Jak jsem se stal sodomitou

Píše se rok 1990, těsně po revoluci, já sedím u rádia, poslouchaje Posloucháte Větrník, a konkrétně pak jeho pořad Metal Top Ten, který tehdy uváděl Oskar Gottlieb a Michaela Jílková (ano, známá to pozdější televizní kotelnice).

Pamětníci vědí, že Metal Top Ten byla unikátní soutěžní platforma rockového rozhlasového Větrníku, v níž se pouštěly skladby jak tuzemských kapel, a to zejména těch, které ještě nevydaly oficiální nahrávku (čili zněly demosnímky), tak i produkčně nabušené pecky světových veličin.  Bylo tudíž nadmíru zajímavé sledovat, jak častokrát zvukově ne zcela dokonalý song Kryptoru nebo Master’s Hammer úspěšně konkuruje megakapelám typu Metallica, Judas Priest nebo třeba...Sodom.

Sodom, aneb vtipně do mužského rodu převedená Sodoma. Drobná odbočka - nedlouho, snad kolem roku 1993, po obrovském vzestupu právě německého thrash metalového Sodomu, nás jakožto tehdejší redaktory magazínu California Gold Pages pobavil slovenský soubor, který se pojmenoval Gomor. Ale jak vidno z aktuální Encyclopaedie Metallum, tenhle nápad neměli jenom na Slovensku.

Zpět k Metal Top Tenu: jako dneska sám sebe vidím, jak jsem s uchem přišpendleným k reproduktoru „tranzistoráku“ hltal pecky Agent Orange nebo Incest, pocházející z asi nejslavnější desky Sodomu z roku 1989, nesoucí název po prvně jmenované písni. Bylo mi patnáct let, odpovědnost žádná a muziky hafo. A pořádně dobré muziky! Kdo by si takovej svět neužil?

Časem jsem na Sodom pozapomněl. Asi i proto, že jsem měl období, kdy muzika v mém životě nebyla úplně nejdůležitější. Teprve časem, kdy jsem začal chodit po brněnských hudebních bazarech, jsem si postupně uvědomoval, že moje sbírka CD se sice jakž takž rozrůstá, ale jedna kapela v ní stále chybí.

Jednou jedinkrát se mi v tom více než desetiletém údobí chození po bazarech stalo, že jsem natrefil na CD Sodom: nicméně bazarovka In The Sign Of Evil za cenu takřka 300 Kč mi přišla přeci jen trochu moc, a tak jsem onen titul ponechal někomu jinému.

Kdo si počká, ten se dočká. Je pátek 8. dubna 2011, a tak si cestou z práce říkám, že zajdu do Levných knih na České; jenomže cestou byl můj oblíbený Bontonland. A ejhle! Regály naplněné novým zbožím přilákaly moji pozornost i k písmenu S, kde jsem spatřil velmi poctivou kolekci skupiny, jejíž jméno...Vám neprozradím :-).

Padnuv můj slepý zrak na převážně oranžový obal, hercna se mi rozbušila vzpomínkami starými dvacet let - nikdo jiný než kultovní AGENT ORANGE ležel přede mnou, vydán mi zcela napospas. A vedle něj spousta dalších CD téhož souboru, prakticky za jednotnou, bazarovou cenu 199 Kč.

No jo, ale hlavou mi hlodaly dvě „bílé myšky“: za prvé jsem se rozhodl v poslední době trochu šetřit (zřejmě v důsledku hospodářské krize), a za druhé jsem si nebyl zcela jist, zda se mi tahle hudba bude i po těch letech stále líbit. A tak jsem si odpovědně zakoupil pouze jediný vzorek, totiž právě oranžového agenta.

Ovšem vložením kotoučku do přehrávače obě bílé myšky v mžiku oka prchly. CD player detonoval s prvním úderem bicích i strun - - - a začal se psát rok 1990!!!

Agent Orange, Tired And Red, Incest... a já - dnes o dvacet let starší a vnímavější - marně přemýšlím, který zpěvák má lepší frázování než Tom Angelripper. Navíc ten obal - ta lebka, geniálně zakomponovaná v beznaději násilí, boje a války. Totááální nááářezzz!

Co se druhý den nestalo, vlastně stalo? No hnedka jak nastalo ráno (a naštěstí to nebyl Napalm In The Morning), jsem valil do Bontonlandu a nakoupil pár dalších tamějších Sodomů; jenom album Persecution Mania mi mezitím vyfoukl nějakej další Maniak. :-) 

Sobota tak byla divoká. Můj takřka deset let starý CD přehrávač úpí pod náporem válečných zvěrstev a řve bolestí cosi jako Sodoma a Gomora. A já? Já jsem se stal sodomitou. Tedy, abyste rozuměli, resp. aby nedošlo k omylu – Sodom, to je přece pořádný zvíře!

Tady Dědek.