JAK MNE POTKAL ALBERT

To si takhle jdu ve středu hezky z práce - celej utrmácenej z celodenního sezení - v každé ruce plnou igelitku škopků, takže ruce jako vopica z Afriky a z hospody dohromady, a přecházím přechod u Krajskýho úřadu na Žerotíňáku. Kdo to tam zná, ví, že zelená sotva jenom blikne a už je tam červená, takže sice poctivě vstoupíte na zelenou, ale půlku přechodu už docházíte na červenou. Já ještě dobrý, ale takový starší francouzský berle to myslím stíhají dojít až při dalším semaforu. A takovejhle semafor fakt není veselý divadlo.

No a jak tak docházím, najednou na mne první auto v řadě už troubí. Říkám si v duchu klasicky co to je za debila, dyk normálně docházím na zelenou! Jenomže jak mrknu na semafor pro auta, tam už pomalu blikala oranžová a právě jejich zelená. No jo, tož to je jasný, drajvr je nervózní, panč už chce jet, a já Dědek mu tady se svýma blbejma těžkejma igelitkama dost těžce a ještě víc blbě zacláním.

Jen tak pohodím hlavou, co to je za auťák, no ale tady pozor, protože já se v autech vůbec nevyznám, jelikož su stará škola, a tak poznám akorát embéčko, wartburg a trabanta. Tohle byl takovej nějakej slušnej velkej teréňák, no prostě akorát do velkoměsta - tipoval bych cosi jako Land Rover, ale to mně už fakt moc nevěřte, protože když se řekne auto, rozumím tak maximálně autoerotice.

Mimochodem, to je X let zpátky, v TV programu byl na nějakém kanále asi ve dvě ráno pořad právě s názvem Autoerotika. Tudíž hezky a poctivě čekám, jenomže ony to byly místo pěkných vzrušujících, soběstačných modelek jenom pěkné vzrušující, soběstačné modely aut. Tož jsem televizor s intenzivním pocitem spáchané sexuální křivdy vypnul, v posteli si udělal takový rychlý „ferrari“ a usnul.

Ovšem zpátky k přechodu, a to již o „starších berlích“ nehovořím. Všechno bylo totiž úplně jinak. Žádný nervózní řidič, ale naopak – kolem mne se ten auťák obtočil, a zatímco já jsem měl v tý jedný igelitce akorát šunkovej salám, tohle byla fakt slušná šunka, a zatímco já jsem v tý igelitce nesl rybí pomazánku, řidič byl za volantem evidentně jako ryba ve vodě:

„Dědku, zdar!“ halekal na mne se svým typickým úsměvem Jarda Albert Kronek, i ve svých letech – v návaznosti na výše užité pojmy – pořád mimořádnej model! Jelikož mám obě ruce plný, tak mu kromě opětovaného radostného zvolání kynu alespoň symbolickým pozdvihnutím jedné z těch plných tašek, on se ještě jednou zazubí, a už opět startuje zas dál a dál a dál a dál.

V první chvíli si říkám jenom tak cosi jako, jako hezké setkání. Ale když se mi to uleží v hlavě jako camembert - hmm, to slovo končí stejně jako Albert - uvědomím si: ten kořeň na mne vůbec nemusel troubit, vůbec nemusel na zhuštěné křižovatce a zatáčce přibrzdit (ačkoli v hudbě už „na stáří“ taky trochu „přibrzdil“, byť se údajně konečně chystá onen elektrický koncert), nemusel stahovat okýnko, mohl Dědka ignorovat a mít řidičský klid. Ale on i přesto zatroubil, na zhuštěné křižovatce a zatáčce přibrzdil, stáhl okýnko a srdečně mne pozdravil.

A mně se najednou udělalo moc hezky a fajn. V tašce břeclavský Kanec (mimochodem, jejich polotmavá dvanáctka je jedno z nejlepších polotmavých piv, jaký jsem kdy pil), říkám si, ten Albert je furt solidní kanec! ;-) A taky má v hlase křišťálovej, zlatej pramen – asi proto, neb jsem si nesl též nějaký ten Zlatopramen...

Že by osudová pozvánka na brněnský koncert Albandu, který se koná v sobotu pětadvacátýho května v Bástru? No je pravda, že souvislost s křižovatkou by tady byla, ježto koncíky Albandu jsou taky dost slušná jízda, takovej slušnej teréňák, co má zelenou i mimo město, Alband, to je zkrátka pohon všech kol, včetně Machaty ;-)

Tak vidíte, co se dá z jedný maličkosti, z jednoho blbýho troubení napsat, a tak troubím na poplach. Příští týden jsou jak známo volby do AU, a já mám na ten víkend jasno – volím Alband! J

Tady Dědek.