CESTA MĚSTA - fejeton

Je až skoro neuvěřitelné, nakolik je uvěřitelné, co všechno se dá zažít páteční cestou z práce dom. No a aby tenhle fejeton nebyl Vojna a mír, omezím se pouze na tři zážitky.

1. Déledobější zkušenost mi říká, že ze 75 % slyším kolem sebe v brněnských ulicích Ukrajinky. Teprve zbytek tvoří čeština, angličtina či jiný dorozumívací prostředek, párkrát potkám i znakovou řeč, leč ta moje uši pravda neruší. Při této příležitosti si vybavuji nedávný sociologický (možná dokonce spíše psychiatrický) průzkum, který říká, že průměrná žena namluví za den o tři tisíce slov víc než průměrný muž. O kvalitě výpovědi již průzkum nehovořil, omezil se naštěstí pouze na kvantitu. Srovnání Češek a Ukrajinek rovněž vypouštím. 
2. To si tak cestou domů sedím, neb odpočívám, na podezdívce jednoho fitness centra naproti Janáčkovu divadlu, funím jak parní válec a žízeň mám jak Brno. No jak Tom Cruise zamlada fakt nevypadám, když najednou jde okolo mne jakýsi vyšminkovaný pár, oba elegance sama, nažehlenost, voňavost a bůhvíco škaredýho ještě, když najednou ten ctnostný pán oné ctnostné dámě říká vybranou větu: „Nechej si ty svoje poznámky, ano, já Ti taky neopatřuju ty Tvoje poznámky svými poznámkami.“ Inu, není nad šťastná léta manželství.
3. A to nejhorší nakonec, aneb asi vůbec netušíme, co se různě odehrává za zavřenými dveřmi bytů, když se nikdo nedívá… Stojím na přechodu na Žerotíňáku, a vedle mne telefonuje relativně mladej kořeň: „Tak zítra jedeme do té psychiatrické léčebny, no, podařilo se nám Jirku přesvědčit. Je to nutný, teda já si myslím, že to je nutný, Jirka ne, ale…“ No, tak to jsem si uvědomil, jakej mám vlastně krásnej, skoro bezstarostnej život, poněvadž já jsem ono „zítra“, čili včera v sobotu, šel akorát nakoupit do Alberta.

Mějme se fajn, a užívejme každého dne, dokud jsme bez psychiatrů. V dnešní době to může být už zítra úplně jiný. Tady Dědek.

P.S.: Jsou rána, kdy (ne)chci být sám…