se na to ukazovat, jakej jsem hrdina, kterej se nebojí natřít populární skupinu, vysral. :-D Dá se to říct i tak, že už nemám potřebu prvořadě hledat chyby jako tenkrát. Je to spíš přesně naopak, naopak se i u špatných nahrávek snažím raději hledat něco pozitivního… Titanic jsem měl a mám rád, věř mi nebo ne. Ale to neznamená, že třeba některý ty jeho texty byly výkvět úchvatné poezie. Nebyly. Já jsem na texty fakt docela náročnej... Ovšem dnes už bych se tím tolik nezabýval a spíš chválil hudbu – tenkrát jsem tu potřebu měl. A pokud jde o Figurínu: ta mě nijak zvlášť nebaví ani po letech, já až na výjimky nikdy moc nebyl na metalový cajdáky, ale uznávám, že s tím Tofim jsem to malinko přehnal. Na druhou stranu – jen blbec nemění své názory, ne?

KRITIKA KRITIKA. Píše se rok devadesát jedna… a v Melodii č. 11/91 nastává naprosto unikátní, do té doby nevídaná a nečtená situace, a sice že vedle sebe vycházejí dvě recenze debutu Debustrolu Neuropatalog, kdy jedna dává dvě (Ivan Adamovič), další maximum pět hvězdiček (Petr Hanzlík). Tys nemohl recku psát, pančs byl autorsky účasten, ale kolega Adamovič Tě zkritizoval za text písně Oběti strachu a beznaděje – s dovolením ocituji část recenze: „A textové inspirace se také nedostává? Naštěstí je vždy po ruce klasická sada témat: smrt, satanismus a bahno společnosti. V poslední době se sluší přidat i jednu „protitotaliťárnu“ a pojmenovat ji, řekněme, Oběti strachu a beznaděje.“ Oproti tomu slavný metalový matador Petr Hanzlík – cit.: „Za absolutně nejlepší skladbu považuju trochu výjimečné Oběti strachu a beznaděje, a to jak po hudební, tak po textové stránce.“ Petře, začaly se lámat redakční ledy? Že už utekl strach pochválit českou metalovou desku?

Tak především já v té době už do Melodie nepsal – hned na jaře 1990 jsem přešel do nově vzniklého Rock & Popu. Takže to nebyli vyloženě mí kolegové, i když s Petrem Hanzlíkem jsem se samozřejmě znal a toho člověka si strašně vážím, byl to srdcař v tom nejlepším slova smyslu.
A teď k tomu mému textu pro Debustrol, tedy jednomu ze tří, co jsem pro něj napsal. Hele, nemusíš tomu věřit, ale mně bylo vždycky do jisté míry jedno, co o mých textech nějakej recenzent napíše. Každej má jinej vkus, jiný preference, je to vždycky jen čistě subjektivní názor. Nic jako „objektivní kritika“, což občas někteří umělci žádali, neexistuje a už jen z principu existovat nemůže! Recenze/kritika je čistě subjektivní názor jejího konkrétního autora, žádnej etalon „objektivních hodnot“, co je a není dobré a kvalitní a se kterým by se všichni hudební novináři jednomyslně ztotožnili, nikdy nebyl vytvořen. V hrubých rysech ho snad každej pisálek má nějak v sobě, jenže každej trochu jinak…

Ale chápu, na co se ptáš. V oficiálním hudebním tisku bylo do jisté doby – minimálně do roku 1990 – naprostou výjimkou, když byla nějaká domácí metalová kapela pochválená. To byl ostatně i důvod, proč jsem sám začal psát a pokoušel se to změnit. Teď ale nevytahuj znovu moji recenzi na Titanic. :-D

Jako redaktor jsi způsobil v roce 1994 docela poprask článkem v Rock & Popu: Kern – Překvapení roku? Totální tunel na Tebe evidentně zapůsobil, a třeba Kern: Hrnu to k tobě už ne?

Asi takhle. Kern jsem začal vnímat někdy v polovině 80. let. A tu fázi, kdy ho začalo hrát rádio a přišly první singly, budu mít prostě už navždy v sobě. Ale přiznávám, že když po revoluci začal Kern konečně vydávat i alba, nebyl jsem z nich úplně nadšenej, protože na nich šel takovým uhlazenějším směrem a trochu mi to vadilo. Proto jsem byl nadšenej z Totálního tunelu, protože to byl naopak totální nářez a dodnes tu desku považuju za nejlepší z celé diskografie Kernu, i když řada fanoušků a hlavně fanynek kapely ji moc nestrávila. Co se týče Hrnu to k tobě, to už je úplně jiná podoba Kernu a já určitě nemám důvod ji zatracovat. Vlastně mě to album celkem mile překvapilo, stejně jako když jsem Kern viděl vloni v prosinci konečně po mnoha letech zase naživo. Ale nechtěj, abych současnej Kern srovnával s nějakou klasickou sestavou a klasickými fláky. To prostě dost dobře nejde, srovnával bych nesrovnatelné. Jiný muzikanti, jiná doba…

À propos, jací byli podle Tebe z hlediska poctivého pracovního přístupu redaktoři Jan Rejžek a Josef Vlček? Jak často ses s Rejžákem a Zubem vídal?

Rejžek byl vždycky svéráz a nerad bych ho hodnotil. Každopádně je to naprosto odlišnej typ člověka než já, svou povahou mně nepříliš blízkej, a vlastně jsme se celej život víceméně míjeli. Navíc jeho hudební záběr, respektive okruh toho, co se mu líbilo, byl vždycky extrémně úzkej a zbytečně vyhraněnej, skoro všechno je pro něj špatný, a v tom se nikdy nemůžeme protnout… Pokud jde o Zuba, když jsem nastoupil do Rock & Popu nastálo, on tam v podstatě už končil a nestihli jsme se moc poznat. Každopádně jako jedinej mi nenabídl tykání a já dlouho nevěděl, jak s ním vlastně mám mluvit. Sblížili jsme se až po letech a dneska ho opravdu rád vidím, je to fajn chlap a nejen v hospodě velice zábavnej společník. A to navzdory tomu, že v názorech na některý interprety se třeba i dost zásadně rozcházíme, ale nevidím v tom problém.

Naopak kamarád jsi byl evidentně s Jardou Špulákem, mimochodem textařem brněnské Dogmy Art. S ním jsi vydal dodnes velmi ceněnou publikaci Ohlasy písní těžkých. Mj. je tam korespondenční profil skupiny AMON… takže se Tě nemůžu nezeptat, jak vnímáš předčasnou smrt jedné z největších ikon brněnského metalu, Železa alias Dr. FE, pana Robina Krčmáře?

Nejprve musím upřesnit jednu dodnes málo známou věc. Ohlasy písní těžkých jsme napsali společně s Jardou Špulákem, to sice ano, ale pomyslně jsme si nelezli do zelí, každej měl na starosti něco jinýho. Já napsal tu první polovinu knihy, což byla historie tvrdého rocku a metalu v Československu do roku 1990 včetně, a Jarda se ujal té „jmenné části“ s profilky jednotlivých v té době aktivních kapel. Čili žádné heslo žádné skupiny jsem tam nepsal já a naopak kolega Špulák nemá nic společného s tím historickým pojednáním, ale neměli jsme tenkrát potřebu to nějak zdůrazňovat, prostě to bylo ve finále naše společné dílo.

S Robinem Krčmářem jsem se na rozdíl od řady jiných muzikantů nikdy nestihl poznat nějak blíž. Jasně, kdysi, když založil Amon, jsme si spolu trochu psali, klasické papírové dopisy, jak jinak… Chtěl jsem po něm demáče, to dá rozum, už tehdy jsem ve své sbírce tuzemských nahrávek chtěl mít téměř všechno. Ale mám takovej pocit, že jsme se nikdy nepotkali osobně, pokud jsem to už nepustil z hlavy, protože Amon hrál na jiných akcích, než které jsem navštěvoval já. Ovšem viděl jsem ho ještě jako původního zpěváka Root v listopadu 1988 na akci Death metal session v Praze! Samozřejmě si vážím toho, co po sobě zanechal, byl to taky srdcař. U každého takového člověka mi je líto, když odejde dřív, než by bylo obvyklé.

Ty seš taky poznamenán kapelou Breaking Beads, což mi připadá vtipný, když „bead“ znamená „korálek“ (viz též Tvoje někdejší rubrika v Rock & Popu „Korálky“). Kde ještě všude působíš nebo působils?

Aktivní působení v nějaké skupině jsem asi už navždy pověsil na hřebík. Breaking Beads existovali s jednou delší přestávkou, způsobenou částečně mými vážnými zdravotními problémy, v letech 1999 až 2007 a pak jsme si dali časově blíže neurčenou pauzu. Což byla chyba, protože tím pádem ta pauza trvá dodnes. Jinými slovy, sice jsme se vědomě nerozešli, ale prostě tahle kapela nejspíš navěky usnula. Někteří její bývalí členové jsou ale dodnes hudebně aktivní v jiných souborech (Hudba Praha Band, Projekt XIII, Krmelec, Negative Face).

Kromě Asmodea (1988–1989) jsem zpíval ještě v takové sranda kapele Načernor, na přelomu let 1992/1993 jsme absolvovali dokonce tři koncerty ve vyhlášených pražských klubech. Hráli jsme hlavně převzatý písničky v dost svérázných úpravách a sice jsme se tím mohutně bavili, ale když po letech poslouchám naši neoficiální živou nahrávku z Rock Café, moje uši upřímně trpí. Bylo to naprosto STRAŠNÝ! :-D

Po umrtvení Breaking Beads jsem v žádný skupině jako stálej člen nepůsobil a na rovinu – už mě to moc neláká. Nemám už na to čas, energii ani potřebnou chuť. Ale aspoň jsem si od té doby pohostinsky zazpíval nebo spíš zachrčel dvakrát se skupinou Atari Terror a jednou na velkém výročním koncertě plzeňského Feratu. A taky jsem hostoval na posledním albu deathmetalových Misogynist.

A co sú Tvoje symbolické, zlomené životní korálky?

Ten název Breaking Beads – nejpřesnější překlad by byl „Trhající se korálky“ – se vázal k tomu, že jsem tenkrát dostal kopačky od holky, se kterou jsem žil a měl pocit, že jsme si souzeni navěky. Nebyli. Zkrátka jsem to nenesl úplně lehce a a měl jsem pocit, že se můj život a štěstí totálně přervaly.

A zpět tedy k životu. Jak bys zhodnotil přínos zpěváka Jaroslava Alberta Kronka pro tuzemskou muziku? Ber to prosím celkově – nahrávky v 70. letech, pak samozřejmě Kern, nejprve hard rock 80. let, pak vývoj po revoluci, posléze akustický Alband… a hlavně ten hlas.

Tak především – obdivuju, v jaké hlasové kondici se Jarda Kronek stále nachází! Můj pomyslnej klobouček letí až k zemi… Nahrávky ze 70. let s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého, na kterých se podílel, znám vlastně až díky tobě, neměl jsem o nich tušení. Působí samozřejmě hodně úsměvně, je to plytkej střední proud. Ovšem jedna nahrávka s Ostravským rozhlasovým orchestrem z té doby je docela super, vlastně takovej jazz rock.

Kern byla jedna z nejdůležitějších nejen brněnských kapel 80. let a z řady písní těch časů – nejen z Blízko nás – se staly nezapomenutelné trvalky, takže co víc k nim říkat? O prvních albech už jsem hovořil, ty mě příliš nenadchly, třebaže i na nich byly dobré písničky. Zato famózní Totální tunel mě pomyslně odrovnal a Kern s Kronkem se mi líbil i dál, až do samotného konce tohoto spojení.
A Alband? Moc mi jeho tvorba a pojetí celkové lahodí a přijde mi to čím dál tím lepší! I když té elektrické kytary bych tam cítil občas víc. Nejvíc mě zaskočilo (samozřejmě příjemně), jak kvalitní, přemýšlivé texty má většina písní Albandu. Kern až tak dobrými texty většinou nedisponoval, to se klidně budu s kýmkoliv přít.

Co říkáš na aktuální knižně-trafikovou edici PLANET METAL?

Vím o tom projektu, ale neměl jsem zatím jedinej exponát v ruce, tím pádem to nemohu nějak hodnotit. Jen mám pocit, že o těch významnějších kapelách už bylo všechno napsáno a upřímně řečeno nevěřím, že lze v těch publikacích přijít s něčím novým či dosud neznámým.

Jakožto televizního i rozhlasového redaktora Ti musím položit jednu choulostivou otázku týkající se Tvého ráčkování. Nikdy Ti to nikdo nevyčetl? À propos, já jsem taky ráčkoval, a je to jednoduchý, akorát dáš jazyk místo na patro na spodní zuby. Anebo je to záměrně Tvoje dnes už osobitá imidž?

Na Radiu Beat i předtím na Radiu 1 je to vlastně takovej můj trademark, nikdo to tam nikdy neřešil. Stejně tak to nikdo neřeší, když moderuju festivaly apod. Ale když jsem kdysi měl dělat nějaké pravidelné hudební pořady v Českém rozhlase, s tím svým hlasovým handicapem jsem narazil. Poslali mě k logopedce, abych svůj nedostatek odstranil. Ona mi vysvětlila, jak se to dá obejít, aby to nebylo slyšet. Jenže já jsem na to musel pořád myslet, nebyl jsem uvolněnej a přirozenej a nemohl jsem se pořádně soustředit na to, co vlastně chci říct. Takže na další lekci už jsem nešel, hodil to za hlavu a na práci pro „stáťák“ se tím pádem vysral, už jsem se jim neozval.

Petře Korále, svojí prací ses dle mého názoru dostal na pozici nejrespektovanějšího tuzemského metalového redaktora. Přitom zůstáváš neuvěřitelně skromným člověkem (neznám Tě sice osobně, ale mejlová komunikace s Tebou to evidentně dokazuje). Jak to děláš, že Tě „sláva“, byť samozřejmě relativní, nesežere?

Sláva je strašně pofiderní pojem... Nemyslím si, že jsem slavnej. Sláva je totiž obvykle spojená s penězi – a já vydělávám jen tolik, že by se mnou spousta lidí neměnila. Ale jsem v branži známej, to jo. A vůbec mi to nevadí, beru to jako důkaz, že jsem snad svoji práci dělal a dělám celkem dobře. Každou chvíli mi za to někdo chce vyjádřit uznání, a z toho mám samozřejmě radost a vážím si toho. Neobtěžuje mě to, vždyť je to dar, kterej málokdo dostane, i když po tom třeba v skrytu duše touží. Zůstávám tudíž pokornej, těší mě to, užívám si to. Nikoho, kdo se mnou chce mluvit, neodmítnu, a každýmu, kdo mi napíše, ať už mailem, nebo na Facebooku, odpovím. I když někdy je to náročné, protože je mezi tím spousta všelijakých žádostí o radu, pomoc a podobně, a já toho času opravdu nemám nazbyt.

A když Zlatý Slavík Petr Korál, tak taky jeho Zlatý Slavík: Tvůj nejoblíbenější tuzemský zpěvák, zpěvačka a skupina? A nad rámec ankety totéž prosím zahraniční.

Víš, tohle je otázka, kterou nesnáším. Proč? Protože mně se líbí tolik různorodé hudby, že prostě nejsem schopen odpovědět a říct pouhopouhá tři jména. Řeknu tedy jen tolik, že z určitých čistě osobních důvodů, které nebudu blíže rozebírat, mám obrovskou slabost třeba pro Vladimíra Mertu, Marii Rottrovou nebo skupinu Mňága & Žďorp. Ale opravdu to neznamená, že pro mě jsou automaticky nejvíc, tak jednoduché to není. No a ze zahraničních oblíbenců už vůbec nebudu někoho nějak vystrkovat před jiné. Každej den bych mohl uvést tři úplně jiná jména.  

No a zakončíme těžce, jak se na heavy metal sluší: Petře, co jsou tři tvoje nejdůležitější věci a pak lidi v životě?

Tři nejdůležitější věci v životě? Zapeklitě těžká otázka! Ale asi zdraví, důvěra a svoboda, respektive s ní spojená tolerance. A nejdůležitějšími lidmi pro mě určitě byli moji rodiče a dnes je to nejspíš můj syn. Různým způsobem mi ovšem v životě samozřejmě pomohla celá řada přátel, a pokud jde vyloženě o práci hudebního publicisty a rozhlasového moderátora, asi největší inspirací pro mě byli Jiří Černý a Vladimír Vlasák.

Úvodní foto: FB profil Paramba.