BYL TO TROCHU ŠOK, říká MEKY v rozhovoru pro Melodii roku 1988!!!

BYL TO TROCHU ŠOK, říká MEKY v rozhovoru pro Melodii roku 1988!!!

Můj život s Mekym lemují v podstatě dva rozhovory.

Ten první mne ve 13 letech úplně rozhodil, nechápal jsem, že v totalitním Československu mohlo tohle tehdejší cenzurou projít. Fantasticky otevřený rozhovor, proto si ho taky pamatuju a proto jsem ho po těch letech ve svých fyzických archivech zvládl najít. Melodie 12 - prosinec 1988, na titulce Jiří Stivín, a strana 10 – 11 Miro Žbirka (á propos, teprve druhý Zlatý slavík po Kájovi). Geniální hříčkovitý název „O chybách a pochybách“, autor Petr Veselý. Go To Go!

Ještě jednou zdůrazňuji, psal se rok 1988, tj. byť gorbačovská, tak stále totalita!!!

(citované zlomky):

Uplatnil jste při nahrávání Zlomků poznání něco z toho, co jste se naučil v zahraničí?

U nás při nahrávání nazpíváte jednu nebo dvě věty a hudební režisér vás obvykle zastaví a začne opravovat. Písnička se natočí po kousíčkách a z nich se pak sestříhá dohromady. Venku věnují víc času tomu, aby se zpěvák dostal do nálady, kterou skladba vyžaduje, a pak ji nazpíval na jeden zátah. V té správné náladě už mu zpěv jako by sám ladil a spousta dalších věcí jde nějak automaticky. Zpěvák má taky prostor něco skutečně prožít, něco vytvořit. Skladba tím obvykle získá na výrazu, působivosti, atmosféře – okolnostech, které jsou někdy tak výrazné, že nemá smysl opravovat drobná zakolísání při zpěvu.

Když jsem dělal ve studiích Opusu hudební režii u anglických verzí některých slovenských písniček, nikdy jsem zpěváka nezastavoval po první větě, i když třeba nezačal nejlíp. Nechal jsem ho písničku zazpívat celou a teprve pak jsme začali něco opravovat. Když vás totiž režisér pořád zastavuje a opravuje, znejistíte, třeba i znervózníte, říkáte si „Sakra, nejde mi to, pořád mě zastavujou…“ A pak pochopitelně děláte víc chyb, než byste dělal normálně.

Nebylo to pro vás nezvyklé, naučit se v zahraničí zpívat tímhle způsobem?

Byl to trochu šok. Hudební režisér mi dal znamení: Jedeme … tři, čtyři … Když mě nechali písničku zazpívat bez zastavování, myslel jsem si, že je to nějaká cvičná nahrávka. Ale oni že ne, že to je dobré a teď jdeme nazpívat druhý hlas … Člověk pak začal srovnávat a rychle zjistil, jak nepřirozený způsob nahrávání je to naše snaživé stříhání.

Jak se v zahraničí dívají na naše nahrávky?

Když jsme tady natočili předposlední desku, na které jsme potili krev, poslal jsem nahrávku na kazetě svému zahraničnímu vydavateli. Zavolal mi, že děkuje za demosnímek a že si ho brzy poslechne.

To jsou venku zvyklí na tak dobré demosnímky?

Bohužel. Tedy bohužel pro nás.  

Ber neber bar!

Snažím se věci nazývat pravými jmény, protože na mne vždycky působilo trochu směšně, když o kapele, v níž jsem hrál, napsal nějaký novinář, že se vrátila ze západoevropského turné. A my se zatím vrátili ze Švýcarska, kde jsme hráli v baru. Šéf nám tam občas vynadal, že hrajeme příliš hlasitě a hosté se pak u stolu nemohou bavit. Nebo jsme hráli řeckým milionářům, kteří při jídle rozbíjeli nádobí, aby byla větší sranda, a my si museli kolem aparatury postavit ohrádku, aby nám ji nezničili …

Loni jste byli s Limitem ve Španělsku, a protože vaše vystoupení mělo ohlas, nabídli vám letos turné po velkých španělských městech. Jaký je to pocit?

Jako kdybyste cvičil s činkami a najednou zjistil, že máte vážně svaly. 

Když člověk chce (samostatný citát)

Samotného mě překvapuje, kolik věcí jde, když člověk opravdu chce.

Viděl jste v poslední době nějaký koncert nebo hudební program, který se vám opravdu líbil?

Díval jsem se na pořad o Jimi Hendrixovi, který běžel v maďarské televizi. …

Chybějí mi v populární muzice osobnosti typu Boba Dylana, Elvise Presleyho, Johna Lennona, Janis Joplinové nebo Jimiho Hendrixe, kterým jsem přes všechnu slávu a nelehké peripetie osudu mohl v tom základním stále věřit. A konkrétně u toho Hendrixe mě okamžitě uhodilo do očí, že jeho image byla zároveň hned pravdou. Sledoval jsem pořad se zájmem a nostalgií. Ale je to v pořádku, že jsem měl pocit nostalgie? Neměl bych mít spíš vztek?

(konec citací).  

Jó, psal se rok 1988…  

A jak jsem psal, tohle interview jsem četl ve 13 letech. A onen druhý rozhovor jsem si přečetl až po Mekyho smrti. Je tady:

Otec Šimon bojoval za druhé světové války s československou armádou ve Velké Británii. Když pobýval v Londýně, přišel do pubu, tedy hospody, který se jmenoval Green Man a nacházel se ve čtvrti Muswell Hill. Dnes už na tom místě není, ale já ho ještě pamatuju.

Dorazil tam, pravděpodobně z nějakého vojenského výcviku, byl zamyšlený a vypil drink, o němž si myslel, že je jeho. On byl ale mé budoucí matky Ruth. Pobaveně ho sledovala a potom mu řekla, že to byl její drink. Tátu to hodně mrzelo. Omlouval se, objednal nové drinky, dali se do řeči a bylo jim tak dobře, že spolu zůstali.

https://www.novinky.cz/zena/clanek/miro-zbirka-jsem-ve-veku-kdy-nestrilim-do-sveta-ukvapene-nazory-40331288

 

Zdraví Dědek.

Zdroje obrázků: sedmicka.tyden.cz/idnes.cz/teraz.sk/ a dvojka.rozhlas.cz/

Komentáře

Můžete použít následující HTML tagy a atributy:
<a href="" title=""> <blockquote cite=""> <code> <b> <i> <u>