BALADA O KOČCE …A SMUTNÝM ČLOVĚKU
Svého času, v 90. letech minulého století, jsem se z jistých důvodů občasto pohyboval v Adamově (u Brna). Bylo to velice zajímavé období, na které rád vzpomínám, navíc ta naprosto šílená scenérie, která Vás vždycky, když jste sešli tím lesem shora z Útěchova, praštila do očí:
Na strmých stráních lesy vs. paneláky, dole železniční trať a fabrika, asfalt a trafika, kde jsem si na rozdíl od Brna koupil dvě vydání Rock Revue, a kde jsem si v místním kulturáku poprvé zabubnoval na opravdovou, nefalšovanou bicí soupravu (do té doby pouze doma na banánový krabice).
Taky krásná cesta na Alexandrovu rozhlednu (tehdá ještě jenom po žebříku) a taky výjev – na konci těch paneláků a na začátku toho lesa - na který nikdy, ale fakt nikdy nezapomenu. A o něm je moje smutná básnička.
P.S.: Nejenom ta kočka, ta bohužel, ale i ta krásná dívka v saténu je pravdivá vzpomínka. Musel jsem se kamaráda Mametteho ptát, co to je za lesklou látku, a on mi řekl, že satén, tam tehdy pod adamovskými schody. Tož mu musíte věřit. :-)
Nad smutným údolím, nad smutnou tratí
Člověk se udýchá a hlavu zvrátí
V mejkapu paneláků brečí Bílá Paní
Není čas na zpověď, ani na pokání
Snad je to skoro, anebo úplně
Není to první čtvrť, není to nov
Mám jenom půlku duše a celej úplněk
Není to svět, jen Adamov.
Na cestu směrem vzhůru
Ve čtyřce Gambáč dáš
Za dívkou v saténu
Po schodech vystoupáš
Na kraji lesa podíváš se dolů
(a jenom v tento den jsme na okamžik spolu)
Přes střechy panelů a stolů všech těch Bohů
Vůbec ne z vedra jdou na mě mrákoty
Mám oči vytřeštěný - stejně jako Ty
Jseš tak šíhlá a máš tak ladný nohy
Úplně nahá a mlčenlivá „žena“
Pro jiný světy máš z větve dávno vlohy
Visíš tu, kočičko – proč oběšená???
Komentáře