Recenze: VENOM – Into Oblivion /2026/ Napalm Records
Co čekat od kapely, 
která před více, než čtyřiceti lety definovala základ black metalu a to nejzásadnější vydala právě v tomto období? Nic jiného, než výlet do začátku osmdesátých let. Původní potenciál šokovat je dost možná dávno pryč, forma je samozřejmě a zcela logicky dávno překonaná. VENOM si jedou v linii, která jim maximálně sedne a necpou se někam, kde by ztratili ksicht a relevanci. Cronos, Dante a Rage spolu táhnou starou blackmetalovou káru už přes dvě dekády a ačkoli novodobé desky starou klasiku s největší pravděpodobností nepřekonají, drží si stále velmi solidní úroveň. Záleží pouze na výši očekávání, kterou vůči VENOM máme.
Nemusíme mít svá očekávání ani příliš nízká. „Into Oblivion“ není žádné nedochůdče. Zásadní je prakticky jedna věc – vzít stav věcí vezdejších jako konstantu. Tvář VENOM je hrubá, surová a do produkční dokonalosti a technické preciznosti má daleko, mix syrového heavy metalu s punkovou drzostí ani jiný závěr nepřipouští. Neměnný modus operandi má své nesporné výkyvy oběma směry. „Into Oblivion“ je ovšem jedna z desek, která zachytila výkyv směrem nahoru a v kontrastu se syrovým a na kost ohlodaným výrazem obsahuje nemálo zajímavých momentů. Rage dodal typické přímočarosti kapely svým typickým herním stylem rozměr navíc. VENOM model 2026 má silný groove rozměr, který perfektně sedí do letitého vzorce.
Dalším, očividným rozměrem desky je vizuální a textový odkaz na ikonické album „Black Metal“. Stačí se jenom jedním okem podívat na obal, který vypadá jako modernější verze toho původního, jen nám rohatý drobet zestárl. Náhoda? Nemyslím si, spíš bych si vsadil na jasné sdělení, že je všechno při starém. Variací na klasiku by se dala pojmenovat druhá skladba „Lay Down Your Soul“, kterážto věta pochází z refrénu „Black Metal“. Tím ovšem přílišná podobnost končí. „Into Oblivion“ už dále nabízí svůj vlastní příběh, zabalený do moderního, i když řádně hrubého a nečesaného zvuku, který VENOM padne jako ulitý a vlastně si ani neumím dost dobře představit jak by to celé dopadlo, kdyby si je vzal do parády jeden z producentů, stojící za současným metalovým mainstreamem. Syrová produkce dle patentu „volume doprava“ dopadla kromě kytary i na bicí. Celková uřvanost zvuku mi ze začátku trochu vadila, ale zvykl jsem si rychle. Ostatně to takhle mám s VENOM od první vzájemné srážky – postupně si zvykám na hrubě otesané plochy, než zpočátku mdlý dojem vystřídá pocit, že mě posedl démon.
Nechci vynášet předčasné soudy, ale prozatím mi v hlavě rotuje smělá myšlenka, že „Into Oblivion“ se kvalitativně blíží albu „Resurrection“, které považuji za novodobý vrchol VENOM. Jak „Into Oblivion“ nakonec obstojí v delším časovém horizontu, se teprve ukáže. Zatím však zraje jako víno a nic zatím nenasvědčuje tomu, že by mě deska v brzké době přestala bavit.
Medyed
facebook.com/officialvenomband/
Komentáře