Recenze: VOLBEAT – God of Angels Trust /2025/ Vertigo
Ukažte mi byť jedinou kapelu,
která se blíží VOLBEAT – mišunk riffů jako od Metalliky, rockabilly, rock´n´rollu s přísadou koření extrémnějších stylů s chytlavými melodiemi, kde zpěvák zpívá chvíli jako Elvis, potom jako Biafra a zvládá dlouhé slabiky jako Hetfield. Zdá se to všechno jako kočkopes neschopný delší existence, jenže tenhle hybrid má a sebou dvacet let plodného hudebního života a devět desek. A kromě toho žádná jiná kapela prostě nezní jako VOLBEAT.
Chvíli to vypadalo, že se VOLBEAT začínají motat v kruhu, hledajíce šťavnatější nápady a chytají dech. Lapání po dechu netrvalo zase tak dlouho a předchozí album „Servant of the Mind“ znělo velmi nadějně a zahánělo obavy ze zavzdušnění kapely mezi kaktusy nevadské pouště. Podobná situace nastává i v souvislosti s touto deskou. Není to ani tak tím, že navazuje na slabší kousek. Podstatnější je skutečnost, že Rob Caggiano zmizel v pdachu (nejedná se o překlep, ale cimrmanovskou parafrázi) a veškerá skladatelská odpovědnost zůstala na zbylé trojici a především na Michaelu Poulsenovi. O to více pak na mě působí energický a na pohodu uvolněný obsah „God of Angels Trust“. Žádný prudký úkrok stranou ani experiment, jen a pouze typické výrazivo VOLBEAT se vším všudy.
I když mám sem tam pocit, že některý riff nebo melodii jsem možná už slyšel, ale nehraje to žádnou významnou roli. „God of Angels Trust“ je především o skladatelské zkušenosti a citu pro skladbu jako takovou. I když už je moment překvapení dávno pryč a dá se očekávat, co od nich můžeme čekat, chleba se láme na objemu svěžích nápadů a potenciálu napsat dost dobrých skladeb. Výčet hitovek by mol začít úvodní „Devils Are Awake“ a skončit poslední „Enlighten the Disorder (By a Monster’s Hand Part 2)“, ale to by byl hodně optimistický závěr. V závěru deska trochu ztrácí sílu a mrazení lehce polevuje. Úvodní pětice totiž nastavuje takový energetický průplesk šikovně promíchaný s hitovostí, že udržet ho až do konce by se rovnalo zázraku okresního rozsahu. Přitom druhá polovina alba není vůbec marná, jen nemá ten hitový potenciál jako půle první.
Na základě výše vyřčeného, nebo spíše vyslechnutého, zařazuji „God of Angels Trust“ do kategorie „pecka“. Není to ani z toho důvodu, že „God of Angels Trust“ strčí do kapsy zásadní alba „Beyond Hell / Above Heaven“ a „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“. K tomu nedošlo a ani jsem to upřímně nečekal. Se „Seal The Deal & Let's Boogie“ a „ „Servant of the Mind“ však drží směle krok a „Rewind, Replay, Rebound“ nechává daleko za sebou. Takže žádná křeč – povedlo se, co se povést mohlo.
Medyed
Komentáře