Recenze: SOLAR SYSTEM – Oumuamua /2026/ vlastní vydání

Když mám velká očekávání a na něco se hodně těším, nedopadá to většinou příliš dobře. Proto jsem raději našlapoval opatrně, vědom si platnosti tzv. Cimrmanovy frustrační kompozice, kdy prvek očekávání a napětí vždy střídá prvek zklamání. Často, namlsán předchozím studiovým počinem, jsem měl obří očekávání a čekal, neskromně, a tudíž často nelogicky, ještě větší hodokvas pro své uši. Že tomu tak nakonec nebylo, konkrétní kapela samozřejmě nemohla, nicméně prvek zklamání se dostavil a chvíli trvalo, než jsem se snesl zpět na pevnou zem a sebekriticky uznal, že se průšvih nestal a já se jen a pouze vznášel na iluzorním obláčku.

Měl jsem se na čem vznášet. Předchozí album „Synchronicita“ nastavilo výkonnostní laťku povážlivě vysoko a když se hoodně rozjedu, prezentovalo SOLAR SYSTEM jako kapelu evropské úrovně. Označit výraz kapely jako power metal je krajně ošidné a kulhá minimálně na jednu končetinu. SOLAR SYSTEM ctí prapůvodní heavy základy, propracované aranže, a především sugestivní atmosféra skladeb obecnou kategorii „power“ jako hrubý orientační bod značně překračují a korunu všemu nasazuje jejich nenuceně elegantní fazóna. Nebál bych se použít i pojmy progresivní a epický přesah, velmi nápaditě zasazené do klasické písničkové struktury.

„Oumuamua“ jde ještě dál, než mnou do nebes vynášená „Synchronicita“, aniž by utrpěl vlastní obsah skladeb. Propojení všech stavebních prvků se děje s nenucenou elegancí, jako by to byla naprostá samozřejmost a úplná zívačka, kterou s prstem v nose zvládne, jak se říká, každý kotelník. To je právě ta iluze jako vrata, udělat desku, která přirozeně leze do uší a postupně odkrývá svůj bohatý vnitřní svět, má k zívačce daleko jako tučňák na severní pól.

„Oumuamua“ se nestaví na odiv a neukazuje svaly, abychom zírali jak školní výlet na hradní zříceninu. Vnímám ho jako kino bez pohyblivých obrázků, kdy si obrázky promítám sám pro sebe ve své hlavě. Proto ani nečekám okamžitý efekt, ten většinou stejně vyprchá stejně rychle, jak se dostavil. Nechávám desku přirozeně plynout a naladím se na soustředěnější poslechový režim s vědomím, že ne jeden poslech stejně nepoberu všechno. „Oumuamua“ totiž není album na konzumaci ve stoje. Roste postupně a hlavně dlouhodobě s perspektivou dlouhodobého účinku. Dobrodružství tohoto druhu si dám líbit. Cože tvrdil ten Cimrman? Jo, něco o zklamání vlivem velkých očekávání. To v tomto případě neplatí ani omylem.

Medyed

solarsystem.cz/

facebook.com/solarsystemmetalband