Strejdo, já přes Tebe nevidím! Prosím, nebuďme lhostejní, pusťme děti dopředu

Byla jsem na koncertě. A znovu jsem to viděla a slyšela: malé dítě stojí vzadu, na špičkách, a dívá se dospělému do zad. Jeho idol hraje pět metrů před ním, ale ono nevidí nic. Jen trička, ruce a mobily nad hlavami. Proč? Protože několik dospělých má pocit, že jejich místo a jejich ego jsou důležitější než dětský sen. „Já tu stál dvě hodiny. Dítě mi tu nebude kazit výhled.“ V tu chvíli mi bylo smutno. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu dítěti.

Vzpomeňte si. Každý z nás byl jednou puberťák. Dodnes si pamatuji, jak jsem se drala na svůj první velký koncert. A pak se stalo něco krásného. Několik mániček se na mě podívalo, usmálo se a pustilo mě dopředu. Posunuli se. Udělali mi místo. Díky nim jsem stála v první řadě a viděla Uda Dirkschneidera ze dvou metrů. Je to už několik let, ale dodnes z toho mám husí kůži. Dodnes je to jeden z mých nejsilnějších koncertních zážitků.

Ten člověk mi tehdy nedal jen kousek místa v davu. Dal mi vzpomínku na celý život. Dal mi důvod milovat muziku ještě víc. A možná i tichou naději, že metalisté drží při sobě, že jsme jedna velká rodina a že si umíme vyjít vstříc. Dnes jsou na řadě ty děti. Děti, které měsíce šetřily kapesné na lístek. Děti, které znají každé slovo nazpaměť. Děti, pro které je zpěvák na pódiu hrdina. Pro které může být jeden večer milníkem, na který budou vzpomínat i ve čtyřiceti.

Neznám nikoho, kdo by v životě nezažil okamžik, který ho formoval. Pro dítě může být právě tohle ten první: „Viděl jsem svého idola zblízka.“

Tak prosím, apeluji na vás, dospělí. Až příště uvidíte v davu dítě, uhněte o krok. Pusťte ho dopředu. Pokud je to bezpečné, pomozte mu vidět na pódium. Nebude vás to stát nic. O písničku nepřijdete. Ale jemu dáte něco obrovského. Dáte mu zážitek. Dáte mu víru, že svět není jen o loktech. Že existují lidé, kterým na druhých záleží. Protože i děti mají své idoly. A mají právo je vidět na vlastní oči a ne přes záda cizích lidí.

Nebuďme lhostejní. Buďme těmi máničkami, na které se bude vzpomínat i za dvacet let. Protože je jen na nás, jakého vlka krmíme. Tady krmíme toho hodného.

Petra Santová