17.11. 2014 - Chris & spol. - Brno, kavárna Tungsram

SEDMNÁCTÝ LISTOPAD

Článek / Chris & spol. / pondělí 17. listopadu 2014, po 20. h. / Brno, Kapucínské náměstí, kavárna Tungsram

Psal se 17. listopad.

Nikdo asi nečekal, že maličkatá brněnská kavárna Tungsram (ano, stejně se jmenují žárovky, podle nichž je pojmenovaná) bude v pondělí, totiž před pracovním dnem tak narvaná. Ba dokonce si sympatická slečna servírka musela na pomoc zavolat kolegu, protože by to sama nezvládla.

Točilo se Břevnovské klášterní  a taky Stella Artois, a tož hádejte, co jsem si vybral? Tu krásnou břevnovskou hvězdu! :-)

Popíjel jsem vynikající, lehce zakalený ležák a hlavou se mi hnalo to, co nemohu jmenovat. Na stěně baru spousta krásných alkoholů, loutky a panenky, vedle mne unikátní vinylově-singlový  jukebox, který pokud není porouchaný, tak je funkční (!), kolem mne světlo, vedle Tungsramu noc a kolem nás všech Všechno.

Těch hudebních produkcí bylo onen večer několik. Alibisticky řeknu, že jména nejsou důležitá (protože si je nepamatuji anebo je nevím), ale ona je to v podstatě pravda. Ten večer nebyla důležitá jména, byla důležitá stratosféra muziky, která se hrála.

S naprosto strnulým postojem a s obrovskou úctou posloucháte čtrnáctileté děvče, jehož úchvatná autorská produkce svítí do Vaší duše jak žárovky značky Tungsram, a jenom si říkáte: co bude za pět deset let? Sežere ji produkce šoubyznysu, anebo bude stále svá a – možná stále bez peněz? Kláro, díky! (Právě jsem porušil, co jsem napsal o odstavec výš, ale nešlo jinak.) A nebylo divu, že v klobouku přistálo více krejcarů než jenom na struny...

Další paní zpěvačka, v kloboučku a s rozkošnými punčoškami, nám též otevřela svou duši. Pokud se vůbec tak obrovská entita, jako je duše, dá v tak maličkatém prostoru, jako je Tungsram, celá otevřít. Ale dá.

Prostorem od obou dívek zněly skladby o lásce, ale i ebole. Ony jsou to vlastně spojité nádoby. Láska je život, ebola je smrt. A možná je to i naopak – ebolu někdy přežijete, lásku kolikrát ne.

Posléze přišel čas na Chrise s Krásnou Neznámou (tedy pro mne). Střihli si nějaký duet a pokud se nepletu, též jeden Barickmanův song. Seděli vedle sebe na krásnejch maličkatejch židličkách, v narvaným Tungsramu, hráli, hráli a prostě to hrálo. Jinými slovy – rozhodně se nedá říci, že by tady něco nehrálo.

Hudební produkci uzavřel sympatický přivousělý chlap, který ovšem zpíval taktéž bohužel anglicky, takže jsem vnímal pouze náladu obecenstva. Ta byla ale skvělá. Očička lidiček blikala radostí stejně jak žárovičky na blížícím se vánočním stromečku, a já jsem svým očičkem zablikal směrem k paní servírce, neboť mi došlo pivo.

A taky mi došlo, že jsem tady správně. Správně a právě v den 17. listopadu. Ta maličká, bytová kavárnička Tungsram ve mně totiž evokovala konspirační byty těch, kteří ve své době nemohli veřejně říkat a zpívat to, co by zrovna chtěli. Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat. Ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Kterak krásný pocit, když sedíte v tom „bytě“, v tom maličkatém Tungsramu, a přitom víte, že když vejdete ven, tak Vás nečeká žádnej příslušník SNB  v dozrávající zelený uniformě.   

Vyšel jsem ven z Tungsramu a do příjemně zchladlé tváře mě nešlehl žádnej pendrek, ale „obyčejná prachobyčejná“ svoboda.

Psal se 17. listopad 2014.

Text + foto Dědek.