29.12. 2015 - Metalové Vánoce V. - Brno, Semilasso

METALOVÉ VÁNOCE VE ZNAMENÍ SMRTI

aneb

MNOHO PŘEKVAPENÍ V SEMÁLU

Report / Metalové Vánoce V: Loretta, Dogma Art, Titanic, Metal Xmas Project, Unholy Ones / úterý 29. prosince 2015, po 18. hodině / Brno, KD Semilasso

Metalový svět se probudil do kalného rána: na nebeskou bránu zaklepal Mr. Kilmister. Ale kdyby tak strašně rychle nepodlehl rakovině, určitě by se zašel podívat na pátý ročník Metalových Vánoc do brněnského Semálu. Lemmy, díky za Tvý fíky!

Brzy ráno, kdy jsem o smrti hlavy Motōrhead ještě nevěděl, mne docela pobavil deník Rovnost, který na dvou místech informoval o dnešní akci. Kratičká upoutávka hovořila o tom, že – cit. – „V královopolském kulturním centru zahraje například ... Unholy Ones, jenž představí novinky z nového alba Loretta“... A aby toho nebylo málo, na jiném místě, v rubrice Koncerty, byla u položky Metalové Vánoce fotka Arakainu. Inu, zřejmě nejen pořadatel koncertu dokáže připravit nejedno překvapení...

Nevím, jestli deník Rovnost předběhl dobu a skupina Arakain nás bude vítat na příštím ročníku, ale spíš asi ne. Koncept Metalových Vánoc je totiž již pět let postaven především na hlavních hvězdách z Brna (žádný rok nechyběl Titanic, pravidelnými účastníky jsou Dogma Art nebo Kern, který se letošní účasti údajně vzdal, aby se kapely více střídaly).

Ani letos tomu nebylo jinak: brněnská Loretta, brněnská Dogma Art, brněnský Titanic. Co název, to historický pojem poctivého tuzemského metalu a hard rocku. Píšu historický? No bodejť. Vždyť Dogma je na scéně už 35 let, Loretta se letos vrátila na pódia po více než dvacítce roků, a v případě Titaniku se jejich slavný debut Metal Celebration dočká své live CD podoby po bezmála třech dekádách! Z čehož plyne, že čas prchá jak splašená mrcha, tož nemeškejme a pojďme hrát.

Brněnské metalové dračice se vrací na scénu! Kdo nezažil oficiální premiéru harému LORETTA v Dalečíně, nezažil tím pádem Yvonnu Peškovou, která tu svoji kajtru zase moc rychle zabalila do futrálu. Z původní sestavy z počátku 90. let tak zbyla „nesvatá trojice“ Daria Hrubá – zpěv a kytara, Pavla Múza Horňáková, dříve Musilová – kytara a Monika Pellová – bicí. A Martinu Ponocnou, dnes kanadskou Martinu Couture, nahradila mlaďounká baskytaristka Jana Staňková z třebíčského Marylin Manson revivalu.  

Což ale neznamená, že by z Loretty zbyly jenom stíny a že by to po těch letech byla nějaká nepěkná komedie. Děvčata jsou skvěle sehraná a šlape jim to jak padlým děvám na Kouničce, takže vstupní vypalovačky Stíny v ulicích a Komedie „Láska“, podpořené již od samého počátku skvostným zvukem (Mr. Sounder, bravo! – navíc vysokou laťku se podařilo udržet po celou dobu akce), by probudily snad i mrtvého.

Což jest ode mne zřejmě příznačné konstatování, protože jednou z dalších dějinných věciček z jediného eponymního Lorettina alba z L.P. 1991 byl „black metalový“ Hrobník. Ano, já vím, onen přívlastek je děsná pitomost, ale jak zaznělo z pódia z Dariiných úst, údajně tak byla kapela ve své době některými zdroji nálepkována.

Hrála se hitovka Zlost, jež měla svoji vinylovou premiéru na sampleru Detonation z roku 1990, ale také fíky, které na žádném oficiálně vydaném nosiči nenajdeme: píseň k porevolučnímu filmu Rudé komando, již si můžete poslechnout na kapelním BZ profilu, anebo Metalová holka pocházející z roku 1993, k níž text složil člen Folk Teamu Ivan Huvar, občanským to povoláním gynekolog. Mimochodem, ten text není složitý, ale je docela vtipný, protože jestli jsem rozuměl správně, zpívá se tam například o tom, že je to snad sen, mít holku, co při líbání chrastí řetězem. Jenom přemýšlím, jestli obrat „chrastit řetězem“ nemůže znamenat i cosi jiného, ale skoro se bojím domýšlet.

Višničkou na předestřeném hudebním dortíku byl křest staronového cédéčka Loretta, obsahujícího několik bonusů. Na stejdž naklusali kluci z Titaniku, včetně plnofouskatého Džoro Enčeva, a společnými silami ten kotouček postříkali. Bohužel, jak se vzápětí ukázalo, naděje mnoha fans na koupi se ukázaly lichými, neboť se křtil symbolický exemplář, poněvadž CD se do termínu Metalových Vánoc i přes veškerou snahu nepodařilo vydat. No nevadí, stejně je už „po stromečku“, a v lednu či v únoru přece bývají slevy!

„Loretta / mámivý mládí / Loretta / ke hříchu svádí“, hřměl slušně zaplněným Semálem závěrečný Lorettin šlágr, na pódium lítaly stejně jako v Dalečíně pánský bombarďáky, a přilétl taktéž jeden decentnější vzorek dámský, což Daria okomentovala, že ty budou nejlépe pro manažera. I když, jak se říká, žena ženě nejlépe rozumí...

Set Loretty by byl skvělý (zmiňme ještě cover od Joan Jett I Love Rock n Roll), kdyby nebyl tak strašně krátký. Když odečtu čas křtu, hrály holky cca tři čtvrtě hodinky a na spoustu hitů (namátkou balada Bohužel či duet Prokletí hříchů) tudíž nezbyl čas. Nicméně i tak to byl v Semálu mezi tou šestou a sedmou hodinkou krásný hřích, a na rozdíl od jiných naprosto bezpečný!

Netrvalo dlouho a svoje fíky začala sázet hard rocková DOGMA ART. A když výroční koncert, tak se všemi členy a etapami. Představila se nám tak nejenom stará Dogma, ale k mé velké radosti i její nová podoba, podoba new hard, kterou mám já osobně ještě radši.

Na stejdž vcupitala sestava z novodobých desek Třetí skála a Černá brána, černá tíha, černej pocit, Laďa Obludárium Škaroupka – zpěv, Michal Kugler – kytara, Milan Vajgrt – basa a Víťa Franěk – bicí a vpálila do nás mladejch starejch nejprve klipovku Stařec a posléze ještě starší klipovku Namaluj, s texty známého hudebního redaktora Jardy Špuláka.

Skladby řezaly jak mašiny na jatkách, fotbalový trenér a hostinský Kugler, autor veškeré hudby nové Dogmy, se klátil v orgastických křečích a Obludárium rozpřahovalo pracky, jako kdyby nás chtělo všechny objemout. A obejmulo nás, objemulo nás svou perfektní muzikou, škoda jen, že set new Dogmy byl tak strašně krátký, Fakt že jó krátký.

Dogma Art pokračovala retrospektivně chilližto zpátky, na jevišti se zjevili basák Jara Rakušan, kytarista Robi Křupka a bouchač Petr Pedro Klim, a tak jsme z 21. století přešli postupně do 90. let, kdy nás ze studiového demáče z roku 1990 - vyšlo 2012 na CD Dogma Art s příznačným názvem Retrospective - obšťastnily asi ty vpravdě nejvýraznější zonky: Rána opilců (no aspoň se člověk občas dozví, co ti chudáci chlastometři prožívaj, né?), Deset měst, anebo dvojice pecek s krásně protichůdnými (?) názvy, Démon a Anděl. Jistě, všichni to známe – Anděl s ďáblem v těle, ďábel ve spodním prádle, jak by řekl Mr. Brichta, a tak dál.

A tak dál, a tak dál, a tím pádem ještě dál, do let vosumdesátejch, do dob, kdy se konal mimo jiné kultovní koncert Dogmy Art v brněnském Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici. Nahrávka z 23. 4. 1986 představuje první půlku již zmíněného CD Retrospective a část jejího repertoáru vytvořila závěrečnou část „dogmího“ setu. Na stejdži nemohli chybět pánové jako Zdeněk Němeček (flétna, valcha, zpěv) či bubeník Mirek Kern.

Legendárních Šest osmin? Souprava 4062? Posvícení v rasovně? Proč ne. Chybět nemohlo ani slavné Kernovo intermezzo s kosou na téma Mozková mrtvice aneb „já jsem tvá, mrtvice mozková“ a samozřejmě ani špetka lidové písně v podobě Šly panenky silnicí.

Zdenál Němečků válel na flétnu jak Anderson z Jethro Tull, na valchu jak naše babičky v době, kdy ještě Jethro Tull neznaly, a my všichni jsme to váleli v Semálu v době, kdy známe Jethro Tull i Dogmu Art. Laďa Škaroupka měl na sobě symbolické pietní černé triko Motōrhead, já měl na sobě černou košili a vedle sálu se čepovala náchodská polotmavá třináctka. Polotmavá možná proto, že i když je jeden den černý, i když se všechno zdá smutné a všechno fakt vidíme černě, zase přijdou ty světlejší časy a okamžiky. A jedním  z těch světlých okamžiků bylo jistojistě i podařené vystoupení, podařený průřez repertoárem slavné Dogmy Art.

TITANIC. Na Metalových Vánocích vystupuje každoročně, a proto se vždycky snaží přijít s něčím novým, logicky aby nezevšedněl. Tentokrát jeho vystoupení lákalo na kompletní set alba Metal Celebration i natáčení live CD.

Zpočátku to ovšem spíš vypadalo, že nás čeká „kompletní“ set řadového alba Double Time, které Titanic vydal po dvaceti letech  v roce 2013. Titanic totiž rozboural ledovec flákotou Hráč, následovalo magické Zrcadlo a poté „helloweenovská“ hitovka Chlapi sobě, kdy možná i Maestro Roland Grapow koukal, jak to měl ve své době dělat, ha ha.

Ze zdařilého LP Ábel, který v roce 1990 díky slovenskému vydavatelství Opus potvrdil speed metalové prvenství kapely na tuzemské scéně, nemohu v tomto svém reportu vynechat titulního Ábela ani zesnulému Lemmymu věnovanou svini Tchýni. Tož děcka já nevím – v Tchýni chlastáte rum, v Simulantovi Plzeň, sapristi do čerta, nejste vy náhodou metalisti?!?

Ale co Ábel, slovenský Opus na rozdíl od zkostnatělého ještě víc komunistického Supraphonu správně vycítil heavy metalový potenciál těchle Brňáků, a jelikož z Brna je to do Blavy co by stounem dohodil, Léta Páně 1989, tedy ještě před revolucí, vyšlo LP Metal Celebration.

Soudruzi sice ještě zabránili tuzemskému šíření zeleného obalu s nebezpečným drakem, no co kdyby na ně náhodou prskl svůj oheň, to by jim mohlo spálit frčky a metály (nezaměňovat prosím s metaly, děkuji), a povolili pouze černý obal s imitací hvězdné oblohy (no však jak krásně se na letních sídlech pod hvězdami souložilo s loajálními mladými soudružkami), nicméně už nezabránili tomu, aby se LP Metal Celebration v hlasování legendárního rockového rozhlasového pořadu Větrník stalo albem roku 1989, když za sebou zanechalo takové tituly jako druhou Věž z písku od Precedens anebo třetí Snad nám naše děti prominou od Michala Prokopa a Framus 5.     

Ďábelská mumie, Mistr čas, Chaos 20. století, Netvor AIDS, Figurína, Démon, Bludný kruh, Železná panna, Simulant, Metalový svátek. No já vím, že to nemusím tady všechno jmenovat, že to všichni znáte a taky jste si to parádně užili. Titanic tak kráčí ve šlépějích celosvětového trendu živé prezentace kompletních tracklistů kultovních alb, jak to učinili třeba Slayer s Reign In Blood, kam jel kdysi i Kolinss, aby následně totéž provedl s debustrolským sklepním demáčem Vyznání smrti, o černé Metallice ani nemluvě. Live CD by mělo vyjít na jaře 2016 a možná se na něm uslyšíme.  

No tak chlapci, teď už vám zbývá nacvičit jenom demo Eso Herc a můžete vyrazit rovnou do Ronda, kde budou tisícový hercny všem rumplovat jak tomu největšímu simulantovi!

Čtvrté místo v pořadí patřilo speciálnímu projektu vytvořenému pouze pro tuto úterní noc, s názvem METAL XMAS PROJECT, čili Metalový vánoční projekt. Jeho součástí byli jak hudebníci, kteří ten večer již vystoupili se svými domovskými soubory (např. Daria Hrubá z Loretty, Zdeněk Černý z Titaniku anebo členové rodiny Škaroupkovic), tak i ti „premiéroví“, jakým byl třeba šoumen Jindra Heinrich Novotný ze známé znojemské smečky Ocelot  a zejména hlavní hvězda večera, evropský kytarový mág, bývalý člen jedné z nejslavnějších světových kapel Helloween a společně s Marthusem aktivní hráč německých Masterplan, pan Roland Grapow. Tomu se na území bývalého Československa zjevně líbí, neboť na území našich slovenských bratří má studio a jak vidno, ve vší skromnosti se nebrání ani pozvání na brněnské Metalové Vánoce.

Daria Hrubá se v průběhu večera ujala role konferenciérky, no jak by taky ne, když pracuje pro Českou televizi a mediálních zkušeností má věru dostatek, na nikoho jiného nemohla padnout lepší volba. Program písní s vánoční tématikou čítal nejen písně lidové či tradicionály, ale rovněž autorské písně světových interpretů. Není účelem tohoto report jmenovat veškerý playlist, to ostatně nečiním ani v případě ostatních kapel, ale všechny přítomné určitě rozdováděly vstupní Rolničky, které jsme si naopak v závěru mohli vyslechnout taktéž v anglické podobě Jingle Bells, anebo jedna z nejslavnějších vánočních písní všech dob, mírové poselství Johna Lennona Happy Christmas. Mimochodem, zajímavý článek o jejím vzniku naleznete zde.

Ne že by blok vánočních písní byla špatná myšlenka, ale chvílemi jsem měl pocit, že se ze seriózní platformy metalových produkcí dostáváme až na hranici jakési estrády typu Ein Kessel Buntes. Kvalitativně samozřejmě nic vytknout nelze, ale na mne osobně se jednalo až o příliš „velkou“ show, a rovněž počet muzikantů na place působil tařka orchestrálním dojmem. Ovšem jak se říká, proti gustu žádný dišputát, i když v souvislosti s nečekaným úmrtím Lemmyho Kilmistera by bylo namístě, abych volil spíše jiný „gusto“ citát, a sice „whisky, to je moje gusto“ z Limonádového Joa...

A pokud jsem zvolil slovo estráda, je v této fázi reportu dána určitě nejlepší příležitost, abych zmínil pár svých osobních estrád z onoho metalového večírku. Nejenže jsem potkal jednoho známého, kterého vlastně vůbec neznám, ale poznali jsme se snad na prvním ročníku Metalových Vánoc a od té doby se pravidelně zdravíme – on mne vždycky vítá se širokým úsměvem a pokřikem „Vašo Patejdl, Vašo je tady!“, poněvadž mu ho svým ksichtem prý připomínám.

Letos mne však potkala, a to hned v úvodu celé akce, už při vystoupení Loretty, ještě pikantnější historka. Na koncertě se objevil jeden můj další známý, s nímž jsem se cca před pěti lety poznal na jednom koncertě Toma Jégra (od té doby jsme se neviděli), a on najednou vytáhl nedávno vydanou publikaci Petra Gratiase Decibely nad Brnem a na mne, jestli bych se mu do ní nepodepsal.

Chvíli jsem překvapeně zíral a říkám, no ale víš, že s tou knížkou nemám nic společného. A on že jasný, že to samozřejmě ví, ale že taky ví, že píšu zejména o brněnské muzice atd., a tím pádem že prý do té knížky zkrátka patřím. Tak jsem se mu do Gratiasova úvodu podepsal, a od té doby existuje na světě jediný exemplář, kde je v „Decibelech“ Dědkův podpis, ha ha.      

Bohužel, po skončení vánočního bloku se Semilasso značně vylidnilo a úterní, vlastně již středeční  noci zůstala věrná už jen asi třetina až polovina původních návštěvníků. Ti „pozůstalí“ ovšem nikterak neztráceli metalový entuziasmus a energii a plně si vychutnávali set poslední vystupující kapely.

Brněnští UNHOLY ONES, což by se dalo volně přeložit jako Žádní svatoušci, sice existují teprve od roku 2011, avšak mají za sebou již řadu mimořádných událostí; určitě jim pomáhá i skutečnost, že jejich manažerem je velice schopný Petr Hajn z Glancu, což je mj. pořadatel Metalových Vánoc. Kapela sice doposud natočila pouze dvě dema a jeden singl, MF Scream, debutovou desku však již přeci jen konečně chystá, a to na začátek příštího roku. Zato z hlediska koncertních úspěchů se může pyšnit opravdovými šlehami, poněvadž předskakovala americkým kapelám Pro-Pain a Anthrax.

Styl Unholy Ones postupně vykrystalizoval z thrash metalu na thrash hard core, což mne osobně docela mrzí, protože tuto kombinaci na rozdíl od čistokrevného thrashe příliš nemusím. Nemám sice vůbec nic proti chrchlavému typu zpěvu, ten se ostatně vyskytuje – vedle čistších vokálů – i v samotném thrash metalu, ale k mému srdci nikdy nepřirostly corové postupy. Holt zas takovej tvrďák nejsem.

Co ale sestavě rozhodně upřít nemohu, že jí to v Semilassu dost dobře šlapalo a vůbec nic si nedělala z prořídlé masy fans, stejně jako si tato prořídlá masa nic nedělala z pokročilé hodiny nezadržitelně se blížící k ránu. Stejně si myslím, že důvod odchodu řady fans byla jen a jen ta pokročilejší hodina, nikoliv právě Unholy Ones, a že by tedy úbytek fans postihl v onen čas v podstatě každého relativně méně známého účinkujícího.

Nekompromisní thrash core se sypal z pódia jako sak s hřebíky a docela výrazně kontrastoval s něžným půvabem baskytaristky Ivety Pavlišové. Jednalo se tak ten večer již o druhou basující ženu, po Janě Staňkové z Loretty. Sapristi, poslední dobou se s těmi štíhlými dívkami za tlustými strunami nějak roztrhl pytel, viz například též Puls nebo Proximity. Což je však pivopitelně jenom dobře, poněvadž kdo má furt koukat na ty škaredý fousatý rypáky (viď, Pavle Charlie Navrátile), a takhle máme k dispozici alespoň něco pěkného a sexy.

V rámci svého přeci jen okrajovějšího žánru sklízeli Unholy Ones od publika zasloužené ovace, přímo pod stejdží byla atmosféra stále výborná a troufám si tvrdit, že se na tom zdaleka nepodepisovalo jenom množství zkonzumovaných Primátorů, ať už světlé desítky, jedenáctky, dvanáctky Hrona anebo té žaludek uklidňující a mysl povznášející polotmavé třináctky.  

V případě Unholy Ones bude pro jejich další vývoj i mediální úspěch určitě rozhodující kvalita připravovaného alba. Ovšem skutečnost, že kluci (ach ouvej, jak můžu napsat kluci, když je tam jedna madam) s deskou nijak nespěchali, se zdá být prorokem toho, že by mohl být nashromážděn solidní hudební materiál, jež bude mít v rámci předmětné žánrové škatulky šanci způsobit docela výrazné proudění vzduchu.

A je to. Letošní ročník Metalových Vánoc byl unikátní mj. tím, že se měl konat v témže složení rovněž v Prostějově, na poslední chvíli však byla tato alternativa pořadatelem zrušena.

Co se týče Brna, třebaže se mi zdálo, že tento ročník utrpěl zatím nejslabší účast v celé své pětileté historii, neboť se po celý průběh dalo celkem bez problémů sálem procházet a kdo chtěl, nějaké to volné místo nalezl v případě zájmu i na galerce, i přesto byla účast velmi solidní, protože do prosincového Semálu si našlo cestu jako vždy několik stovek diváků.   

Ohledně dramaturgie musím pochválit závěrečnou tečku – i když jsem se přiznal, že škatulka thrash core není mým ušiskům nejlibější, volba Unholy Ones byla určitě mnohem lepší než loňští De Bill Heads, kteří do koncepce festivalu dle mého vkusu zkrátka nezapadli, ačkolivěk úspěch měli.

Určitě bych pro futuro zvážil pozvání některé známé kapely i z dalších žánrů, jako je black metal, líbil by se mi třeba pražský Tōrr anebo brněnský Root. Z pohledu dramaturgického bych pak asi příští rok vynechal blok vánočních písní a raději jej vyměnil za jednu další ucelenou kapelu, šikl by se třeba Limetal anebo ExArgema.

To jsou ovšem pouze mé subjektivní postřehy a dojmy. Jako celek je nutno Metalové Vánoce jednoznačně pochválit, opět se jednalo o skvělou akci, která v Brně léta chyběla a která si bez problémů vydobyla své tvrdé místo v křehkém čase vánočním.

A jestliže tvrdím, že některé kapely bych občas měnil, tak Metalové Vánoce jako takové bych za žádnou jinou akci rozhodně nevyměnil.

Text Dědek, fotky Míťas (krom Unholy Ones: Dědek).