05.11. 2016 - Loretta, Oceán, Franta Jetel - Brno, Sono Centrum

KDYŽ POD LORETTÁNSKÝMI ZVONY
SVĚŽÍ JETEL OMÝVÁN JEST OCEÁNEM

aneb

(ŽÁNROVÝ) MASAKR V SONO

Report / Loretta, Oceán, Franta Jetel / sobota 5. listopadu 2016, večer a noc / Brno, Sono Centrum

Vyrážím z baráku a zaslechnu dívčinu, jež se ptá, kde je Melodka. Že jí to nedokázal vysvětlit jistý stařík, to ještě chápu (byť Melodka bývala kdysi proslulá důchodcovská kavárna), ale že to nevěděl ani svěží chytrý mladík typu Miloš, to už je na pováženou. Tož jsem rád přispěchal a sympatickou děvuli, spěchající na Plexis, správně nasměroval. - No a teď už nikolivěk k Melodce, alébrž k Sonu.

Tuhle vražednou kombinaci fakt nemohl vymyslet nikdo jinej než ujetej FRANTA JETEL. Dát dohromady depešáky s metalistama, na to už fakt potřebujete vykouřit trochu jetele. Asi jako kdyby hrála Hetfieldova Metallica před samotnými Depeche Mode.  

No šak jsem taky kókal na ty různý a přitom stejný trika, fuckt Depeche Mode a podobně, a říkal jsem si, kucííí, to jste se spletli, nééé? Ti hrajou až 24. 5. 2017 a navíc v Prazééééé. No nespletli se, kluci brněnští, akorát nepřišli na Lorettu, ale na Oceán.

Ale i v Brně to byl slušnej Eden. Tedy až vevnitř, protože to čekání před koulí (jo jo, mělo to fakt kouli!) mne nasr.....klo až tak, že kdyby se v pravý čas nezjevil manažer Radek Havlík, asi bych i bez tropů ztropil výtržnost.  Tohle prosím opravdu ne, tohle musíte zlepšit. Do klubu má být být přístup minimálně půl hodinu před avizovaným začátkem, aby si lidičky mohli vychutnat atmošku genia loci a tak.

Byl jsem v klubu SONO poprvé a moc nevěděl doslova kudy kam. Pod křišťálem magické koule se skrývají hrubé betonové schody, hmm, dva bary na bocích sálu krutě nestíhají, a na čepu? Ptám se pinglíka, co všechno čepují, říká mi jenom Plzeň. Když ovšem přistupuji k baru, zjišťuji, že kromě Plzně mají rovněž Gambrinus. Tak nevím. Jestli si pikolík myslel, že když je Gambáč taky zez Plzně, že to je Plzeň, tak potom pivní Pámbu s námi. A dej Bůh štěstí.

Zatímco SONO se mi moc nezalíbilo (to prostě není rockovej klub), s LORETTOU to bylo úplně jinak. Holky vyšlehly svou stejnojmennou debutovou desku a Stíny nebyly v ulicích, ale v Sonu, a Láska nebyla komedie, ale pravda.

Kdož jste tam nebyli, mrkněte do naší galerky: charismatická frontmanka Daria Hrubá v černokněžním hábitu, až jsem měl strach, že mne začaruje v zakrslýho obtloustlýho králíka (no to by vlastně ani nemusela moc čarovat, ha ha), (ne)uvěřitelně sympatická Pavla Múza Horňáková s nejhezčím úsměvem na světě, na bicí nejdrsnější členka Loretty Monča Pellča, a na levém boku? No tam se objevuje ženský skvost nad skvosty, mlaďounká basačka Jana Staňková, která mi nedá spát, protože vždycky když vidím její stehýnka, narostou mi křidýlka. ;-))) A tak to je hodně dobrej fór, na nějž jsem vskutku pyšen, myslím že i Louis de Funes by jej ocenil, che che ché.

Kultovní lidská Zlost (mimochodem, otextoval ji výborný dobový novinář Martin H. Groh), která vyšla v jiné verzi na sampleru Detonation, Stíny v ulících II, Hrobník... akorát teda, děvčata, hrajete to všechno „alibisticky“ pomaleji než na ofiko verzích, vždyť jste stále čiperné a čilé organismy, fakt nemusíte zpomalovat, my to stihnem!

A teď už k těm novinkám, na něž všichni čekáme: onou první byly Už žádný slzy, anglicky řečeno cosi jako No More Tears, no však ten zatracenej nesmrtelnej Ozzy byl taky zmíněn. Se Svítáním je to už trochu horší, ne proto, že by ta píseň nebyla výrazná, ale právě naopak – jelikož je výrazná až moc. :-) Totální šlágr, zejména refrén.

Tajná láska? Také jsem ji zažil, a nebyla o nic méně krásná než láska netajná. Ale je fakt, že tajná láska má oproti oné netajné něco navíc: právě ono tajemství. A nutno podotknout, že tajemství je entita, jejíž parametry jsou svou intenzitou plnohodnotné tak trochu jako parametry absolutně největší člověčí hodnoty na světě  - svobody.

Trošku „nechápu“, že když LORETTA zpívá o padlé děvě Loretě, tak při tom stojí. ;-) Dle mého názoru choreografie ležících Lorettek by mohla skvěle ilustrovat padlou Loretu. Jirko Regente, co Ty na to? :-)

Naše krásná brněnská děvčata neztrácejí ani smysl pro humor – když se Jana Staňková na pódiu se svými šňůrami zapletla s Dariou Hrubou, komentováno to bylo slovy „Jsme se nějak vklínily“; ano, kmenové slovo „klín“ je v tomto případě nejdůležitější. Což mi připomíná jednak obecně známou lidovou moudrost „vyrážet klín klínem“, jednak životní přístup mého kamaráda, který pod tímto dojmem nedělal nic jiného, než že léčil rozchody novými známostmi. ;-)

A když jsme u těch bab, plynule můžu přejít k OCEÁNU. Když jsem totiž chodil se svou úplně první láskou, zpíval nám k tomu občas u ní doma pan Petr Muk. Je sice pravdou, že pěl pod značkou Shalom, ale není to vlastně jedno? A stejně tak mi bylo jedno, co má kdo na čele, protože mne v tu chvíli zajímaly úplně jiné partie. :-)

Oceán, je šumafuck který, důležitý že ten náš. Legenda tuzemské „digitální“ muziky, která po nešťastné a zbytečné smrti geniálního Petra Muka zvolila koncepci, jež jsem kdysi navrhl i Kernu a kterou po odchodu Pavla Nohela zvolil kupříkladu Zylwar. Totiž místo zpěváka zpěvačka. A Oceán pochopil, že na vyšší polohu Mukova hlasu může navázat jedině člověk ten, který má hlas položen výše tak nějak od přírody – totiž Žena.

Mistře Vozáry, dobré rozhodnutí. Tož chtěl jsem zjistit bližší informace, ale jelikož se mi zasekl počítač, tak bohužel. Vlastně ne tak úplně, Jitka Charvátová (narodila se 13 dní přede mnou a když si ji vygooglíte, najdete ji aj s bosýma nožkama) zpívala famózně, že aj nejmenovaný Big Boss by asi zjihl.

Což musím trošinku vysvětlit. Písnička Prázdná ulice je neskutečně magická a textově fantastická. A kedysi jsem četl interview s Jirkou a pokud se nepletu, tak tam říkal, že ten text se mu líbí. A mně se taky moc líbí. Je děsně pocitovej a děsně – takovej. „Lidé prošli tiše nevnímám“....

Točil jsem se a tancoval v prostoru pomyslné ulice, leč prázdno rozhodně nebylo. A prázdno nebylo ani z hlediska humoru, poněvadž na samotném začátku vystoupení Oceánu se instaloval leknín (což koneckonců můžete vidět  v naší fotogalerii), a kdosi z celého širého Oceánu vyřkl památnou větu: „To není jetel, to je leknín.“

Hvězdu na čele máš, má Ester. Náš Oceáne. Nejseš můj nejmilovanější, ale respektuju Tě. Jsem rád, že žiju v týhle době, a ne tam v tý. Ráchel. Jedna jediná a přitom kterákoli.

Ráchel? Ráchám se v tom a jsem Fajn. Leknín se podezřele otevírá a vcucává v sebe všechny přítomné, polyká je a nedá zpět (Adéla asi ještě nevečeřela). Zato Oceán je zpět a je to dobře.

Ano, FRANTA JETEL není člověk, Franta je Bůh. Pardon, Franta je kapela. Pamatuju se, že mi o něm (tedy rozuměno o Frantovi) vykládal už kdysi v osmdesátých letech na chatě můj brácha, no a od tý doby Frantu znám. Aneb jak nám na zahradě rostl jitrocel a jetel. Z jitrocele jsme vařili čaj a z jetela pohodu.

Coca Cola Show mi připomíná taky chatu. Sono, to je Ono! Tehdy běžně nesehnatelná přeslazená lahůdka stála najednou v zahrádkářské kolonii kdesi Řečkovicích, na podlaze v kuchyni kousek od kamen, v nichž se topilo dřevem z blízkého lesa, v dobách, kdy z televizorů mluvil sympaťák Gorbačov. Hmm, vlastně znám jenom tři komunistický sympaťáky: Michaila Gorbačova, Alexandra Dubčeka a Ježíše Krista.

Pořádně zaplněné Sonýčko aplaudovalo kompozicím jako Hrobař (jejda, tak Loretta měla Hrobníka, Franta Jetel Hrobaře, Premier chyběl, ale mně se vybavuje slogan, který už nevím kdo řekl, ale řekl, viděl jsem hrobníky v dobách moru, objímali se a tancovali na hrobech. No i o tom je Život).

Franta Jetel představuje asi jedinou brněnskou kapelu na světě, o který se nedá napsat report, ta se zkrátka musí slyšet. Seděl jsem na galerce, kterou otevřeli až po Lorettě, a jenom zíral. Zíral dolů. Neuchopitelné, nepochopitelné, nezařaditelné. Kamarád Pája mi říkal, že prý hrajou jenom jednou za rok, no tak tentokrát zbourali Sono.

Kterak jsem zmínil již shora, celou akci pořádal právě Franta Jetel. Upřímně se přiznám, nevím, proč vybral právě prostor Sono Centra, který mi atmosféricky nesedl, to prostě není klubík á la Rusty Nail, je to takové – divné: chladné, velké, neútulné. Přinejmenším pro metalovou muziku, pro ostatní žánry zřejmě v poho.

Na druhou stranu musím čestně přiznat, že pódiová scéna je fantastická, fantasticky rozprostřená, široká, zkrátka the best of vše. Mno, taky jsem se něco nalítal zprava doleva zleva doprava a cestou potkal fůru fotografů, kterým ten jejich aparát vyrostl o něco více než mně.

Vážení přátelé, ano. Už mi dochází psací energie, takže kouknětě do naší skvostné galerky, tam je úplně všechno, co se tenhlecten báječnej večer dělo; a dokonce i to, co si už vůbec nepamatuju. Což na svých fotkách oceňuji úplně nejvíc – že si pamatujou i chvíle, kdy já mám okno.

SONO – OKNO DO VČERA.

Text + foto Dědek.