Recenze: WIEGEDOOD - There's Always Blood At The End Of The Road /2022/ Century Media Records
Pomalu jsem si 
začal arogantně myslet, že mám naposloucháno tolik, že mě na švestkách jen tak někdo nenachytá. Opak je pravdou a já právě prožívám nutný a tvrdý pád na zem, zpět do reality z iluzorního obláčku vlastních bludů. „There's Always Blood At The End Of The Road“ je tím albem, u kterého se podařilo zhudebnit zmar a beznaděj, nejtemnější zákoutí našich myslí, strhnout spořádané masky a odhalit skutečnou povahu zákeřné bestie, kterou si všichni nosíme uvnitř sebe a která někdy sežere komplet vše, co nás alespoň zčásti dělá lidmi.
Tváří se to jako black metal, ale black metal, jak je obecně vnímán, to úplně není. Ono je to v zásadě jedno, protože takový výprask nasoleným řemenem ani snad žánrové označení nepotřebuje. Intenzita na hranici snesitelnosti, tvrdost a masivní zvuková stěna, vše je v zásadě vytaženo na maximální až bolestivou úroveň. Nabízí se zásadní otázka, kde sídlí reálná temnota a obraz skutečné zkázy a úpadku. Pod povrchem zemským to asi nebude, to nejhorší a nejděsivější inferno si nosíme v sobě a tohle album budiž soundtrackem k odvrácené stránce lidské povahy, a to bez jakýchkoliv zlehčujících korekcí. Neposlouchá se to věru snadno, „There's Always Blood At The End Of The Road“ je album kruté a nesmlouvavé. Možná by prospělo trochu stáhnou stopáž, postupem času poněkud ztrácím pozornost a deska se slévá do jednoho dost monotónního proudu, vzhledem k maximální přímočarosti se k tomu sklouzává velice snadno. Na druhou stranu je tahle nectnost vyvážena tíživou depresivní atmosférou a nepochybnou silou alba jako celku, WIEGEDOOD nelze upřít sympatická snaha syrový black metalový základ obohatit a rozvinout svůj výraz originálním směrem, což se jim daří zatím nejlépe, pokud „There's Always Blood At The End Of The Road“ srovnám s předchozími alby (byla to ukrutná fuška, ale dal jsem to).
Postupně se rozpouští temná monotónní mlha, halící celé album (snad před nepřipravenými jedinci, aby jim nezpůsobilo trvalé následky na psychice), daří se mi se ve skladbách snadněji orientovat a rozlišovat jemnější kontury. Tedy nemohu říci, že by ostřejší obraz znamenal ulehčení - „There's Always Blood At The End Of The Road“ pak účinkuje mnohem silněji a mám pocit, jako bych prožíval děsivý sen, ze kterého bude hodně velká makačka se bez následků vzbudit. Naštěstí se tahle sonická hrůza děje pouze díky mé představivosti, kterou se WIEGEDOOD daří vybičovat do slušných obrátek. Po shlédnutí obou klipů, které k tomuto albu vznikly, docházím k závěru, že moje pocity z „There's Always Blood At The End Of The Road“ nebyly příliš daleko. Netřeba čučet na hororové filmy, tahle deska při zapojení mé fantazie napíše hrůzný scénář zcela spolehlivě bez potřeby pohyblivých obrázků. Je to primitivní, děsivé, skličující a přesto vynikající, do krajnosti vybičované album plné temných emocí. Na mě téměř vždy působila neradostná alba spíše opačně - temné emoce ze mě spolehlivě vytáhla. Jsem po poslechu „There's Always Blood At The End Of The Road“ sice blízko stavu, jak by se asi cítil citron, když ho vymačkají do čaje, ale zase lehčí o metrák duševních bubáků. Tím vám ale rozhodně neradím, abyste to zkoušeli po mě, tenhle recept totiž nemusí fungovat plošně.
Medyed
Komentáře