DĚDKOVY (Z)PAMĚTI – DÍL 04: BlázniVINY

Dnešní díl našeho hodně nepravidelného cyklu „Dědkovy (z)paměti“ bude hodně netradiční. Prostě jsem se rozhodl zavzpomínat na pár úletů (automatický korektor napsal „úpletů“, ale to jsem fakt nikdy nenosil) ze svého dětství, a propojit to s rockovýma písničkama, jak mne aktuálně napadlo.

BlázniVINA první – STŘECHA

Jako děcka jsme milovali prolízání všeho tajemnýho, střech, sklepů, bunkrů… Jednou jsme takhle valili po bloku střech nad Redutou (čili výhled na brněnský Zelný rynk), jenomže ten blok najednou skončil, aniž by tam byl jakýkoliv vikýř, kterým by se dalo vlízt zpátky do nějakého domu. Pouze sedlová střecha, jakási zídka (možná dětských bláznů) a zhruba tři metry do otevřenýho okna křížně přilehlýho baráku. Ve výšce pěti pater do světlíku. Možná se tomu nedá věřit, ale na tý střeše se fakt našlo jakýsi zapomenutý prkno, dlouhý metrů pět. I páni kucííí nerozvážní, položili jsme ho přes hranu té zídky a toho otevřenýho okna. A přelezli. Pánbůh stál tehdy při nás…

Ad střecha? Miluju tuhle skladbu, po hudební i textové stránce. Ten text je naprosto úžasnej, takřka každé slovo je tam perla... mám to rád už od dětství, ale teď v kontextu padesátky věků je to ještě naléhavější... Tož snad mi odpustíte toto ne-metalové okénko, díky moc.

BlázniVINA druhá – ŠALINA

Dneska už je to jinak – když jsou spřežené dva šalinové vozy, je mezi nima značka ve stylu „Zákaz vstupu chodcům“. V polovině 80. let jsem chodil na druhej supeň ZŠ Husovka, často kolem Červenýho kostela, takže jsem tam znal tu křižovatku, intervaly semaforů atd. Jednou mi tam takhle v cestě do školy stálo právě takové to šalinové spřežení, na mnou známém semaforu. Jen jsem mrkl, šalina červenou, dle celého systému ještě minimálně půl minuty. Nač se zdržovat, nač to obcházet? Jsa blbým dítkem plným síly, hbitě jsem obě ještě stojící šaliny proskočil vprostřed spřežení a zdravě doskočil. Nikdo si toho nevšiml, ani řidič. Právě - kdyby selhal můj předpoklad, semafory nebo onen řidič, dneska byste už tenhle článek asi nečetli.

A když šalina? Tak potom Rychlošalina – hrozná konina – DETTO (už bez Toma Jégra)!  

A že to není tak úplně zapomenutá myšlenka???:

BlázniVINA do třetice – STRÁNSKÁ SKÁLA

Stránská skála bylo naše zhmotněné tajemství: majestátní dáma, hrdá na své podzemní spojení s oblohou, přírodní jeskyně, válečné bunkry, a výjimečná flóra, která nám byla v tu chvíli úplně jedno (ale je fakt, že když jsme viděli hezký kvítko, hezky a slušně jsme ho obešli.)

Byla tam zvláštní, leč logická kombinace přírodních prostor a umělých útvarů, a do jednoho takovýho jsme mj. vlezli. Železná vrata do bunkru, jenomže napravo zvláštní skalní průrva, jíž se ovšem mohlo proplazit jedině velice štíhlé dítě.

Chápu, že tomu nemůžete uvěřit, ale to velice štíhlé dítě, které se tam proplazilo, jsem byl já. Tehdy. Tedy jako že proplazil a tehdy protože štíhlý. Jaký jsem učinil objev? Pokračování těch stejných tunelů, a železný vrata stejně jako venku. Akorát že z pohledu zevnitř. Na druhou stranu nejsem smuten, panč ve své době tenhle pohled asi moc lidí nemělo.

Ovšem tím stránský příběh nekončí - dopředu se totiž leze líp než zpátky. Kterak už jsem naznačil, soutěska by byla úzká i pro Nšo-či, natož pro mne. Není úplně příjemný pocit, když máte bunkr pod sebou a skálu nad sebou, mezi sebou circa třicet centimetrů a sebe, a ocitnete se v lehce klaustrofobickém pocitu, nota bene že nejste schopni s sebou jakkoli hýbnout dál. No pochodem vchod to fakt v tu chvíli nešlo, a zpětně docela lituju, že jsem tehdá nebyl namazanej …………… namazanej stroj. :-)

Dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku… tak jsem si i po létech / lokl trochu moku.

Tady Dědek.