Koncert / Titanic / Stadion TJ Čechie, Zastávka u Brna / sobota 25. července 2009, od 20 h.

Těšil jsem se od rána. Přípravu na tento metalový svátek jsem zvládl tím, že jsem uvařil výbornej segedinskej gulášek a vyslechl dvě první alba Titaniku, Metal Celebration a Ábel. Při tom jsem si stačil znovu uvědomit, jak jsou obě tyto desky skvělé a bez nadsázky světové.

Návrat po osmi letech, vlastně celkově druhý návrat. V době prvního reunionu v roce 2001 jsem se ovšem Titaniku jako hosta skupiny Kern v brněnské Edison Garden nedočkal (nahradila jej kapela Imrvére), a tak jsem si to vynahradil teď. A věřte mi, že to fakt stálo za to.

Milý areál stadionu TJ Čechie v Zastávce u Brna nás zhruba kolem osmé hodiny přivítal maličkatým pódiem "bez pódia" (které evokovalo klubovou atmosféru) a "jakousi" tříčlennou předkapelou. Omyl se vysvětlil vzápětí - jediný, kdo vypadá pořád stejně, je kytarista Georgi "Džoro" Enčev, jenomže v tu dobu měl stažené vlasy a kšiltovku, takže vypadal taky úplně jinak. A o tom, že příroda směřuje vždy k rovnováze, by mohli dohromady vypovídat zpěvák a baskytarista Milan Hanák, tento neuvěřitelně hubený, a bubeník Slávek Fric, v souvislosti s nímž z hanákových úst zaznělo naopak cosi o Michelinu. Inu, zásoby jsou zásoby, taky o tom něco vím... :-)

TITANIC byl prostě tady!!! A ničeho na tom nemohl změnit ani "bezpečnostní" plakátek vylepený v okně stadionové hospůdky, který avízoval skupinu TNC (s písmeny v podobě loga Titaniku), s podtitulem ex-Titanic. Pro mne (a myslím, že nejenom pro mne, vždyť nás byla v Zastávce pěkná fůra) to byl Titanic, takřka v kompletní v sestavě z dob elpíčka Ábel - chyběl jenom někdejší lídr, kytarista a zpěvák Zdeněk Černý.

Však si to Zdenda od Hanáka taky pěkně "slízl": při netradiční vstupní představovačce pronesl Milan cosi o tom, že ten, na koho asi nejvíc čekáme, tady zase není, protože furt podniká, načež mu věnoval pecku Bastard :-).

Ten následoval po úvodní nářezovce Tchýně, a už ta mne dostala do totálního varu (no po pravdě, která tchýně ne, že?). A když se k tomu přidaly moje velmi velmi oblíbené, grandiózně šlapavé Stroje na maso, tak jsem si byl už naprosto jistej, že lepší místo na světě jsem si pro ten večer zkrátka vybrat nemohl.

Proč se začínalo věcmi z Ábela? Možná proto, že teprve tuhle desku s Titanikem natočil přítomný Jiří Enčev (jenom tlumočím, jak byl představen), zatímco kytarista z debutového Metal Celebration Mirek Horňák hrál ten den "kdesi" v Hlásnici s Albandem.

Anebo možná proto, že ty nejznámější hitovky pocházejí přeci jen z debutu, a jak známo, nejznámější hitovky se v dobré společnosti na začátek nehrají.

Titanic svoji produkci, která byla podpořena zdařilým zvukem (jak z hlediska čitelnosti nástrojů, tak hlasitostně) prokládal rozličnými covery, kdy kupříkladu při whitesnakovském Still Of The Night se Džoro ukázal i jako bravurní sólový zpěvák. Jinak ovšem udivoval především svým kytarovým uměním, které se skutečně slovy popsat nedá. Anebo dá: Stadion oněměl.

Stejně tak to dost dobře basovalo Hanákovi, který se navíc po počátečním matnějším výkonu postupně rozezpíval do takové krásy, jako bych chvílemi slyšel Černého.

A bubeník Slávek Fric? Kdo zná bicí z desek Titaniku, ví, že je to jeden z nejlepších českých metalových bubeníků, což dokázal i včera. A skutečnost, že dneska ty nářezy zvládá tak trochu profesorským způsobem, jen svědčí o jeho obrovské hudební vyhranosti.

Titanic dělal zdravotní občerstvovací přestávky, které evidentně svědčily všem (výborná byla jak grilovaná cigára, tak rum, později údajně i gulášek), a po první pauze už na nás vypálil pecky z debutu, a sice Ďábelskou mumii a Netvora AIDS. Řízná hudba se nesla setmělým návrším a časem zvolna létaly vzpomínky, co zažloutlej maj scénář: báječné vzpomínky například na to, jak Titanic v roce 1989 v brněnské hale Rondo začal svůj set prdelemi k publiku, což tehdy taky určitě příspělo k tomu, že se za pár měsíců režim zhroutil :-).

Prostě jsem si to vychutnával: klubová atmosféra jeviště byla úspěšně "bořena" parádní stadionovou muzikou a také početným publikem, jehož kotel byl čím dál mohutnější. No vždyť koukněte do galerky, jak se rozdováděl třeba náš webmaster (to je navíc jediná fotka, která se mně za život opravdu povedla). 

Že hraje Titanic v úsporném vydání jenom s jednou kytarou, začalo zřejmě vadit několika přítomným, kteří se najednou v první řadě vyrojili s nafukovacími kytarami a rozpálili to natolik, že myslím i mág Džoro čučel :-). Titanic měl zničehonic tolik kytar, že i maskotu Eddiemu by spadla čelist!   

Co se týče coverů, hrála se jich celá řada, a s těmito Pány Muzikanty samozřejmě na vrcholné hudební úrovni. Za všechny jmenujme jednu z hymen všech metalistů, v originále zahrané Brikety jdou, resp. Chameleon, neboli Breaking The Law od Kněze Jidáše.

Ale zpět k Brňákům. Kromě Kazatele svědomí s famózním vstupním kytarovým riffem nebo Železné panny (teď tím nemyslím Iron Maiden, ale skladbu Titaniku z Metal Celebration) muselo pochopitelně dojít i na ploužáky, které Titaniku vždycky dost dobře šly: kultovní klipová Figurína, následovaná mojí milovanou Stále tě chci (určitě vzpomínáte: "Dál lžou / krásně lžou / lásku nám šeptají...").

A hrálo se i něco, co na prvních dvou deskách nenajdete: letitá pecka Vošklivej.

Zmíněnou Figurínou byla odstartována trojka asi vůbec největších hitů Titaniku, představovaná dále taktéž klipovým Simulantem (pamatujete Triangel?) a titanikovskou hymnou Metalový svátek. Tedy, abych nelhal: já předpokládám, že jak Simulant, tak Metalový svátek se ten večer hrály, protože si nedokážu představit, že by na ně nedošlo. My jsme bohužel z organizačních důvodů museli areál po půlnoci opustit, takže o těchto dvou skladbách již nemohu referovat, ale jenom odhadovat. Nicméně jsem si jistej, že všichni přítomní si je parádně užili, a já jen doufám, že já si je užiju při příštím vystoupení téhle nezapomenutelné brněnské kapely, na jejíchž výjimečných kvalitách nemůže ničeho změnit ani Mistr čas. Však lidi, kdo jste na koncertě byli, klidně nám tento "nedokončený" report v Komentářích doplňte, budeme jenom rádi!

Inu - kdo se včera "zastavil", litovat skutečně nemusí, a kdo nebyl - - - ten přijde příště :-).

Pořád tak platí, co jsem v rámci tohoto webu napsal v závěru článku o historii skupiny: Titaniku, stále tě chci! A po včerejším mimořádném zážitku ještě mnohem víc...