03.05. 2013 - Black Bull, Soustrast, Aleš Brichta Project - Brno, Melodka

NECHTE PROJECT ZNÍÍÍT

aneb

PAN A. BÉ NA MELODCE

Report / Aleš Brichta Project, Black Bull, Soustrast / pátek 3. května 2013, od 20.30 h. / Brno, Melodka

Motto: „Teď začne boj, už vchází do arény, zbraň pevně v rukou a tělo samej sval“.

Aleš Brichta přijel do Brna ověnčen vavřínem aktuálně nejprodávanější desky v celé České republice, a to včetně zahraničních titulů, ale v těžké přetěžké termínové konkurenci Studentského Majálesu na Velodromu, který byl navíc zdarma, to věru neměl jednoduché. Nicméně aspoň bylo jasné, že ty cca dvě stovky lidí, co na Melodku dorazily, fakt věděly proč, a potvrdilo se, že i menší návštěva může udělat ten největší heavy kotel.

Koncert začal oproti avízovanému začátku s hodinovým odstupem, ale už první předkapela stála za to: pražský BLACK BULL (bandzone.cz/blackbull) se známou tuzemskou zpěvačkou Luckou Roubíčkovou (ex-Krleš) to rozparádil pěkně dosyrova, až brady padaly. Jejich řízný, pronikavý hard rock má obrovskou životaschopnost, je plný výborných muzikálních nápadů, dostatečně melodický, a přitom potřebně tvrdý, hutný a syrový. A tak zatímco nad barem svítila neonka Red Bull, na pódiu se rozléval energetický nápoj zovaný Black Bull!

Už když jsem před koncertem zodpovědně studoval informace o téhle kapele, byl jsem mile překvapen, neboť po odchodu z Krleš jsem Lucii Roubíčkovou jaksi lehce ztratil ze zřetele, tedy pokud nepočítám její texty pro Citron na albu Bigbítový Pánbů anebo pěveckou účast na kompilaci Rockové Vánoce. Tak  výrazný hlas nemá příliš mnoho domácích zpěvaček, a pokud Lucku svou vokální nepřehlédnutelností přirovnám k Věře Špinarové nebo Lucii Bílé, myslím, že se neurazí. A navíc – tenhle styl jí dle mého osobního názoru sedí ještě víc než hudba Krleš. 

Už na koncertě mne strašně zaujala skladba, jejíž název jsem zjistil později: Newport Boulevard – to je obrovský hit světového kalibru (při tom refrénu mne mrazí v zádech a hřeje u srdce), stejně jako další fantastická píseň Seven Seas Apart. Holt jsem byl fakt nadšený už při živé produkci, a následně zakoupené debutové album Rock All Night (pouhých 149 Kč) mne v mém zážitku nyní při psaní reportu ještě umocňuje. Překvapení roku? Pro mne osobně zcela určitě.

Sympatická je mimo jiné taktéž skutečnost, že ačkoliv debut je natočen v angličtině, naživo se band snaží přidávat i české verze. A že jsem byl spokojen nejenom já, dokazoval parket, který se postupně docela slušně zaplnil už v této fázi představení. - Mno, a když jsem zmínil ty cizí jazyky, musím se pochlubit, jak bravurní su brněnskééé angličtinář, panč místo pěného titulního sloganu „Rock All Night“ jsem si do svých poznámek v mobilu zapsal neexistující skladbu „Dragon’s Eye“... :-) Jsa Dědkem, asi už začínám špatně slyšet, ha ha.

Na závěr už jenom perličku – skupina se oficiálně označuje jako pražská podle toho, že má v Praze zkušebnu,  jinak žádný člen není rodilý Pražák, aneb slovy kapely: „Od Karlových Varů přes Chocerady, Karvinou až po Valašské Meziříčí“. Tož ogaři, very good!!! :-)

A výčet osobností nekončí. Následující sestava pojmenovaná SOUSTRAST (bandzone.cz/soustrast) má totiž ve svých řadách taky jednoho móóóc známýho muzikanta. Miminko že bude hrát hard core, čekali byste to? No fakt že jo – kytarista Miloš Mimi Knopp, známý ze spolupráce s Alešem Brichtou, přijel do Brna se svým nekompromisním metalcorovým projektem, který však přítomné jedince zjevně poněkud zaskočil, jelikož před pódiem bylo chvílemi nezvykle prázdno.

Ovšem hudební napruženost této kapele s českými texty rozhodně upřít nelze. Její řízné fláky mají cosi do sebe a hlavně tato grupa neztrácí humor, což zpěvák Tomáš Zajíc, pějící zpočátku v bundě s kapucí a následně ve stylové košili s kravatou, dokumentoval kupříkladu hláškou, že následující skladbu si s nimi stále ještě nezazpíval Viktor Sodoma, Sodoma – a tak Sodoma Gomora.

I názvy dalších skladeb jsou jak z Mateřídoušky – jestli jsem rozuměl správně, tak se hrála věc Hlava na grilu (okamžitě jsem si to představil, zkontroloval si, kde mám hlavu, a hned mi bylo veselejc), anebo živý song O mrtvejch. 

Upřímně přiznávám, že tento žánr není vůbec můj oblíbený, většinou mne baví tak tři písničky maximálně, ale u Soustrasti jsem udržel pozornost více méně po celý set, což má ten skvělý následek, že skupině opravdu nemusím kondolovat, ale v podstatě gratulovat. 

Ještě jednu pikantérii – když jsem chtěl zadal internetovou adresu, avízovanou na BZ profilu, totiž soustrast.com, spletl jsem se, a místo koncovky „com“ zadal „cz“, a vyskočil mi katalog rakví! Inu, skupina asi moc dobře ví, proč má na BZ k poslechu jedinou věc, a sice již zmíněnou O mrtvejch... (Ehm, při zadání soustrast.com už bylo všechno pochopitelně v pořádku.)

A pak už přišlo to, na co přišli všichni, co už někdy přišli na to, že když přijdou na Brichtu, příííjde ten krásný pocit metalového orgasmu. Na pódiu se vztyčil Aleš Brichta, objektivně jedna z nejvýznačnějších a hudebně nejúspěšnějších ikon tuzemského tvrdého rocku - metalovej anděl, co umí rozpoutat metalové peklo.

ALEŠ BRICHTA PROJECT (brichta.cz) to na Melodce rozpálil skladbou Anděl posledního soudu, aby následně „anděla“  vskutku vystřídalo peklo, totiž ještě známější klipovka Peklo už čeká. A postupně se hrály šlágry za prakticky celou Brichtovu úspěšnou hudební kariéru, takže jsme si mohli poslechnout fantastickou, magickou skladbu z pera bubeníka Štěpána Smetáčka Zlá křídla osamění (pamatujete, že v roce 1991 vyšla pouze jako bonus na CD, na vinylu Arakainu Schizofrenie bohužel nebyla), Výlet do bájí z první Alešovy sólovky z L.P. 1994 Růže pro Algernon, anebo Lidi jsou lidi, klip k níž byl natočen v zřícenině kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích u Brna (mimochodem, v této souvislosti Aleš zmínil svou slabost pro lynchovské trpaslíky, čímž mne potěšil, neb já mám zase slabost pro Davida Lynche).

Kromě nejprofláklejších rádiových fláků typu Barák na vodstřel se samozřejmě hrály i pecky nejnovější z alba Údolí sviní, takže kdo chtěl, vychutnal si politický komentář Pan K. Lousek, hitovku klipovku Lásky jedný plavovlásky, možná vůbec nejlepší song alba I.N.R.I. (ten refrén, uch!), sympatické pokračování acceptovských Princess Of The Dawn a arakainovských Princess v podobě reminiscenční Hořím, CD zavírajícího Fénixe, anebo přímou, nekomplikovanou „herešovku“ Jen počkej zajíci s Rusakovem a Kotěnočkinem dohromady...Nu pogodí, Áleš! :-)

Poznámka: Mimochodem, mám svůj čistě subjektivní dojem, že třeba právě u skladby označené iniciálami sousloví Iesus Nazarenus, Rex Iudeorum se projevil tradiční fakt, že Aleš častokrát svoje texty dopisuje na poslední chvíli ve studiu, neboť jak jinak si „vysvětlit“ stať textu „Jeho šéf / snad kvůli žaludku / řekl: „Dost“, že už nemůže dál“ (Papež Benedikt XVI. oznámil svou rezignaci koncem února a ABP nastoupili do studia v březnu).

Z vedlejších projektů Aleše Brichty určitě potěšila „grizzlyovka“ Není nutný plakat či stadiónovka Nechte vlajky vlát (nejen) z 2CD Hattrick, kde Buneš s Herešem složili obdobně výrazný refrén jako Bruce Dickinson v Tears Of The Dragon; a asi jste si vychutnali i Jirku Schelingera, Zemětřesení a Jsem prý blázen jen.

Chybět nemohl ani dnes už takřka legendární, „trestně-právní“ Deratizer (proboha, to už jsou skoro čtyři roky, co byl Brichta vyslýchaný orgány činnými v trestním řízení, neboť CD Deratizer vyšlo v roce 2009!)

Kapela ve složení Štěpán Smetáček – bicí, Lukáš Varaja – basa, Zbyněk Haase a David Vaněk – kytary a Mr. Abé – mikrofon, šlapala instrumentálně mimořádně dobře (však jsou to taky Páni Muzikanti!, navíc Abému s vokály v jistou fázi pomohla i Lucka Roubíčková), zvuk byl taktéž výborný (sytý a přitom čitelný zároveň, což ale platí pro všechny zúčastněné kapely), a tudíž zážitek z pátečního koncertu byl v mém případě zcela jednoznačně nadprůměrný. Na přítomných fanoušcích bylo vidět, že na Brichtu opravdu chtěli přijít, užívali si to, a hlavně, jak už jsem zmínil v úvodu tohoto reportu, pod stejdží dokázali vytvořit solidní horoucí kotel, takže atmosféra byla fantastická.

Na závěrečný přídavek jsme se vrátili až do roku 1986, do šíleně dávného socialistického roku 1986, kdy se myslím spousta současných příznivců Aleše Brichty teprve „z maminek“ rodila... šťavnatou Melodkou hřměl ultrarychlý Gladiátor, zpíval ho gladiátor českýho tvrdýho rocku Aleš Brichta, a ... a?

Tohle byl souboj o vstup do vítězný brány.

Tady Dědek.