Dík za tohle pohlazení, brouku...
Meky Žbirka & kapela / živě – přímý přenos ČT Art / neděle 10. května 2020, od 20.05 hodin
Technická poznámka: Můj subjektivní dojem z koncertu byl natolik silný, že jsem už ani neměl sílu dělat si průběžně ni posléze jakékoliv poznámky. Pakliže tedy odhalíte nějaké moje paměťové chyby tzv. in memoriam, prosím, odpusťte mi je. Děkuju, stejně jako upřímně děkuju za tenhle koncert.
Třebaže Miro Žbirku poslouchám díky zamilované skladbě mý mámy (Balada o pol’ných vtákoch) od svých předškolních let, nikdy by mne nenapadlo, že z jeho koncertu, byť televizního, napíšu report. A je to tady, je to tak.
Úžasná síla mladého chalana (nelze uvěřit, že mu za chvíli bude 70), se linula z jistého pražského klubu přenosem ČT ART, který skýtal onen paradox, že to byl poslední den, kdy nesmělo být přítomno diváctvo, což Meky s nadhledem komentoval. Neděle, poslední den bez diváků, už druhý den mohlo být 100... Inu, kdo to před tím při těch přípravách mohl tušit.
Ovšem právě proto mělo vystoupení unikátní (a doufejme že i neopakovatelnou atmosféru). Na startu pouze reprodukovaný potlesk, sem rouška, tam rouška, sem tam klobouk, takže kapela vypadala spíše jako westernový orchestr, a na úvod „už len“ 22 dní, což by se dalo chápat i jako nadějné poselství, že déle ten krizový stav trvat nebude.
Leň s nou je druhá věc, která se hraje. Věnujme ji, komu chceme. Miro si pochvaluje, jak jim to hezky jde, zvuk je fakt živý, syrový, oceňuji zejména dunivý zvuk virblu, postupně mi začíná krásně dunět i moja brněnská hercna.
Možná si říkáte, proč report z TV koncertu, ale hlavně proč tenhle report na metalovém webu?
Meky Žbirka je jasný tuzemský „Beatle“, chilli „Brouk z Abbey Road“, a neznám rockera ani metalistu, který by Beatles neuznával (viď, Savano?). A to i přes zcela logické někdejší prohlášení Libora Máči Matejčika z Motorbandu, s nímž se naprosto ztotožňuji, a sice že kdyby byli Beatles z Prahy, nikdo by se o nich nedozvěděl.
Jenže svět se dozvěděl. A nejenom o nich. Proto Meky hraje bluesovku All My Days, otextovanou Pete Brownem, je vidět, že si
ji užívá, stejně jako celý „tichý“ koncert. Žbirka hraje Fair Play, což dokázal ústřední skladbou výborného stejnojmenného filmu Andrey Sedláčkové s tehdy mladičkou Juditou Bardós a Aňou Geislerovou, který se mi zejména pro sílu svého závěru snad nikdy neokouká, a k jehož síle přispěl i ... hádejte kdo.
Další velkou zajímavostí předestřeného setu byl rockový řez Johna Lennona Isolation, který Meky symptomaticky věnoval aktuální světové situaci. Jeho komentář byl širší, a o co širší, o to hezčí. Geniální tah dvou geniálních „brouků“!
Miro překvapoval neustále: zatímco Do člna byla věc, kterou jsem snad nikdy předtím neslyšel, hard rocková srdcovka a syrovka She’s Out Of A Control se mnou začala cloumat odd samého počátku. I já se svou mizernou hudební pamětí jsem tipoval, že to bude Cesta zakázanou rýchlosťou, což mi vzápětí Meky výslovně potvrdil. A vůbec se mi zpěvákův ladný a skromný projev strašně líbil, měl jsem z něj takový lahodný a laskavý pocit.
Roztomilý byl i okamžik, když si právě před shora zmíněným tvrdým opusem Miro automaticky nasadil akustickou kytaru, aby si ji hned vzápětí začal opět sundávat (laskavě mu ji odebral člen kapely), s omluvou, že jak hraje na tu akustickou, neuvědomil si, že teď má hrát na elektrickou... a aby nebyl vtípkům konec, Meky skupinu nezdržoval, alébrž ji odstartoval s tím, že grády to bude mít, když se pak v průběhu přidá. Tomu říkám majestát.
Opravdu jsem musel ocenit fantastickou, netradiční sestavu skladeb, kterou Žbirka pro tento večer přichystal: žánrově od příznačného poprocku přes bluesové tóny až po hard rock, včetně stylově rockové balady... až po klávesovou symfonii všech symfonií.
Vrcholem večera byla totiž již zmíněná Balada o pol’ných vtákoch, jež ovšem nezněla na závěr, ale zhruba v polovině produkce - naprosto přesně zapadla do utichlé atmosféry klubu a naprosto přesně symbolizovala marnost věčného lidského snažení, oproti fascinující vyrovnanosti života přírody. Jak otřesně silná výpověď právě teď. Nepotřebovala potlesk, protože potlesk měla sama v sobě.
Tento unikátní přímý přenos byl vlastně výjimečným počinem na platformě hudebního cyklu Doupě Mekyho Žbirky, který na ČT ART běžel nedávno (nevím přesně jak dávno, tak píšu nedávno). A Mirova závěrečná upřímná a skromná reakce, když dostal DVD se záznamem jednotlivých dílů tohoto svého pořadu, svědčila o pravdivosti mého sloganu, že zatímco na leckteré straně světa se nachází dutost a nadutost, tak na té Mekyho se raduje moudrost a skromnost.
Úplně závěrečný slogan Mám rád už mohl symbolizovat jen všechno, co jsme slyšeli, a sice že to Mám rád. A měl jsem rád i to, že Česká televize to neustřihla a dojela tuhle jízdu až do konce.
Ten koncert byl krásným pohlazením, pohlazením duší i uší. Ono, koneckonců, když metalista napíše report ze Žbirky, asi to o něčem svědčí, ha ha.
Díky moc za tohle pohlazení, Brouku...
Tady Dědek.
Komentáře