Recenze: Rosa Nocturna - Za hradbami času (2017)

Další moje mezera ve znalostech tuzemské scény, tudíž se budu soustředit pouze na toto aktuální album, předchozí tvorbu totiž neznám ani za mák. Ústřední postavou ROSA NOCTURNA je Antonín Buček, zde již prakticky osamocen, ovšem v početné společnosti mnoha hostů. Symfonický metal není, ať počítám, jak počítám, co do výskytu kapel tento styl praktikujících, v naší domovině nijak výrazně rozšířeným. O to příjemnější, když se vyloupne na svět takto ambiciózně pojatý příběh, jehož smysluplně dotáhnout do poutavé a imponující podoby není věru žádná prča. ROSA NOCTURNA rozhodně patří do té nepočetné skupinky, která má vlohy pohádkového dědečka, kdy při jeho vyprávění i ti největší sígři ztichli a najednou z nich byli chrabří rytíři zachraňující zakleté nebo dokonce zloduchem vězněné princezny. 

Úvodní „Vím, co jsi zač“ se pyšní silným nosným riffem a neméně silnou ústřední melodií, když se pak tempo počas sóla rozjede do slušného kvapíku, který posléze ustoupí romantické flétně, dalo by se říct – vymalováno jest hned po první skladbě. „Krkavci“ - temnější oproti předchůdci, téma asi netřeba příliš představovat, „Sedmero krkavců“ známe patrně všichni, toto zpracování je náramně povedené a jakoby dávalo pohádkové předloze další rozměr. „Síla vítězství“ neklopýtá, drží kvalitativní laťku stále velmi vysoko a svižnější pojetí ji přenáramně sluší. „O lásce, o válce a o krvi“ ladí na lidovou notu, a je to vážně síla přenáramná. Příběhy lidových písní mnohokrát vyprávějí mrazivé příběhy, život ani tenkrát nebyl peříčko, a tento kousek mi působí slušný běhací mráz po zádech, s mnohými poslechy ne a ne zeslábnout. Broušení kosy v úvodu, je tu „Alegorie smrti“, ostřejší a svižnější věc. Nátlakovější pasáže střídají ty o fous jemnější a melodičtější, dodávající skladbě na vnitřním napětí a dávce dramatu, které příznačně ukončí zvuk zvonu... „Možná teď naposled“ zpomaluje, jen tak se klasicky metalově odvaluje až do baladické polohy, zdůrazněné výraznou a návykovou melodií. „Bratříčku“ jako by byla tak trochu bratříčkem té předchozí skladby, jen ty baladické prvky výrazněji vystupují na povrch. „Intermissum“, instrumentálka vůbec ne do počtu, povedla se nadmíru. „Prach králů“ vrací děj zpátky do svižnějších metalových vod, snad nejklasičtěji metalový nátisk ze všech skladeb na albu korunovaný návykovým refrénem. „Hlas uvnitř“, opět svižný kousek vybavený silnými melodiemi s nemalými hitovými ambicemi bez nutnosti něco někde škrtit a ubírat, je to tam naprosto přirozeně a nenuceně. Závěrečná v latině otextovaná „Dimitto Tibi“ přikládá pod kotel a je to opravdu vzrušující zážitek, veledůstojný závěr „Za hradbami času“, taková závěrečná erupce a chtělo by se říci, že to nejlepší přichází v závěru alba. Toto by však naprosto neprávem odsoudilo zbytek skladeb do druhého sledu, což zde neplatí. Není druhého sledu, není slabých kousků, jsou jen ty, které mě vtáhly doprostřed děje a pustili s posledním taktem. 

Spolu s hudebním obsahem stojí za pozornost i grafická podoba alba, plně korespondující s obsahem, a co hlavně – hezky se na grafiku obalu kouká :). Tady se povedlo vše, co se povést mohlo, jak se mi tato metalová odnož začala pomalu, ale jistě zajídat, tak ROSA NOCTURNA znamená konec mého nechutenství.

Medyed

facebook.com/RosaNocturnaBand/
bandzone.cz/rosanocturna