Dědkův ranní fejeton
Tož jsem takhle ráno šel do Alberta, abych doplnil zásoby své soukromé potravinové banky (zejména regály s pivem byly bůhvíjakým nedopatřením opět prázdné). A najednou proti mně takový sympatický staroušek, vypadal smutně, tak jsem ho pozdravil. Smutně odpověděl a smutně se šoural dál.
Nicméně najednou koukám, že na mne vesele ze zastávky (cca 5 m přes silnici) kouká pro změnu veselý staroušek. Tak mu říkám „Dobrý den!“, on taky „Dobrý den“, a dali jsme se hezky do řeči. Dva úplně neznámí lidé. Dozvěděl jsem se, že mu je 91 let, popřál mi zdraví, já jemu též, a pak už nastupoval do přijíždějící šaliny, zatímco já pokračoval směle vstříc své žízni. A v hlavě mi znělo, že mu musím, a hlavně chci, do tý mým směrem ujíždějící tramvaje zamávat.
Zamávali jsme si navzájem: on mně z tý šaliny a já jemu ze země. A najednou mi – vím proč – vhrkly slzy do očí. Protože ten svět byl najednou o něco hezčí.
Tady Dědek.
Staří lidé Kája Adam (8. 5. 2023 23:02)
Já jsem začal zdravit ty tzv. neviditelné lidi, to je přibližně 75+...Buď jim zemřel manžel(ka), neměli děti, nebo jsou děti(vnoučata) daleko, a jsou sami. Všiml jsem si, že tím obyčejným pozdravem "Dobrý den" jsou napřed překvapeni, a pomalu zareagují, ale když se potkáme příště (chodím často venčit pejska), tak už se sami hlásí, a baví se o pejskovi atd...