Recenze: U.D.O. – Touchdown /2023/ Atomic Fire Records
A je to tu zase! 
Dokud se momentální novinka U.D.O. jaksepatří neusadí, mám pocit, že mám v ruce Udovu nejlepší desku. Je na druhou stranu fakt, že „Touchdown“ je řádně razantní a energetická porce staré dobré metalové práce. O to víc lze mluvit o staré dobré práci, když vešlo ve známost, že Udovu partu doplnil jeho letitý souputník Peter Baltes. Ten se podle informací z kruhů kolem kapely už nestihl na desce autorsky zapojit, ale i tak je tahle informace z těch velmi zásadních, pokud jde o atmosféru v kapele v tvůrčí pohodu do budoucna. A ten název – co pro nás znamená gól, to je pro Amíky „Touchdown“, prostě trefa, i když šišatým míčem.
Když to jednoduše shrnu, tak za celou Udovu sólovou kariéru nenalézám slabou desku. Jasně, jsou desky, které mám prostě radši a k některým se tak často nevracím, i když by si to jistě zasloužily. Možná paradoxně se jedná o první čtveřici „Animal House“, „Mean Machine“, „Faceless World“ a „Timebomb“. Dál už to je pro mě totální obžerství a mana nebeská zároveň (no, teď jsem na vážkách, že si tahle krátká věta z určitého pohledu hodně protiřečí, jako když hostii cestou z kostela zazdíte langošem a pivem v kelímku). Najdou se slabší chvilky, to v každém případě, ovšem vysoko nastavená laťka si nastavenou hodnotu drží už více, než pětadvacet let. To, co rozpoutaly „Solid“ a „Holy“, to ve velkém stylu dorazilo „Man And Machine“ a spanilá jízda frčí doteď. Ještě, že to minule nebyl doslovný „Game Over“, to bych vám jednak tady necpal do hlavy své euforické stavy a jednak by byli skalní magoři jako já a řekněme ten umírněnější zbytek ochuzení o další skvělou desku z dílny strejdy Uda, jak Vás mistře pojmenovala moje dcerka. Pokud se u nás někomu říká strejda, znamená to milé osobní označení, jehož nositel bez ohledu, zdali je to příbuzný nebo ne, je pro nás jako člen rodiny.
„Touchdown“ drží pohromadě tak, jako to ani chemopren se vteřiňákem nedokážou. Pevný heavy metalový základ dostává svěží a ostrou fazónu. Nenucená a živelná prezentace, klasika osmdesátek výtečně načichlá moderním power metalem pouze do té míry, že lehounce vyhlazuje ostré hrany, prostě ideální kombinace. To by samo o sobě byla akorát navoněná rutina, pokud skladby nemají dostatek silných nápadů, dostatečný moment překvapení a k tomu ještě pořádně metalovou atmosféru, co vás uzemní při prvním kontaktu. Stačí uvést momentální „highlights“, jak se tomu teraz po americky říká. Za týden až dva jistě přibudou další, to jsem si jistý, ale nechce se mi s recenzí čekat, až budu znát z alba každou vteřinu. Sice by se vám dostalo detailního rozboru, neřkuli analýzy, ale na to Bílý Tesák hází bobek. Parádní rozjezd „Isolation Man“, valivá „The Flood“, totální hitovky „The Double Dealers Club“ a „Fight For The Right“, kterým zdatně funguje svižná elegance jménem „Forever Free“ – to by byl dočasný výčet, bombasticky završený titulní explozí „Touchdown“ v závěru závěr alba.
U.D.O. se vytáhli s albem, které strčí do kapsy řadu takzvané konkurence. Pokud se na „Touchdown“ něco nepovedlo, tak to prostě neslyším, a že mám hubu pořádně zmlsanou. I v roce 2023 vycházejí plnokrevné heavy metalové desky luxusní kvality a tak to ma byt…tak je to spravne…
Medyed
Komentáře