15.08. 2012 - Eagleheart, Sebastien, Circle II Circle - Brno, Melodka

CIRCLE II CIRCLE, BEER II BEER

aneb

DUCH SAVATAGE NA MELODCE

Report / Eagleheart, Sebastien, Circle II Circle / středa 15. srpna 2012, od 20 h. / Brno, Melodka

Su vůl, vůl, vůl, vůl, vůl, a po včerejší akci předpokládám, že od svého webmastera dostanu výpověď. Taková hrubá neznalost! Ale hezky popořádku, ať je to trošku napínavější.

Za 99 kachlí, totiž za cenu tří piv (jak trefně poznamenal můj protřelý webmaster Míťas, piv lehce dražších) jsme měli možnost uzřít na Melodce jednu skvělou kapelu brněnskou, jednu skvělou kapelu mimobrněnskou a jednu skvělou kapelu ještě více mimobrněnskou, totiž americkou. Měl jsem sice trochu problém se navečerem probrat do toho správného koncertního tempa, neb celý středeční den mi připadal jakýsi takový ospalý, ale nakonec jsem se i za pomoci výborně ošetřeného Starobrna Jedenáctera probral a nad svou návštěvou tohoto podniku slzy rozhodně neskrápěl.

Míťas už před vystoupením samým čipernou elektronickou komunikací s Mistrem Kůsem zvěděl, že EAGLEHEART (eagleheart.eu) budou hrát jako první. A jelikož „éháči“ byli tentokrát „pouze“ předkapelou, jejich set byl logicky zkrácený – jen hodinový, a postavený především na skladbách z poslední desky Dreamtherapy.

Jak známo, Eagleheart prošel za poslední čas docela podstatnými personálními změnami: po odchodu Martina Kleknera se nedávno poroučel i zpěvák Vojta Šimoník, které nahradili „sepulturovsky vyhlížející“ kytarista Michal Jankuliak (svou fyziognomií i výrazivem zuřivé tváře ve mně na Melodce evokoval ďábla Andrease Kissera z počátku 90. let) a „černý korzár“ Roman Sáček (ten šátek na hlavě už začíná být pro novou éru EH vpravdě a příjemně symptomatický). Zdravé jádro skupiny je však stále stejné: bubenický kyborg Zdenál Vémola, typicky se šklebící basák Jiří Wágner Fiala a kytarový fenomén novověku, pan Michal Majkl Kůs, který mi pro změnu svou dokonalou vizáží připomíná Mistra Chucka Schuldinera.

A tak to kucííí v kotlíku na Melodce pěkně roztopili a sázeli do nás prdy mrdy, až jsme z toho byli tvrdý: Taste My Pain, Lost In The Dead End, Creator Of Time, Dreamtherapy  anebo balada Nothing Remains, roztomile věnovaná přítomným děvčatům Mirce a Lucce, které prý slavily narozeniny stejně jako Michal Jankuliak, jenž na sebe neprozřetelně prozradil, že mu bylo právě „petnásť“ (myslel počet piv? :-) a že musí být v osm doma, což bylo o půl deváté večer velmi zodpovědné (určitě myslel ráno, takže to možná stihl...).

Nový zpěvák Roman Sáček – talent od Pánaboha a hlavně bravurní výkon. Široký trestní, pardon pěvecký rejstřík, kdy se dokáže do skladeb položit tak říkajíc „šimoníkovským“ způsobem, aby tuto polohu vzápětí vystřídal výrazně drsnějším, notně zemitým vokálem, a následně to opepřil ječákem jak sirény každou první středu v měsíci. Koneckonců, středa byla, a proti pravidelnému střídání poloh vůbec nic nemám. Zkrátka chvála, chvála veliká na nového zpěváka, ten člověk opravdu zpívat umí a mám takový dojem, že skladby EH s jeho projevem získávají pomyslný pátý rozměr (ten bonusový čtvrtý měly vždycky). A vhodno zdůraznit, že na kladném hodnocení se nás shodovalo vícero.

Tečky ve formě šlágrů z první, přesněji řečeno druhé desky Moment Of Life či Don’t Turn Your Head i díky dobrému zvuku rozskotačily přítomné diváctvo, a maximálně do soboty, kdy Eagleheart hraje se „Salou“ či Rimortis v Olbramovicích, zaklaply víko nad těmito brněnskými chuligány, kteří už pracují na skladbách pro novou desku (údajně mají zatím hotové písně dvě), a pokud v ní dokáží snoubit technickou a instrumentální dovednost, kterou předvedli na Dreamtherapy, s úderností, přímočarostí a žánrovou nespoutaností debutového Moment Of Life, pak to může být – abych tak nějak formulačně vykradl sám sebe - prda mrda, z níž bude republika tvrdá...

Dámy, ženy, dívky, sestry, manželky, milenky a tak všelijak, už jste někdy od někoho dostaly kytici bílých růží? Že ne? Na Melodce nám všem tento „pugét“ přinesla kapela, která se představila jako druhá, čili prostřední, a - bezprostřední. 

Je zajímavé, jak „sebastianovské“ názvy furt a furt letí: na počátku 90. let sklízela úspěchy nonkonformní metalová formace Sebastian, vedle ní existovala třeba ne-metalová sestava Sebastians, a dnes sklízí metalové úspěchy pardubická skvadra SEBASTIEN (sebastienofficial.com), jež sebe sama charakterizuje jako českou kapelu  hrající melodický metal se symfonickými a progresívními prvky.

Smečku tuto uzřel jsem naživo poprvé kdysi v přehlídce na Favále, kde podle mého názoru její vystoupení bohužel poněkud zapadlo. Dnes jsem měl zážitek z její produkce výrazně intenzivnější, ale čím jest tento můj pocitový rozdíl dán, Vám přesně neřeknu.

Power metalové rodeo s jednou kytarou? Když se to umí, proč ne. Věru šikovný kytarista Andy Mons. Sice jsem chvíli musel přemýšlet, jestli je to chlap nebo baba (jemný výraz tváře zřejmě souvisí s jemnocitem pro šest strun :-), ale fakt dobrý.

Melodické melodkovské vystoupení nám přineslo – stejně jako debutové album Tears Of White Roses (Pláč bílých růží) z roku 2010 prdy mrdy, z kterých jsme byli tvrdý: Femme Fatal? Ano. Dorian? Ano. Silver Water? Ano. Při této skladbě jsem pro jistotu koukl, jestli je moje pivo stále rezavé, a poněvadž bylo, výrazně jsem se uklidnil; chápejte, mne jako pivaře název Stříbrná voda přeci jen krapet vyděsil.

Chilližto opět, stejně jako v případě Eagleheart, se zpívalo anglicky, což už radši – jsa v tomto směru pověstný - moc komentovat nebudu, jenom si neodpustím poznámku, že Sebastien na svém promo singlu Závidím z roku 2008 dokázal zpívat česky, a dnes může bohužel jen „závidět“ těm skupinám, které česky zpívat ještě nezapomněly...

Stále dobrý zvuk, stále dobrá muzika, navíc oproti Eagleheart měli Sebastien na pódiu vícero prostoru: při produkci EH byly totiž na stejdži bicí soupravy dvě – jedna těsně za stojícími muzikanty, v jejich úrovni, na kterou hrál Vémola, a druhá za ním nachystaná právě pro Sebastien, přičemž odklizením „Vémolových krabic“ se na pódiu logicky výrazně uvolnilo :-).

Sebastien? Se výkon povedl a basta.

A nyní se již dostáváme k tomu, o čem jsem hovořil na počátku, k výpovědi...k výpovědi o kapele, jejíž název mi „cosi“ říkal. Přesně tak to před koncertem bylo: jo, CIRCLE II CIRCLE (circle2circle.net), to podle názvu znám, něco mi to sakra říká. Webmaster ještě zodpovědně do mé lenošné hlavy nabouchal pár jejich klipů z různých „majspejsů“ a podobných „lokálů“, abych jako nebyl na koncíku za úplnýho vola, no a věřte nebo nevěřte, stejně se mi to nakonec podařilo.

První podezření jsem pojal, když jsem uviděl maníka s tričkem Savatage. Druhá „kapka“ byla, když jsem u baru ještě za produkce Sebastienu kupoval pivo, a webmaster mi následně zvěstoval, jak šlo z jeviště avízo, že amíci budou hrát cosi od Savatage. (Abych to uvedl do kontextu a tuto stať učinil ještě impozantnější, od Savatage mám doma 4 originálky, včetně slavného Edge Of Thorns, a řadím je k tomu nejlepšímu, co kdy v Americe vzniklo.) No jo, no, když je někdo blbej jako já, nepomůže mu ani svěcená voda (rozuměno pivo).

Zachary Zak Stevens (ex-Savatage) po boku bratrů Olivových nazpíval třeba desku Edge Of Thorns z roku 1993 - mimochodem, na Encyklopedii Metallum má neuvěřitelné hodnocení 98 % - což bylo ovšem poslední album pro kytaristu Crisse Olivu, kterého coby třicetiletého v tomtéž roce zabil při dopravní nehodě opilý řidič.

Teď se Zak, s uhrančivým pohledem, zjevil na pódiu pár metrů za mým barákem a roztočil show vpravdě americkou - jó, to byla Amerikááááá! Parádní muzika, parádní zvuk, parádní show na Melodce, a pokud bych vstupné rozpočítal na tři kapely, čili podělil třemi, tak tohodle legendárního vokálního maníka jste včera mohli vidět za cenu jednoho piva (ano, webmastře, dražšího piva, já vím). 

Orchestr Circle II Circle do nás sázel prdy mrdy, ze kterejch jsme byli tvrdý, prokazoval, že brutální muzika se dá dělat ruku v ruce s melodií, dokazoval – stejně jako obě předchozí kapely – že dělat metal má vážně smysl. Třebaže před pódiem nebylo prázdno na žádný ze tří vystupujících kolektivů, tak tentokrát bylo zaplněno asi opravdu nejvíc. Není divu, z Ameriky nejezdí šalina každej den, že?

Vystoupení Circle II Circle nenudilo ani na okamžik, a propojení s kultovními Savatage bylo fantastické, takže dohromady to celou dobu fajne tepalo a v závěru patřičně gradovalo, ať už se jednalo o Another Way z alba Savatage Wake Of Magellan z roku 1997 (ne nadarmo se celé turné jmenuje Tour of Magellan 2012), šlágr „circlů“ Watching In Silence ze stejnojmenného debutu L.P. 2003 anebo o závěrečnou hymnu s názvem v tomto reportu již několikráte zmíněným: Edge Of Thorns. Co víc byste chtěli?

Já su sice pořádnej vůl, ale kdo včera na Melodce nebyl (pokud mohl být), tak je vůl ještě větší – myšleno samosebou s nadsázkou. Užili jsme si to s Míťasem, Cethy, Alešem, Orlem a dalšími vskutku moc hezky, a já už teď budu jen netrpělivě čekat, kdy od webmastera obdržím onu zmíněnou výpověď. 

Tu svoji jsem právě učinil.

Dědek? – Zde! Fotky Míťas.