Recenze: KOMUNÁL – Nedáme se zlomit /2024/ vlastní vydání
KOMUNÁL na albu
„Nedáme se zlomit“ nezní jako kapela, která potřebuje křičet na celý svět. Spíš si sedne vedle vás, podá vám pivo a začne mluvit o věcech, které se běžně říkají až příliš pozdě. O rodině, ztrátách, paměti, odvaze i obyčejném přežití všedních dnů.
KOMUNÁL znám už hodně let. Pamatuji si dobu, kdy kapela ještě nesla název KOMUNÁLNÍ ODPAD a její koncerty měly syrovou, výbušnou energii. Od té doby uběhlo mnoho času. Změnilo se obsazení, změnily se životy členů kapely i fanoušků a změnila se také samotná muzika. Ne ve smyslu ztráty síly, ale spíš dozrání. Na desce „Nedáme se zlomit“ už KOMUNÁL nepotřebuje jen burácet. Umí zpomalit, nechat vyznít slovo a dát posluchači prostor, aby si do písní promítl vlastní zkušenost. Právě v tom je album nejsilnější: není to jen kolekce skladeb, ale připomínka, že život se skládá ze ztrát, návratů, strachu, naděje a lidí, kvůli kterým má smysl znovu vstát.
Pod názvem „Déšť nad Seinou“ by člověk čekal Paříž, Eiffelovu věž, víno a melancholii velkoměsta. KOMUNÁL ale vezme jeden z nejromantičtějších obrazů Evropy a ukáže jeho temný stín. Místo pohlednice přichází vzpomínka na transporty, čísla na zápěstí a životy, které měly pokračovat úplně jinak. Právě kontrast mezi krásou Paříže a hrůzou dějin dává skladbě sílu. Verše „Jsi jen číslem na zápěstí / Jeden z řady beze jmen“ i obraz hvězdy na prsou působí stroze, ale o to naléhavěji. Refrén s motivem duše tančící nad zemí patří k nejsilnějším momentům alba. Není to píseň, která by chtěla prvoplánově dojímat. Připomíná spíš křehkost míru a cenu obyčejného dne.
Skladba „Pro Tebe“ začíná skoro jako pohádka, ale velmi rychle se promění v silnou lekci o důvěře. Otec vezme syna do lesa, zaváže mu oči a nechá ho samotného přes noc. Ve tmě se každý zvuk mění v hrozbu, ale chlapec pásku nesundá, protože věří otci. Ráno zjistí, že otec celou noc seděl opodál a hlídal ho. Text stojí na jednoduchém, ale silném poselství: skutečná láska někdy znamená nechat druhého projít strachem, ale nikdy ho v tom nenechat samotného. Verše „Já dokud budu pořád dýchat / Budu tu pro tebe stát, chránit a milovat“ fungují jako slib, který není patetický, protože zní opravdově. Je to píseň o poutu mezi otcem a synem, o jistotě v zádech a o vědomí, že existuje někdo, na koho se lze vždy obrátit.
Za emocionální střed alba lze považovat skladbu „Poslední telefonát“. Její nápad je jednoduchý a drtivý zároveň: přijde Bůh a nabídne člověku jeden poslední hovor. Jednu možnost rozloučit se. Jednu šanci říct věty, které zůstaly viset v tichu. Hrdina volá synům a předává jim to, co se často říká až ve chvíli, kdy už nezbývá čas: žij okamžikem, měj sny, zůstaň sám sebou, nauč se říkat ne a nezapomeň rozdávat lásku. Síla písně spočívá v tom, že se dotkne každého, kdo už někoho ztratil. Každý z nás má někoho, komu by ještě rád zavolal, omluvil se, poděkoval nebo prostě řekl, že chybí. Právě proto skladba bolí i léčí. Nevrací mrtvé, ale připomíná živým, že dokud telefon ještě zvoní, má cenu mluvit, odpouštět a nezůstávat u věcí, které mohou počkat jen zdánlivě.
Album ale není jen těžké a zadumané. Vedle skladeb, které sahají hluboko pod kůži, funguje i odlehčení typu „Můj šéf je vůl“ a je dobře, že na desce je. Po emocionálně silných momentech připomene, že život není jen bolestná bilance, ale také hospoda, humor, obyčejné nadávání a schopnost zasmát se i ve chvílích, kdy toho máme dost. Tahle rovnováha je pro „Nedáme se zlomit“ důležitá. KOMUNÁL nehraje na jednu emoci. Ví, že život je napůl slza a napůl smích, a právě proto album nepůsobí vykalkulovaně. Je osobní, přímé a v dobrém slova smyslu lidské.
„Nedáme se zlomit“ není deska o tom, že člověka nic nepoloží. Je to deska o tom, že i když ho život srazí na kolena, pořád může vstát. Kvůli dětem, rodičům, lidem, kteří tu ještě jsou, i těm, kteří už chybí. KOMUNÁL na tomto albu zpívá za své fanoušky i spolu s nimi. Připomíná, že čas je měna, kterou často utrácíme špatně, a že některé věty bychom neměli nechávat na poslední telefonát. Pro dlouholeté fanoušky je to silná, upřímná nahrávka; pro nové posluchače pak dobrý důkaz, že český rock může být civilní, emotivní, a přitom stále pevný v kramflecích.
Od fanynky od původních a dávných popelnic, která dnes ví, že i když někdo chybí nahoře, nedáme se zlomit. Žijeme. Naplno. Za ně i za sebe.
Petra Santová
Komentáře