28.01. 2011 - Hudba Praha, Motorband, Deborah Bonham - Brno, KD Semilasso

ROCK AND ROLL
V BRNĚNSKÉM SEMILASSU

aneb

HOSTEM DEBORAH BONHAM BAND
BYL MOTORBAND

Report / Hudba Praha, Motorband, Deborah Bonham / pátek 28. ledna 2011, od 20.15 h. / Brno, KD Semilasso  

Docela unikátní akci nám na páteční večer nabídlo brněnské Semilasso – koncert zpěvačky, sestry tragicky zesnulého bubeníka Led Zeppelin, paní Deborah Bonham, za asistence dvou legend tuzemské rockové hudby, teplického Motorbandu a kapely Hudba Praha. 

Upřímně přiznávám, že vystoupení jsem se zúčastnil kvůli Motorbandu, který do Brna zavítal po mnoha dlouhých letech (pokud se nepletu, v moravské metropoli účinkoval naposledy v roce 2004, a to v Boby Centru jako předkapela Nazareth). Nakonec jsem si však odnášel skotačivý prožitek ze setů všech tří souborů, protože to opravdu stálo za to, a vložených 350 Kč rozhodně nebylo proč litovat.

Narozdíl od vynikající muziky nepotěšila divácká účast, která byla poměrně slabá, a tak pořadatelé ani neotevřeli galerii, na kterou jsem měl lístek třeba zrovna já (zřejmě se na návštěvnosti podepsala jednak cena vstupenky, která se pohybovala v závislosti na zvoleném sektoru v rozmezí 350 – 550 Kč, a také současně hrané prestižní hokejové utkání Komety se Spartou) , nicméně v tuto chvíli se projevilo jedno silné pravidlo, že i méně lidí může vytvořit skvělou atmosféru. Koneckonců, trefně to v průběhu svého vystoupení okomentovala Deborah Bonham, která se zdvořilou nadsázkou prohlásila cosi v tom smyslu, že publikum působí, jako by nás tam bylo sto tisíc.

Co všechny přicházející poměrně překvapilo, ba některé přímo šokovalo, takže se museli okamžitě odebrat pro zklidňující chmelový lektvar, byla skutečnost, že koncert byl na sezení. Opravdu, na place byly precizně vyrovnány řady pracně očíslovaných židliček. Číslování však bylo nakonec úplně zbytečné, protože si každý stejně mohl sednout, kam chtěl.

Další zajímavostí bylo, že na pódiu byly dva šlapáky, což bývá neklamným znamením tvrdé muziky. Zde se ale nejednalo o dvoušlapákovou bicí soupravu, ale o dvoje bubny na pódiu po jednom šlapáku, kterážto instalace dvou bicích baterií zároveň výrazně přispěla ke zkrácení organizační přestávky mezi jednotlivými vystupujícími. 

Zhruba ve čtvrt na devět (začátek koncertu byl oproti původně plánované 19. hodině posunut) spustil svůj rambajz orchestr zvaný HUDBA PRAHA. Toto opravdu není skupina, to je jak známo fakt malý orchestr, neboť na pódium se vměstnalo – pokud jsem se dopočítal správně – bez dvou deset lidí.

Tato legendární formace působila na pódiu velmi spokojeně, vypadalo to, že si hraní dost užívá, ale to ten den platilo ohledně všech zúčastněných. Staré hitovky (jako například Všechno je naopak, s proslulým refrénem „Ať tak anebo tak /všechno je naopak“) byly protkány novinkami z aktuálního alba, pojmenovaného slovní hříčkou De generace (kromě titulní skladby též Dívám se). Vyjma těchto jmenovaných songů zazněly též fláky typu Brejle, Maelström, Máma táta anebo v závěru Asi to s náma jde z kopce. V rámci koncertu byl také vzpomenut zesnulý člen kapely Jan Ivan Wünsch.

Upřímně se přiznávám, že dnešní hudební styl Hudby Praha („orchestrálně laděný“ rock?) sice zdaleka není můj nejoblíbenější, ale jejímu vystoupení nelze upřít, že bylo svěží a radostné. Navíc na stejdži byla přítomna – kromě starých a ošklivých chlapů :-) - též pěkná a šikovná děvčata, přičemž takovéto „plody lidské činnosti“ jistě vždy potěší. Mne osobně dále těšila opravdu výborná svijanská jedenáctka, chuťově bravurní a s pěnou jako nejluxusnější krém; ne nadarmo se říká, že holky už dneska čepují pivo kolikrát líp než chlapi.  Tak tedy když to všechno sečtu, včetně relativně dobrého zvuku, vzal jsem Hudbu Praha jako sympatický úvod celé akce. Jenom mi bylo trochu líto jedinců, kteří se pokřikem marně domáhali slavného hitu Špinavý záda.

Následovala další česká legenda, teplický metalový MOTORBAND, k němuž se vrátil zpěvák Pepa Šutara, jehož lehce lkavé zabarvení hlasu miluju, a kapela tudíž v Semilassu vystupovala prakticky v sestavě ze svého třetího alba Satisfakce z roku 2004 (s bratry Haaseovými za bicími a kytarou, a samozřejmě s vůdčí postavou souboru, kytaristou Liborem Máčou Matejčikem; jen basák Karel Adam, kterého dobře známe - stejně jako Matejčika - taky z ABBandu, nebo dříve z Kreysonu, byl „nový“). 

Nástup formace předznamenal roztomilý „přeřek“ jednoho již zřejmě poněkud veselejšího fanouška, který, odvážně volaje hudebníky ke strojům, vykřikl rozšafně „Extraband“. Hmm, těsně vedle. :-)   

Pozornost skupiny byla s ohledem na Šutarovu přítomnost logicky směřována ke zmíněnému CD Satisfakce, na němž set Motorbandu z drtivé většiny stál. Pokud jsem počítal správně, zaznělo z něj 7 skladeb, čili v podstatě polovina desky: nejproslulejší je zřejmě nádherná klipovka Tvý oči lžou, ale potěšily i další – Nevinná tvář, Carmen tak jdem, anebo majestátní balada V zemi Erion.

Elektrickou produkci Satisfakce ozvláštnil akusticky ve třech zahraný ploužák Krásný holky, v jehož úvodu se prokázalo, že přítomné diváctvo je dostatečně interaktivní, jelikož slogan písně „Krásný holky lžou“ nejmenovaný účastník akce promptně doplnil slovy „...a škaredý taky!“.  

Koncepce šutarovské Satisfakce byla prolomena třemi skladbami z posledního CD Heart Of The Machine, kdy krom oné titulní zazněla na úvod motorbandovského vystoupení též The Best Of You, ozvláštněná originálním „techno-intrem“, a trojici doplnila Don’t Make Me Cry.

Kapela předváděla i dobrou show, kdy především Šutara ve svém důstojném plášti, který vzápětí odhodil, byl při svých tancích a jiných kreacích až démonicky úchvatný. Mimořádný zážitek z hudby Motorbandu byl sice trochu narušován specifickou akustikou brněnského sálu, kdy alespoň pro mé osobní uši nebyla produkovaná hudba tak čitelná, jak bych si přál (cítili jsem lehké zahlušení), ale poněvadž jsem všechny písničky celkem znal, tak jsem si je i přes zmiňovaný faktor užil dost dobře.

Stejně jako první host, i Motorband dostal velmi solidní časový prostor, tedy cca hodinu, což bylo velmi sympatické gesto, a jeho hudba tak měla dostatek času se éterem řádně rozprostřít.  Chlapci, díky za vydařený návrat na scénu!

Trochu jsem si říkal, jestli nebude metalový nářez „motorových“ chlapíků pro zpěvačku DEBORAH  BONHAM příliš ostrým předkrmem, ale to jsem se tedy šeredně spletl! Tato sympatická dáma to rozbalila pěkně divoce, když s  bandem za zády spustila tak parádní a říznej rokenrol, že jsem jen strnul v němém úžasu. 

Ohlas publika byla obrovský. Židle nežidle, na prostoru těsně před pódiem se během krátké doby vytvořil solidní kotel, který aplaudoval jak řízným rockovým peckám, tak famózním baladám, kdy třeba ani blues nepřišlo úplně zkrátka, a sytý a pronikavý hlas paní Deborah řezal celé Semilasso na kusy. Paní Zpěvačka!

Navíc nutno podotknout, že o co byla tato žena ve zpěvu „drsnější“, o to byla v mluveném slovu skromnější a ihned si získala sympatie diváků, ať už svými českými promluvami, anebo fantastickou vděčností za jakýkoliv aplaus. A je fakt, že potlesk po každé písni byl neuvěřitelně dlouhý, pro Deborah Bonham Band ovšem naprosto zasloužený.

Koncert postupně parádně gradoval – první třešničkou na dortu byl zdařilý duet Deborah s jejím klávesistou, aby pak vše v závěru zhruba půldruhé hodiny dlouhé produkce vyvrcholilo jednak vzpomínkovou baladou týkající se doby a prostředí farmy, na níž Deborah se svou rodinou, včetně bratra Johna, vyrůstala, a dále na samotný samotinký závěr nezaznělo nic jiného než ROCK AND ROLL přímo od Led Zeppelin, který si spolu se zpěvačkou sborově zapěl takřka celý kotel.

Deborah Bonham se s Brnem opravdu „mazlila“ a dokázala, že „primadona“ je jen a pouze svým hudebním uměním a v tom nejlepším slova smyslu – chcete pár příkladů? Tak jo. Když se jí v důsledku pódiového dovádění (a že předváděla pořádný tělocvik, asi tak desetkrát zrychlenou spartakiádu) svezl šátek, prostě a jednoduše jej uvázala na stojan mikrofonu. Taky jsem měl strach z focení, jestli bude možné. Nakonec? Žádný problém. Fotit bylo možno jak kdo chtěl, zpěvačka s tím neměla sebemenší problém. Dále – v průběhu jedné z písní padla oddaně na kolena a klidně své party odzpívala v této poloze (že by to odkoukala od naší Zdeňky Kotačkové? :-). A přátelé, pozor, teprve v závěru koncertu jsem zaregistroval, že Deborah Bonham, na níž lidé volali přátelsky Debbie, zpívá dokonce bosá, resp. přesněji řečeno vyzutá. Holt zřejmě se v Semilassu cítila jako doma...   

Uf, notně zdařilá hudební tečka za celou akcí, na níž bylo sympatické taky to, že ke konci přišel diváky pozdravit i jeden z organizátorů celé akce, který ani přes chudší návštěvu neztrácel humor („Sešli jste se v hojném počtu, děkuju všem, kteří jste přišli“).  Hezké gesto. Přeji dotyčnému, ať návštěvy v Praze a Hradci Králové Brno výrazně překonají! 
 

Koncert skončil, i report právě končí, ale jako bonus Vám ještě nabídnu jeden roztomilý rozhovor z noční cesty autobusem.

Baví se spolu pár zhruba ve středních letech, který byl také na koncertě:

Ona (káravě): „Ty užs dneska zase vypil dvanáct piv!“ On (vláčně): „Néééé.“ Ona: „Ale to víš že jo. Vždyť vidím, jak vypadáš.“ On: „Jóó? No tak jo.“

A to už je opravdu všechno. Zdraví Dědek.