Recenze: RAVENOIR – Cultus Inferi /2023/ Black Barn Music
Co rok, to album. 
Kvaltování většinou nic dobrého nevěstí, nicméně v případě RAVENOIR není třeba propadat trudomyslnosti. Alesh A.D., kterého aktuálně doplňuje skvadra tvořící poslední sestavu ROOT, se nenechal nachytat u sousedů na švestkách. „Cultus Inferi“ plynule navazuje na „The Darkest Flame of Eternal Blasphemy“ a „In The Womb Of Sin“ a posouvá kapelu co do obsahu a vyzrálosti skladeb výrazně dál.
Nejmarkantnějším rozdílem oproti předchozím dvěma deskám je výrazné zpomalení. Kromě úvodní „Glorification Of Godlessness“ se zbytek skladeb táhne jako asfalt za letního horka, maximálně se dostane do středního tempa. Každá ze skladeb si žije svým životem, přitom dohromady tvoří pevně semknutý celek, jako stvořený pro poznávací zájezd do podsvětí. Hlasitý a prostorový moderní zvuk, častá bolest a hrobníkova lopata řady nahrávek, pracuje ve prospěch celku, zvuková preciznost naopak zvýrazňuje citlivě uchopené aranže a zajímavé instrumentální drobnosti. Hrubý, ale přesto srozumitelný Aleshův vokál má velmi osobité zabarvení, ideálně do skladeb zapadá a vydatně napomáhá síle atmosféry všech osmi temných zastavení na cestě do nejhlubších pekel. Funerální romantika „Black Luna“ nemá daleko k doom metalovým tónům. Sugestivní beznadějná atmosféra je umně dochucená málem až magickou melodikou a náladotvorným sólováním. Valivá a strhující „Crow´s Call“ opouští pohřební pietu. Razantní a kousavé riffy se bratří s melodickými vyhrávkami, temná agrese ale nemizí. „Confession To The Darkness“ se přibližuje black metalovému výrazu, přímočará, až písničková výstavba dává maximálně vyniknout bombastické a epické atmosféře. „Requiem“ plní roli ani ne plnohodnotné skladby, jako spíš intra k následující „Belial´s Realm“, pomalého proudu černého téru všeho zmaru a utrpení. Ústřední riff je těžký a ostrý zároveň jak břitva, stačí pak jen přivřít oči a vidím z dálky připlouvat bárku s postavou palubě…a k…, je to tady, už si jde i pro mě… „Orgiastic Ceremony“ tahá inspiraci ze zlatého fondu staré školy death metalu a možná tam slyším i špetku nesmrtelných SLAYER. Neskutečně drtivý groove v kombinaci s nádherně melodickým sólem mě lapil a nepustil, nechci křivdit ostatním skladbám, ono se to pořadí favoritů ještě stejně časem samo srovná, ale tohle je vážně maso! A je tu konec – „Kingdom of Amnesia“, majestátní skladba, obracející se zčásti k doomovým vibracím s death metalovým spodkem a mohutnějšími orchestrálními aranžemi. Když už si začínám myslet, že hypnoticky pomalé tempo dojede do cíle bez zásadních změn nálady (ani by mi to nevadilo), skladba se zlomí do parádní pasáže ve stylu starých dobrých BOLT THROWER, završené sólem z říše snů. Tomu se vážení říká grande finále.
Před nedávnem jsem rozhodně neměl pocit, že se jedná o něco výjimečného. Album mi přišlo takové emočně placaté a „nedomrlé“, ovšem s každým poslechem navíc roste a pocit bloudění orientačního běžce pozvolna mizí. „Cultus Inferi“ není albem na první dobrou, to ostatně nebyla ani předchozí dvě. Vynaložená trpělivost a soustředění se ale násobně vrací v podobě velmi silného posluchačského zážitku. Něco mi říká, že „Cultus Inferi“ bude držák album a postupem času ještě bude růst, aniž by rychle zapadalo prachem.
Medyed
instagram.com/ravenoirofficial/
Komentáře