Recenze: VLAD BLASPHEMER – Poslední útok šílenýho řezníka /2026/ Screwtape Records

Se slovy „výjimečný“ nebo „unikátní“ se zrovna nešetří a dostávají ho muzikanti a desky, které mají do tohoto statusu daleko a dost možná o něj ani nestojí. Pak se vyrojí další označení - „legendární“. To už jdou všechny srandy stranou, mám občas pocit, že když něco necháte nějakou dobu odležet a pak to kupříkladu po dvou dekádách vytáhnete, bude to mít automaticky status legendy…nebude. Je tu samozřejmě osobní hledisko a síla odkazu, kterou ta která kapela po sobě zanechala bez ohledu na pomíjivou světskou slávu, o té to myslím není zcela určitě. Právě o nesporné legendě s nepopiratelným vlivem na domácí blackmetalovou scénu to celé bude.

Pokud neřeknu nic jiného, než jedno jediné jméno – Vlad Blasphemer, nemusíme vést dlouhé disputace. Máme naprosto jasno, prakticky každý, kdo byť jen prošel kolem blackmetalového undergroundu, tuto osobnost neminul. Vlad odešel příliš brzy a s ním se do věčných temnot odebrala i megakultovní kapela MANIAC BUTCHER. „Poslední útok šílenýho řezníka“ není ani „Best of“ ani tribute v obecném slova smyslu, je to oživení posledních Vladových nahrávek, které uvedla v život parta borců, která měla k Vladovi velmi blízko – Vladův brácha Michal, Zmarchrob a Exhumator, přičemž poslední dvojice se postarala o texty a vokály.

První, co musím zmínit jako zásadní věc, je autentická atmosféra. „Poslední útok“ považuji především za obrovskou srdcařinu, ze které skoro až hmatatelně sálá žár a temnota. „Útok“ drží parádně pohromadě a kouše jak vzteklá bestie, k čemuž vydatně napomáhá perfektně trefený zvuk. Žádná sterilní čistota, ale správně špinavá, ale přesto bez problému čitelná produkce, to je přesně to, co mi mluví z duše a nemá nárok se oposlouchat. Texty i zpěv k původnímu základu padly jako ulité a dovolil bych si tvrdit, že Vladovým skladbám dodávají další rozměr a dávku sirných výparů navíc. Stačí se v klidu pozorně zaposlouchat a v těsném závěsu za náporem blackmetové bouře v riffech slyším osten surového thrash metalu jako chutně štiplavé koření. Na závěr se na albu, dostal bonus (můj vztah k bonusům je takový…řekněme ne moc vřelý, ale zde palec nahoru) „2000 let“, což je znovu nahraná nejstarší skladba MANIAC NUTCHER.

„Poslední útok šílenýho řezníka“ na mě působí více jako standardní album s charakterem a duší. Že se jedná především o temně nádhernou poctu nenápadnému velikánovi metalové kytary, udělanou s úctou a respektem, je obrovský benefit, ze který jsem já osobně velmi rád.  Výsledkem totiž není jen nostalgická vzpomínka, ať je jakkoliv na místě. Na „Útoku šílenýho řezníka“ je všechno maximálně dobře a o smyslu vydání nemá cenu vůbec diskutovat.

Pánové, moje úcta, já se klaním, R.I.P. Vlad Blasphemer!

Medyed