26.11. 2015 - Proximity, Free Fall, Forrest Jump, Citron + Tanja - Brno, Semilasso

BOUŘE? SMRŠŤ? – URAGÁN!

aneb

STORY JMÉNEM CITRON

Report / Proximity, Free Fall, Forrest Jump, Citron + Tanja / čtvrtek 26. listopadu 2015, od 19.30 hodin / Brno, KD Semilasso

Jasně, mohl bych začít tím, že jedna z písniček Kreysonu - čili kapely, kterou Láďa Křížek založil poté, co se v nedobrém rozešel s Radimem Pařízkem – totiž ta s názvem Nejde vrátit čas, nemá tak úplně pravdu. Brněnský čtvrtek v Semálu prostě dokázal, že čas vrátit zpátky jde. Někdejší vztahy urovnány, Láďovi to zpívalo – jak by řekl Petr Janda – tak jako zamlada, Tanja byla možná ještě krásnější než kdysi, když si brala Pařízka, kterej ji dost solidně „udělal“ (no já vím, na co myslíte) a máničky měly o co méně vlasů, o to více radosti, že se tohoto okamžiku dožily.

No tak jsem tím vlastně už začal. A přitom jsem chtěl začít úplně jinak, a sice že oproti informacím na vstupence poněkud přibylo předkapel, protože namísto avizované jedné hrály hned tři. Naprosto respektuji kvality všech zúčastněných souborů, ale stejně tak zcela nesouhlasím s natolik velkým počtem supportů před hlavní hvězdou. Ke konci jejich setů jsem se už trochu nudil a mrzelo mne, že musím na Citron s lehce kyselým výrazem ve tváři stále ještě čekat.

Ale to je snad jediná výtka, a čistě organizační, kterou mohu ke čtvrtečnímu večeru mít. Snad jediná? Mno, ještě musím zmínit zvuk, který byl na předkapely zahlušený, jednotlivé nástroje nebyly dost dobře čitelné, vše se hlavně na začátku při produkci Proximity slévalo v jakousi bakuli a teprve postupem času docházelo ke zlepšení. Inu, hlavní hvězda přece musí vyniknout...

Ano, dramaturgicky šokující byli hned první, pražští a metalcoroví PROXIMITY, kteří zaujali hutností své produkce, zcela odpovídající žánru. Skladby z debutového CD Zero Point (mimochodem, krásnej výraznej modrej obal!) jako Garden Of Feelings nebo Born And Died utkvěly v paměti zřejmě nikolivěk pouze mé. Obdobně utkvěla v mé paměti více než pohledná a šikovná baskytaristka, jež působila tak krásně šťavnatě, že bych jí hned samou láskou ukousl aspoň jednu strunu. Její jméno jsem sice přeslechl, ale takovej už je život – po vášnivé noci se taky občas dopoledne vzbudíte a teprve si řeknete: „Ahoj, já su Petr. – „Ahoj, Gertruda.“  A teď už vážně, svižná slečna se jmenuje Nikol Niky Melicharová a je ročník 1994!

Hle, najednou se ocitáme na Moravě jako takové: od hodonínské rock-metalové tlupy FREE FALL mám doma jedno CD, Garden Of Depression z roku 2007. Tehdy ještě zpívala anglicky, než prozřela. Ano, skupina dnes zpívá česky, což já osobně velice oceňuji a chválím až přechvaluji! Tak trochu legrace je, že česky zpívá v kapele pěvkyně asijského původu - Andrea Simba Leová, jež sama sebe tituluje sympatickým sloganem „jsem třiadvacetiletá slečna s láskou ke zpěvu“, a svoji lásku ke zpěvu – společně s basákem Jindrou Hráčkem - nesporně prokazovala i na pódiu Semálu, před už slušně zaplněným hledištěm (sál byl takřka vyprodán). Vtipné je pojmenování kompozice Volným pádem ze zatím posledního alba Malý kousek věčnosti z letošního roku, neboť název kapely samotný neznamená v překladu nic jiného než Volný pád.

A volným pádem dále! Bučovická parta FORREST JUMP, svým názvem vtipně parafrázující filmový trhák s Tomem Hanksem, nám spokojeně předvedla svůj hardcore – crossoverový bungee-jumping. Poněvadž bylo v sále docela horko, tak si basák Marek Loučka odložil svou šálu Zbrojovky na stojan mikrofonu a doufal, jak dopadne „Flinta“ v pondělí na Spartě. (A zajímavostí určitě je, že na dnešní koncert jsem vyrážel z nekuřácké hospůdky U Proutníka, kterou založil nikdo jiný než Markův otec, pan senior Loučka). Flákoty syrovýho masa jako Opratě nebo interesantní neologistické substantivum Bezmasčí zvěstovaly, že takhle kapela invenci rozhodně nepostrádá. Hoši, kteří mají na kontě řadu alb včetně vynikajícího Monolitu z roku 2012, sice na rozdíl od obou předchozích kolektivů neoslňovali žádnou ženou, ale zase na druhou stranu dokázali, že žena je sice třeba k plození, nikoliv však k plození kvalitních písní.     

A posléze již začal krpolský odšťavnovač mačkat štávu z jednoho z nejpikantnějších plodů na světě. A pakliže se CITRON hodí k rybě, pak jsme od předmětného okamžiku začali být všichni jako ryba ve vodě.

Když Radegast Tour 2015, pak samozřejmě úvodní otvírák Radegast, jenž dobře zná naši slovanskou sílu, stejně jako ji vzápětí poznal Blud při honu na něj. Chilližto se jednalo o pozměněné pořadí skladeb oproti dobovému vinylovému albu, přičemž řazení naopak odpovídalo CD Síla návratů z roku 2001, kdy se Křížek vlastně na kratičkou dobu „do Citronu“ poprvé vrátil. A možná jen krapet škody, že v průběhu večera nezazněla titulka Síla návratů, která by se při této příležitosti docela hodila.   

Z kultovní citronovské české „dvojky“ samozřejmě nemohla chybět balada Už zase mi scházíš anebo píseň roku 1988 dle hlasování posluchačů rozhlasového Větrníku, dějinná vypalovačka Zase dál. Zajímavou vsuvkou z tohoto alba byla Křížkem á capella zapěná jediná sloka Moravských děvčátek, což se pochopitelně v Brně hodilo – a že těch krásných bab na koncertě bylo!

Za stylovou dvoušlapákovou soupravou seděl strůjce celého historického úspěchu Citronu Radim Pařízek. Že je to bubeník, majitel rádia Čas a TV Rebel, všichni vědí.  Na co se možná někdy zapomíná, že ty největší hity Citronu nikdy neskládali zpěváci nebo kytaristé, ale právě bubeník Pařízek – on je autorsky podepsán pod většinou největších šlágrů týhletý metalový legendy, a to hudebně i textově.

Některé už jsem jmenoval, pojďme k oněm dalším, tentokráte z LP Plni energie. Standa Hranický tady na Zemi tyto fláky už zřejmě nikdy nezazpívá, a tak se úkolu úspěšně zhostil jeho nástupce. Příjemně potěšil jeden z nejkrásnějších ploužáků, jaký kdy Citron stvořil – Vzpomínky, a stejně tak i „ocelová“ hymna všech ostravských horníků a metalistů, jež je známá jak pod původním názvem Ocelové srdce, tak i pod jménem z CD Síla návratů Ocelové město. Ať tak či onak, nářez to byl jako Brno, až by kterýkoliv někdejší soudruh musel nadšeně vykřiknout „Kak kalílas stal“, čili Jak se kalila ocel. Ehm, soudruh Stalin naštěstí na koncertě nebyl.

Abych nepsal jenom o muzice, musím zmínit i zvuk a další okolnosti. Sound se nám zpočátku zdál kupodivu opět ne zcela čitelný, nicméně netrvalo dlouho a zvukař vše vyladil k obrazu ušisek našich. Slušně vyladěná byla i symptomatická desítka a extra hořká dvanáctka Radegast, pár kelímků jsme vyžahli a vzápětí si připadali jak po túře na Radhošť.

Solidně udělaná pódiová scéna s historickými videoprojekcemi úspěšně vizuálně podporovala skvělou muziku, autogramiáda zase úspěšně podporovala prodej aktuálního EP. Marketingově vše zkrátka dokonalé, no aby ne, když především Radim Pařízek je hotový mediální magnát.     

A k Citronu neodmyslitelně patří zpěvačka TANJA neboli Táňa Kauerová, a tudíž by bylo nemyslitelné, aby jí nebyl v rámci turné věnován časově poctivý blok, v němž zazněly především staré skladby, ale rovněž jedna novinka. A že to Paní Zpěvačce po boku kytarových krasavců Djordje Erica, Pavla Hanuse a bassmana George Raina fákt slušelo!

Třebaže Tanja kolem revoluce vydala alba tři, kultovní je její stejnojmenný debut, z nějž spolu se Žhavou cestou mé oči rozzářilo Pár přání, což je poněkud pozapomínaná, ale fantastická svižná hitovka, chybět logicky nemohla perda megaperda petarda, Zlatým trianglem někdejší bratislavské hitparády rozeznělá Nad hlavou létá rokenrol, zmíněnou novinkou pak byla Jsem posedlá (neplést s historickou albovou záležitostí Ďáblem posedlá), tentokrát z čerstvého horkého – a dle mého soudu vynikajícího! – EP Citronu Rebelie Vol. 1. Mimochodem, na koncertě se prodávalo za skvělých 159 Kč, snad jako vstřícné ekonomické gesto vůči fanouškům, kteří akci navštívili, protože cena v e-shopu je 179, na internetu 199 a v běžné distribuční síti kamenných obchodů klidně i 219.  

A jsme u novinek! Ty na vystoupení samozřejmě nemohly chybět. Slogan ústřední písně Rebelie Rebelů zní sice trochu pleonasticky pitomě, ale údernost mu tedy věru neschází; a nápodobně výrazná je majestátní balada Píseň ztracených – abych potvrdil výše řečené, obě z pera Radima Pařízka.

Jakousi zvláštní kapitolou celé akce byly singlovky a taky duety, kteréžto kategorie se vzájemně částečně prolínají. Osvěžující, kompozičně atypický Uragán z promosinglu k LP Vypusťte psy!, na kterémžto elpíčku jej ovšem již Fany Michalík (ex-Citron, dnes Limetal)  a celý Citron hraje a zpívá jinak, byl doplněn „king-diamondovským“ flákem Kráska a Radegast: zatímco na SP zpíval Křížek oba hlasy, tj. jak krásku fistulí, tak Radegasta klasicky, na koncertě i aktuálním EP si tuto podařenou věcičku střihli jako duet kdo jiný než Láďa Křížek a Tanja. Dobový šlágr takřka ve scénickém muzikálovém provedení, s tanečními kreacemi obou interpretů a sexy kostýmem zpěvačky, byl mimořádně vzrušující: „Dám co mám, krásu i svůj klín“... Sapristi, Tanjo, no to jsem teda asi něco prošvihl! No ale taky nejsu zrovna Radegast, žejo.

A nejednalo se o čtvrteční duet jediný, protože Citron sklidil obrovský aplaus a nutně tak muselo dojít i na v takovém případě povinné přídavky. Semilassem hřměly Kam jen jdou lásky mé, nezapomenutelný singlový a klipový evergreen, který Křížek na své sólovce Zlatej chlapec nazpíval pro změnu s Annou K., aby se aktuálně „vrátil“ opět k Tanje. Bonusový Rock, rock, rock a dnes již úsměvný obrat „spojení jen přes obálky“ podtrhl bouři a smršť, jež se v Semilassu strhla, skály se trhaly a praskaly a z každého přítomných nekapal samým skotačením pot, ale šťáva, které kdybyste si lízli, ochutnali byste CITRON.

Sympatické bylo gesto, když skupinu přišel na závěr podpořit její historický zakladatel, baskytarista Petr Michalík (takže jeden Michalík na stejdži přeci jenom byl), teprve po jehož blues-rockovém angažmá převzal žezlo hard rock/metalový kapelník Pařízek. Obdobně byl sympatický i nadhled Ládi Křížka, s jakým ustal kontroverzní skandování „Limetal, Limetal!“ – zkrátka si z toho vůbec nic nedělal. On ten člověk moc dobře ví, kde je, a moc dobře umí.

A sympaticky v dnešních vypjatých evropských dobách působí i refrén songu Rebelie Rebelů: „To je celý story / fakt už žádný fóry / ten čas patří jen nám. / Pochodeň světla září / zloby světa zmaří / svět chcem lepší, než je ten co znám.“ Zní to skoro jako uprchlický song, Evropa jenom doufá... no tak snad jenom aby evropskou hymnou nebyla za čas Píseň ztracených.

A Citron? Ten ztracenej rozhodně není. Naopak, laťku nasadil hodně vysoko, minimálně do takové vejšky, v jaké zrají v běžné přírodě citrony. Kluci ze sebe ve čtvrtek vymáčkli maximum a já byl vyšťavenej natolik, že při nejbližší možné příležitosti si tu „schůzku s Radochem“ dám určitě zas.

Text Dědek, fotky Míťas.