26.07. 2015 - Vladimír „Walda“ Nerušil, Loretta, Špilberk - Dalečín – hrad

NA DALEČÍNSKÉM HRADĚ ŠPILBERK

aneb

I LOVE ROCK N’ ROLL? - I LOVE LORETTA ;-)

Report / Loretta, Špilberk, Vladimír „Walda“ Nerušil / neděle 26. července 2015, od 14 h. / Dalečín – hrad

Je nádherné nedělní odpoledne, něco málo přes dvacet stupňů, slunce vydatně zalévá moravské luhy a háje. Jedouce autem pitoreskní krajinou Vysočiny, očekáváme pořádnej hudební vír. Jak by také ne, když Dalečín, místo konání dějinné události – comebacku brněnské dívčí metalové skupiny Loretta, leží nad horním cípem Vírské přehrady.

Natolik sváteční událost návratu po takřka čtvrtstoletí, návratu, o němž se šuškalo již přibližně tři roky zpátky, vyžadovala sváteční den, což neděle beze zbytku splňovala, a natolik dějinná událost žádala i důstojné dějinné prostředí, což pro změnu naplňovala majestátní kulisa zříceniny hradu ze 14. století, čímž dokonce poněkud předběhla i samotnou Loretu jakožto padlou dívku pařížského podsvětí ze století sedmnáctého.

A ještě špetka historie k dovršení - kdysi se prý hrad stal sídlem loupeživých rytířů, dnes, L.P. 2015 jsme byli v hojném počtu zvědavi, kterak jej vyloupí útočná družina pod vedením Darii Hrubé.

img_2480.jpgJímavou atmosféru pro následný brněnský metal vytvořil se svým bandem VLADIMÍR WALDA NERUŠIL, pěvecký ctitel koho jiného než Waldemara Matušky. Nerušil „rušil“ už od 14. hodiny, my dorazili před třetí, a tudíž už když jsme procházeli dalečínským jarmarkem směrem k samotnému hradnímu kruhoví, rozléhaly se nad slunečným, jakoby zlatem pokropeným údolím tóny slavných Waldových hitů, jež nás vždy přesvědčily o tom, že má smysl žít, milovat i pít.  

Vrcholem této produkce pak byl úchvatný evergreen Eldorádo: „Jít a hledat Eldorádo / zbavené vší bídy člověčí“. Moje kamarádka Shaumal tuto píseň miluje a prozpěvovali jsme si ji v autě ještě při návratu do Brna.

Pouze mne trošku překvapilo, že na Waldu zdaleka nebylo plno, a musím přiznat, že Loretta jej z hlediska počtu fans jednoznačně převálcovala. Inu, že by opět nastávaly časy, kdy metal vítězí nad středním proudem? ;-)

Ehm, přiznám se, vynášet nástroje a aparát po křivolakých schodech do výšin hradu asi nebyla žádná velká medovina, aspoň že se ochladilo a nebylo už takové vedro. Ale holky z LORETTY na to naštěstí měly lidi – silné chlapy, mezi nimiž bylo možno rozpoznávat třeba bubeníka Miloně Nahodila nebo kytarového guru Emila Kopřivu, oba ze Špilberku.

Ale to už bylo hradní návrší plné „fanklubu“ Loretty, fanoušků ozdobených památnými žlutými čelenkami s červeným logem Loretty, za nimi stála profesionální TV kamera na profesionálním stativu, která všechno snímala, a atmosféra „před bitvou“ začala houstnout.

img_2502.jpgDaria Hrubá sice označila toto v podstatě první novodobé oficiální veřejné vystoupení kapely (která si předtím v rámci comebacku zahrála jen na oslavě narozenin) za jakousi spíše veřejnou zkoušku, ale to byla zbytečná skromnost, poněvadž jak se vzápětí ukázalo, dámy byly na svůj comeback připraveny opravdu poctivě – kapela byla dobře sehraná a nade vším dominoval úžasný Dariin zpěv, ona je bez debat jedna z absolutně nejlepších tuzemských metalových zpěvaček (a nejenom metalových, neboť její žánrový a výrazový záběr je obrovský, o čemž však blíže až u Špilberku).

Loretta sice v prvotní části své produkce zvolila pomalejší songy typu Komedie „Láska“ nebo Hrobník, ovšem tato metalová souprava, o co pozvolněji se rozjížděla, o to důkladněji nabírala sílu i tempo.

Děvčata vystoupila v takřka původní sestavě z počátku 90. let, pouze s jedinou změnou, a tedy: zpěv Daria Hrubá (bez kytary, což se však v průběhu reportu ještě ukáže jako ne zcela pravdivé tvrzení), kytary Yvona Pešková a Pavla Múza Musilová, dnes Horňáková (ano, je provdána za bývalého kytaristu skupin Titanic a Kern, současného člena tělesa Kronek Alband Mirka Horňáka), za bicími sedí „pořád“ Monika Pellová, a jediná „loretka“, jež musela být zastoupena, protože žije už léta v Kanadě, byla basistka Martina Ponocná, kterou nahradila členka třebíčského Marilyn Manson revivalu Jana Staňková.

Základ playlistu byl samozřejmě tvořen většinou skladeb z debutové a zatím jediné LP desky se stejnojmenným názvem Loretta z roku 1991 (hrály se oboje Stíny v ulicích, hitovka Zlost i „znělka“ souboru Loreta, tato na rozdíl od názvu skupiny pouze s jedním „t“), nicméně dočkali jsme se i tří vzorků, jež na desce nenajdeme.

Prvním z nich byla věc Rudé komando (není těžké tipnout si divokou porevoluční dobu jejího vzniku), údajně složená pro účely jakéhosi filmu, který ovšem nakonec nedošel své realizace.

Další peckou byla Metalová holka, jejíž text pro kapelu napsal Ivan Huvar z Folk Teamu, občanským povoláním gynekolog, a tak můžete hádat, o čem tahle píseň asi je ;-). A zde nastává příležitost vysvětlit onu kytaru Darii Hrubé – jednalo se totiž o jedinou píseň, kdy si zpěvačka vypůjčila od kolegyně Yvonky kytárku a zavzpomínala nejenom na své pěvecké, ale i instrumentální časy.

Legendárních „maidenovských“ tří kytar jsme se ovšem přeci jen dočkali, a to když na pódium jako host nastoupil spoluhráč Darii Hrubé ze skupiny Špilberk, kytarový mág Emil Kopřiva, aby si užil věcičku, kterou na elpíčku pěje Daria s Kamilem Střihavkou: Prokletí hříchů. Kamil nějak nestihl do Dalečína dorazit ;-), a tak si tento „duet“ místo Střihavky střihl právě Emil – hrál na kytaru i zpíval a vypadal moc spokojeně (viz též naše fotogalerie).

Co se týče vlastních skladeb Loretty, já osobně bych se přimlouval, aby z playlistu nebyl vynecháván úvoďák druhé strany elpíčka, zovaný Svědomí v nás, což je nejrychlejší, skoro až thrash metalová pecka na albuimg_2548.jpg (byla vlastně jediná, která ten den z LP Loretty nezazněla...že by byla na holky už moc rychlá? – nevěřím!), a někteří jedinci by možná brali i „Ptáka Ohniváka“...

Jediným coverem, jímž se Loretta v průběhu nedělního odpoledne prezentovala, byl hit I Love Rock N’ Roll, proslavený verzí od Joan Jett, ovšem zase na druhou stranu se hrál hned dvakrát, protože holky zkrátka musely přidávat (a tak kromě „rokenrolu“ opětovně přidaly i Hrobníka).

V závěru produkce totiž nastala dobrá show: nejprve se z fanklubáckého hlediště zvedlo pár urostlých chlapíků, někteří s urostlými pivními břichy, a po vzoru nadšených náctiletých fanynek, které na své mužské hudební idoly v návalu euforie hážou podprsenky i kalhotky, zasypali pódium trenkami, resp. pánskými bombarďáky (což bylo ze strany kapely komentováno zhruba ve smyslu „Doufáme, že jsou vypraný!“), a posléze se zvedlo již celé očelenkované publikum a vytvořilo před pódiem kotel, jaký se na návrat úspěšné ženské skupiny sluší a patří.

Když si pak na samotném konci Daria nasadila historickou žlutočervenou čelenku a basačka Jana Staňková si přes své sexy rockové šortky navlékla jedny z přilétlých trenclí, bylo jasné, že na tenhleten koncert se bude vzpomínat nejenom po hudební stránce.     

A propos, když jsme u toho humoru, ke zmíněnému Hrobníkovi se váže dobrá historka, která byla na koncertě vypíchnuta, a přečíst si ji můžete i v nedávném rozhovoru s Lorettou pro náš web:

„Múzi, neměly bychom nějak změnit texty? Moc si neumím představit, jak zpívám: Loretta, mámivý mládí, krásou svou ke hříchu svádí...“ A Múza na to: „Ale Hrobník půjde, Dádo!“ (Celý rozhovor najdete zde).

Co musím velice ocenit, byl vynikající zvuk – čistý, čitelný, přitom tak báječný řezavý zvuk kytar se moc často neslyší. Paráda. A že ony kytary řezaly věru poctivě a pořádně, bylo zřejmé, když jsem se po skončení Lorettina hraní podíval na monumentální zeď hradní zříceniny – připadlo mi totiž, že tam přibyly pukliny, jež tam předtím nebyly ;-).

Ačkoliv Loretta svoje hraní již úspěšně zakončila, jak se brzy ukázalo (a dalo se i čekat), jedna skladba od ní měla ještě zaznít, čili kdo případně odešel předčasně, může si s odstupem času říct jen: bohužel...

Brněnský big-beatový, spíše však multi-žánrový projekt kytaristy Emila Kopřivy ŠPILBERK vyrůstá sice z obecné rockové platformy, avšak v jeho koruně nalezneme art rock, blues, jazz, hard rock, přičemž pod vlivem frontmanky se na živých vystoupeních klade hodně důraz na blues.

Vlastně se jednalo nejen o spojení žánrové, ale i o spojení „dvou hradů“, kdy ten brněnský, Špilberk, se představil v kulisách onoho dalečínského, což mne inspirovalo k hříčkovitému prvnímu titulku tohoto článku.

Špilberk hraje ve složení Daria Hrubá – zpěv, Emil Kopřiva – kytara, Dalibor Dunovský – baskytara, Roman Jež – klávesy a Miloš Nahodil – bicí nástroje, čili co jméno, to osobnost brněnského rockového až metalového dění, např. Nahodila si určitě musíte pamatovat z divokého thrash metalového Saxu. (Však když Miloň před koncem v rámci představovačky vystřihl metalové bubenické minisólo, z hlediště se ozvalo pochvalné: „Umíííííí!“)

img_2562.jpgŠpilberk to rozpálil art rockovou kompozicí Svět nás volá, jejíž název se pojí s revolučním obdobím roku 1989, avšak v souvislosti s uprchlickými tendencemi pronikat do Evropy získává po dvaceti pěti letech možná i nový rozměr... Skladba vyšla v jiné podobě na sampleru Detonation firmy Reset v roce 1990, a v roce 2013 na debutovém CD obnoveného Špilberku, nazvaném Spielberg.

Opět se hrály zejména skladby z jediného alba (to má Špilberk s Lorettou společné, vydání jediného alba – bohužel...), a společnou  mají i baladu s názvem Bohužel, která vyšla nejprve na LP Loretta a po 23 letech v odlišné verzi na CD Špilberku. A to je právě ta další a poslední Lorettina píseň, která v Dalečíně ještě zazněla, jak jsem shora předznamenal.

Z cédéčka se hrály též vzorky s názvy Naděje (s příléhavým podtitulem Neděle), Táhnu dál (překlepem jsem nejprve napsal Tuhnu dál, ale to by asi bylo spíše o tom Lorettou nehraném, již zmíněném Ptáku Ohnivákovi ;-), Neekologická, Bubny času nebo Bouře doznívá, což je song známý mj. ze starodávného rockmapovského singlu č. 23.

I celá hudební bouře pomalu doznívala, já však musím psát ještě o blues: Daria deklarovala, jak moc má blues ráda, taky ho svým fantastickým vokálem umí výborně procítit. Nejenom že se tedy hrálo Blues (Ateistická) z CD, ale jedním ze tří coverů, jimiž se Špilberk kromě vlastní tvorby prezentoval, bylo i procítěné starodávné černošské blues Send Me To The ’lectric Chair (Pošli mě na elektrický křeslo), které jsem já osobně považoval za jeden z nádherně mrazivých vrcholů Dariina nedělního zpěvu.

Zato při prvním coveru bylo jakýmsi nečekaným „vrcholem“ vystoupení desetiletého klučíka Pepka, který se osmělil a před pódiem vystřihl několik bravurních tanečních kreací a následně ještě stihl „sbalit“ babu, s níž si jako ten nejpozornější  muž romanticky zatancoval, za což pak, byv nadšen, obdržel hetfieldovské trsátko. I frontmanka Daria po skončení písně komentovala, že „i samotná Ella Fitzgerald by koukala, jakého tady máme tanečníka!“ Hmm, Dalečín – tanečník, to se skoro rýmuje...

Posledním, a to vskutku závěrečným coverem byl jeden z největších světových šlágrů, Dylanovo Knockin’ On Heaven’s Door, kdy Daria nejprve sesedla na stejdž, posléze ji úplně opustila a vstoupila do prostoru před publikum – mazec!, aby se k ní po chvíli „tanečně přitulil“ z diváctva povstalý Ivoš Hanzlíček a do coveru s anglickým textem vložil svým zpěvem českou verzi.

Uf, tak to bychom měli. Návrat Loretty se vydařil. Daria zářila spokojeností a krásnými úsměvy a bez problémů se s fanoušky fotila, takže klučíci Jaroušek a Pepek mají krásnou památku (viz fotogalerie); ba dokonce jsem zaslechl, že Daria je tak boží, že by to byla skvělá máma! No, tady vidíte, co s malým človíčkem dělá rockovej randál! ;-)

Jediné, co mne mrzelo, že nás čas neúprosně tlačil a nemohl jsem již na místním výletišti absolvovat další, večerní produkci taktéž velice zajímavých kapel Infinity a Exit. Snad kdyby nebyla neděle...

Na zpáteční cestě jsme odbočili k majestátní hrázi vírské nádrže. Vody zde bylo po vzniklých parných dnech docela pomálu, hladina byla nízko. S tím ovšem velmi kontrastovalo obrovské množství našich zážitků, jichž nebylo pomálu, ale přehršel, neboť laťka dalečínského rockování a Lorettina comebacku byla oproti hladině přehrady nastavena naopak velmi vysoko.

Nerado se z dalečínského podhradí odjíždělo – byla tam úžasná přátelská atmosféra i po skončení metal-rockových decibelů, a jak jsme autem postupně ujížděli v dál, člověku jako by se hlavou honilo:

Come back, come back!!!

Text + foto Dědek.

Speciální poděkování Shaumal, bez níž bych v Dalečíně nebyl.

 

Komentáře

Můžete použít následující HTML tagy a atributy:
<a href="" title=""> <blockquote cite=""> <code> <b> <i> <u>