11.10. 2016 - Tom Jegr & Gang - Brno, Metro Music Bar

KDYŽ ZVÍTĚZÍ KAMENKA NAD ÁZERBAJDŽÁNEM

aneb

GALAXIE JMÉNEM JÉGR

Report / Tom Jegr & Gang / úterý 11. října 2016, od 20.40 hodin / Brno, Metro Music Bar

Ten den plul docela vtipně. Že na Lidické v jednom místním sport baru napsali na venkovní ceduli „Kdo volil Babiše, pivo 99 – účtenky nedáváme“, mne pobavilo asi tak zhruba stejně, jako když jsem už svým pověstným důstojným krokem á la trekingové hole (ten název vymyslela jedna moje kolegyně, když mne ze šaliny viděla, jak na poslední chvíli hystericky máchaje rukama letím do práce) kráčel v krátkém rukávu - na rukou i na nohou - směr Metro, když tu jsem zaslechl hovor dvou sličných děv za sebou.

Původně jsem se domníval, že se ptá jedná druhé „Kolik máš broskviček?“, čímžto jsem pojal důvodné podezření, že se ohledně tázané dívčiny jedná o promiskuitně orientovaný organismus z ostrova Lesbos, ovšem vzápětí jsem otázku správně dešifroval jako „Kolik máš vrstviček“.

Načež nabalená dívka začala v okamžiku, kdy bylo stále ještě nad nulou (!), vyjmenovávat asi šest nebo sedmdesát vrstev oblečení, spodní prádlo nepočítajíc. Trochu mi to povídání připomínalo pana Lorence ze Samoty u lesa, nicméně spíše mne polilo horko, a to doslova, když jsem si představil, že bych to měl na sobě. Tedy rozuměno nikolivěk onu zimomřivou princeznu, to by mi asi tolik nevadilo ;-), ale ty její vrstvičky!

Pověstný souboj na dálku mezi Ázerbajdžánem pro mne osobně vyhrála Kamenka. A kdo přišel, udělal myslím dost dobře (a propos, návštěvnost nebyla úplně nejhorší, já sám jsem měl vstupenku s číslem 6 617 201).

Zatímco naší kucí fotbaloví uhráli v kvalifikaci pouze bezbrankovou remízu, Gang vítězil každou skladbou na celé čáře. Zažil jsem jeden z nejlepších Jégrových  koncertů, trvající se dvěma krátkými přestávkami dvě a půl hodiny a prezentující dokonalý průřez jeho tvorby zaokrouhleno od roku vydání 2010, tedy vyjma CD CHTB Šťastný dny přijdou.

Svou roli pochopitelně sehrála i skutečnost, že Gang hrál tentokrát samotný, bez jakékoli další kapely (což je u něj v Metru vlastně výjimka!), a tudíž měl mnohem více prostoru k prezentaci.  

Kolotoč prožitků roztočila sexy Mata Hari z CD „Je to nebezpečný!“, aby následovala třeba Kamenka z loňského roku. Ne, nebojte, účelem reportu určitě není drsně faktograficky vyjmenovávat kompletní playlist, ten si můžete přečíst v rámci naší fotogalerky, já zdůrazním jen některé pro mne osobně zvlášť důležité písně.

Polonahou Mata Hari jsem sice osobně bohužel (anebo vlastně bohudík, s ohledem na dobu, kdy žila) nezažil, ale v Kamence neboli brněnské Kamenné kolonii jsme na malebné zahrádce tamějšího Duck Baru s partijou prožili jedny z nejpůvabnějších koncertů Tomova „orchestru“; a vůbec nevadilo, že příjemné servírky byly na rozdíl od zmíněné slavné agentky výrazně více oděné. ;-)   

Nemám  klid je pro změnu jedna ze dvou prvních zonek kotoučku s názvem Jukebox 2010, který jsem si koupil s kapičkou zpožděníčka, přesně 23. prosince 2010 v FT Records na Kapucínském náměstí, a právě ty dvě první flákoty včetně Nemám klid mne totálně dostaly, a od té doby zkrátka chodím na Jégra. Navíc Tomáš nyní v Metru dokázal přidat i milý komentář svého tehdy malého synka, jak ho prosí: „Tati, zahraj tu o tom, jak zlobím!“ :-)

Jak asi známo, skladba pojednává o rodinné situaci, kdy muzikant kvůli neposedným dětem nemá absolutně na nic klid, především pak na autorskou tvorbu. Ono taky je nutno si uvědomit, že CD Jukebox 2010 bylo Jegrovým prvotním po cca 15 letech od dotehdy jediného, byť geniálního ofiko alba Charlie The Bomber Jenom půl, takže tvorba se přeci jenom stačila nahromadit.

Před samotným koncertem jsem v rozhovoru s kolegou, který se nakonec taky dostavil, trochu žehral na aktuální lehký Jégrův odklon od hard blues rocku k hodně jemným (byť těžkým!) polohám i country či bluegrassu. Tím nechci říct, že by tyto hudební formy nebyly zajímavé (třeba po textové stránce je jeho akustické CD Souznění silné přesilné), ale k Jegrovi mi nejvíc sedí jeho hard blues rocková poloha á la nebožtík Gary Moore, třebaže Tom sám má za vzor jiného nebeského anděla, Stevieho Ray Vaughana.

A jako kdyby mne éter vyslyšel, dramaturgie dnešního koncertu byla pro mne osobně úžasná: Jégr podle mne ve svých opravdu silných rovinách - bez bluegrass a bez příkras - kdy nějaký ten početně rozumný vzorek trochu jinak zahrané akustiky byl naopak příjemným střikem přímo do uší.

Samozřejmě, opět vytknu absenci jedné z nejlepších (ačkoli  nejjednodušších, v čemž bude asi onen problém) skladeb, kterou kdy Jégr složil, čili možná lépe napsat jeden z největších šlágrů, Koukám nějak to nejde. Tu jsem slyšel poprvé kdysi před vydáním CD „Je to nebezpečný!“ v Rusty Nail Club, kdy ji ještě nikdo nemohl nijak dlouhodoběji znát, ale i přesto tancovali všichni jako o závod, až jsem si v duchu říkal: Kurňa, Dědku, Ty seš furt pěkně blbej. To je nějakej světovej hit a ty ho zas neznáš! ;-)

Mno, po drobném kropítku „výtek“, jež jistě osvěží každého zodpovědného muzikanta,  zpět k nezpochybnitelným genialitám úterního mače.

Velice mne zaujala drobná, ale nesmírně důležitá obměna textu ve Staromládenecké, po jejímž doznění jsem si říkal, slyšel jsem správně? I po skončení celého gigu jsem se Toma ptal, zdali je pravda, že tam nezazpíval „Půjdem se vypít / TO DĚLÁM RÁD“. Nezazpíval. Vlastně zazpíval, ale pravej opak. Odpověděl mi, že tam zpíval „TO NEDĚLÁM RÁD“, protože „UŽ NEPIJU“. A ty láhve vody na pódiu byly jakýmisi symbolickými němými svědky.

Byly němými svědky dalších explozí, jako je uhrančivá, magická Vize - a ta právě původem z akusťáku - jež jiným způsobem vyjadřuje to, co Tom zvěčnil již na dřívější „plácačce“, pod položkou Jdu dolů (zazněla v závěru), neméně šílenej Vrátnej, děsivá Tomova variace na věčné Cháronovo téma, o to mrazivější, že natočená podle skutečné události, u jejíhož scénického ztvárnění se musím na chvíli zastavit.

Zatímco v průběhu ostatních písní basák Hynek Maňák a kytarista Přemek Dofek spolu s Jégrem stojí, případně se rozličným nepředvídatelným způsobem kymácejí (basa) až poskakují (kytara), při této kompozici oba, každý na opačném konci pódia, usedají na bedny, chilližto nastává velmi důstojná situace, kdy vlastně s ohledem na logicky věčně sedícího bubeníka Radima Grünwalda stojí jedině guru Tom Jegr: majestátní pohled a zážitek, i s ohledem na kontext obsahu písně. Strnulé uf.

Co ale rozhodně nemohu pominout, je novinka Gangu pojmenovaná Znova je čas. Třebaže Tom má za svůj nejen hudební život šlágrů na rozdávání, a třebaže loni vydal dokonce 2 CD zároveň, tak již dnes nám představil úplně novou věc. Po prvním a stále jen jediném poslechu Vám bohužel nemohu zvěstovat více, ale zpívá se tam (snad, prosím) cosi o bojích, černých praporech i vítězných bitvách, a je to dost a dost silné.

Ta druhá, vlastně úplně první, z úchvatného CD Jukebox 2010, neboli Kudy kam, má natolik řvavý refrén, že jsem si prostě, ačkolivěk to té doby relativně klidný, fakt zařval. Čirou náhodou jsem měl stejnou košulu, jako když jsem si kdysi na tomhle místě z pódia po vzoru Hynka s Gangem zazpíval refrén mé ještě oblíbenější Staré 19, tož proč ne. Jó holt, to je tak, když člověk ví kudy kam – onehdy třeba přímo na pódium ;-).

Jasně, v úterý jsme během těch dvou a půl hodin stihli i výlet na zmíněnou Starou 19; koneckonců, ono je to z Metro Music Baru docela kousek. Někdy v 90. letech jsme kousek od Staré, in concreto na Francouzské, kupovali s kamarádem bicí. Stály tehdy 10 000 Kč (vlastně možná ještě Kčs), což byla pálka jak prase, a to i když jsme je kupovali napůl a i když se nám na to složily snad celé rodiny.  Ale byly to u nás jedny z prvních bicí s tzv. rampou, dostali jenom dvě sady a my museli hodně prosit, aby nám tu jednu nevyprodali, než jsem sehnali ty děngi. A věřte nebo ne, počkali nám.

Hmm, takže jsem potom pár let kupodivu rád cvičil na rampě. ;-)

Bloček písní, který sou od Charlie The Bomber a vlastně nejsou. Pivopitelně poprvé vyšly na Jenom půl, ovšem přearanžované se po letech zjevily též v nádechu a výdechu Gangu, na loňském CD 2015. Pro mne jako úředníka jsou důležitý zejména Prošvihlý lhůty, tomu se vždycky s kolegy usmíváme, jak ona píseň získává ještě třetí rozměr. Jenomže je fakt, že ty životní jsou mnohem důležitější. Ať žije autor slov Gregory!

Vynikající zvuk (jako už v Metru tradičně), kde byla krásně slyšet i basa, muzice korespondující světelný park se „žárovkami“ spíše decentními, bluesovými, ale občas i velmi hard rockově ožehavými halogeny – jdu nahoru!

Závěrečné výstřely jako Jdu dolů, chilližto neodolatelná a neoddalitelná výpověď o TOM, že TOMáme za pár i s celou planetou, anebo Nedopsaný dopis, jenom stvrdily všechny ty dosud necitované a věčné krále bláznů, skály, moře, operace, naše vlastní kabáty, anebo vesmírné, galaktické Blížence.

Blížence. Jedním z nich je i Mistr Tomáš Jégr.  

Text + foto Dědek.

P.S.: Děkuju moc za pivo, chutnalo! Akorát pak jsem si omylem díky odlišné sklenici párkrá  objednal Plzeň, třebaže předtím jsem pil Starobrno... ;-)