Recenze: OCELOT – Vendeta /2026/ vlastní vydání
V dnešních vyleštěných 
časech powermetalových mi sem tam (spíš čím dál častěji) schází neurvalá metalová nakládačka. Říkejme tomu rock´n´roll nebo heavy metal s širší perspektivou, je to v podstatě jedno. OCELOT jsou vlastně takovými učedníky Lemmyho MOTÖRHEAD, což v žádném případě neznamená lacinou kopii a šourání se při zdi. Pokud máte nutkavou potřebu zbavit se pocitu, že namísto metalového adrenalinu jste se ocitli v cukrárně, sáhněte po „Vendetě“!
Začněte rychle, dejte za to něco rychlého a aby se věci v hlavě nepletly, zakončete to něčím rychlým. Recept jednoduchý jak facka v hospodě, když máte na štamgasta blbý kecy – napřímo, syrově a bez zbytečných ozdob. Album proletí hlavou rychlostí střely V2, udělá bengál a nabízí se jedna varianta – dát si ho ještě jednou. Je to samozřejmě jen můj niterný pocit, dovedu si v jasných konturách a v plných barvách představit, že „Vendeta“ bude na spoustu posluchačů působit jako neotesaný binec bez orientačních bodů, kterému nemá cenu věnovat více času a energie, než je nezbytně nutné bez většího důvodu se k němu vracet. Mám rád syrový hard rock a stejně tak starý hrubý heavy metal, o MOTÖRHEAD jako o své absolutní srdcovce ani nemluvě. Proto ze mě nemluví odstup co možná nejobjektivnějšího hudebního publicisty, ale adrenalinem nakoplý fanoušek, který si může dovolit pustit ven daleko více emocí.
Nehledám instrumentální gymnastiku, to si s dovolením nechám pro jiné příležitosti. OCELOT je především o neurvalé energii, poctivém rock´n´rollu a silném momentu autenticity, kdy neřešíte proč a nač. Není čas ani prostor pro filozofické úvahy, party hard jede na plný céres a jestli bude ráno brutální kocovina, je ještě daleko. „Rozsekáme všechno na sračku“, „Play rock´n´roll“, „Starej Brůna“ nebo „Máme holý prdele“ (mohl bych vlastně vyjmenovat téměř celý tracklist) může působit jako na jedno brdo nadrbaná kolekce s cílem maximální intenzity bez výraznějších momentů, kterou přerušuje relativně pomalejší dvojice „Funebral marš" „V bordelu“. Já si dovolím nesouhlasit, je to pouze věc naladění se na vstřícné frekvenci a otázka momentálních priorit.
Neříkám, že „Vendeta“ bude šmakovat každému a OCELOT obsadí obálku Bravíčka (dětičky, zeptejte se rodičů, co to bylo za „kult“) a budou na nás imrvére čučet ze socek. Ale jsem hotov ztvrdit písemně, že podobných magorů jako já se najde více než jen do mariáše. Já osobně albům tohoto typu říkám „ohřívátka“. V časech, kdy mi obrazně řečeno „padá klíňák“, mám kam sáhnout pro terapeutický prostředek a spolehlivě dobít baterky. „Vendeta“ tu sílu má. Sice nechutná jako položka menu z michelinské knajpy, ale to snad nikdo ani nečeká.
Medyed
Komentáře