Recenze: KATAPULT – Nostalgia /2023/ Katapult

Na Oldu a KATAPULT mi už dávno žádné tabulky a měřítka nestačí. KATAPULT existuje jako nezávislá entita mimo platný čas a prostor, protože má vlastní. Proto ode mě proboha nikdo nečekejte, že budu suše objektivní. Nejde to…nemůžu a hlavně nechci. KATAPULT má lví podíl na tom, že jsem jako odrostlé dítě odmítl normalizačně přestavbový pop a vrhl se po hlavě do rockové muziky, kterážto vášeň nedlouho potom explodovala v metalové formě. To je důvod, proč nebudu mrcha kritická až na půdu, ač bych jinak nepochybně byl. Karty jsou rozdány už spoustu let stejně a můj postoj smrdí alibismem na sto honů, ale mě to absolutně netrápí.

Se mnou a touhle deskou se to má přesně v duchu jejího názvu, jedu na vlně nostalgie. „Nostalgia“ zní sedmdesátkově a autenticky. A já mám radost, radost z toho, s jakým zápalem a zarputilostí vede Olda boj s neprosným během času. Všichni víme, že ho nejde vyhrát, ale můžeme se mu postavit čelem a šklebit se mu do ksichtu, teda kdyby nějaký měl. Nechtějte po mě, abych dělal kvalitativní rozbor, o to v mém případě nepůjde. Snad se dovolím pouze poznámku, že u KATAPULTU čtvrtstoletí vládne setrvalý stav a jinak to nebude. Pokud vás to irituje a přijde vám to zbytečné poslouchat, dokonce vám rozumím. KATAPULT si svoje řekl dávno pradávno a jak vás to dneska oslovuje nebo naopak neoslovuje, je věcí čistě každého z nás. „Nostalgia“ je se svými ctnostmi a nectnostmi (berte nebo nechte být) mezi novodobými alby KATAPULTu jasně na špici. Držel jsem se hodně u země a nečekal zázrak, ale ono to docela jede, ono to docela funguje. První půle desky, pokud máte k syrovému rocku jakž takž srdeční vztah, není v kontextu jasných mantinelů vůbec marná. Písničky mají švih a jsou o poznání živější, než tomu bylo v nedávné minulosti. „Rock & Boogie Man“ následovaný „Vizour Jack“ jsou přesně tou dvojicí, kterou byste od KATAPULTu chtěli slyšet – syrový rock řízlý blues, ve druhém případě načichlý AC/DC. Atmosféru starých hitů úspěšně křísí titulní „Nostalgia“, lehčí forma písničce krásně sedne stejně jako povedený text. O textech by to vydalo na samostatný odstavec, tak se tomu preventivně vyhnu, nikdy jsem žádný smysluplný nenapsal, páč jsem chud talentem a s dalšími věcmi to taky není žádná sláva. „Long Live Rock!“ tahá za starý dobrý klasický konec, zatím to jede slušně a jsem zvědav, co bude dál. „Všechno, co chceš dostaneš“ bych pasoval vedle „Vizoura“ na aktuální hitovku, milé saxofofonní sólo beru jako vítaný bonus. „Třistapětašedesátkrát“ tvoří s předchozími dvěma takovou příbuzenskou trojici, tahle část desky asi nejvíc rezonuje klasickým obdobím KATAPULTu – jasně, doba je někde jinde a je to tak trochu pravěk v době objevu rozdělávání ohně. Ale všechno nové taky zestárne a nabízí se otázka, zda si na to aktuálně nové někdo po letech kdy vzpomene. Do třetice hitovek zde máme „Sbohem a šáteček“, Oldova kytara je zde sympaticky hravá a do houpavého rytmu vnáší zajímavou náladu.

Zaznamenal jsem už pár tristních reakcí, já ale takový radikál nebudu. Jasně, tahle deska má svoje mouchy, občas i velikosti přežrané masařky. Vím o nich a beru je na vědomí, s vědomím nedokonalosti umím vcelku v pohodě existovat. Radost mi totiž dělají i desky méně dokonalé než jiné. Naopak ty superdokonalé mě kolikrát dokáží vyprudit až hrůza.

Medyed

katapult.cz/

facebook.com/katapultcz/