Recenze: KATANA CARTEL – The Sacred Oath /2021/ vlastní vydání
Nenechte se mýlit názvem
, KATANA CARTEL nejsou Japonci ani omylem, nýbrž Australani z Melbourne. Ani název alba, navádějící spíše k epickému a heroickému heavy metalu, vám jasno před vlastním poslechem neudělá. Grafika obalu drží posluchače v naději, že bude nějaký ten „Sword, Fire and Steel“, jenže kulový…“The Sacred Oath“ se s power a „true“ heavy metalem nijak srdečně nemazlí, mnohem blíže má k syrovému heavy metalu s výraznou melodickou stopou, nepokrytě pokukujícímu po thrash metalové zběsilosti. KATANA CARTEL, i když na první vizuální dojem úspěšně matou nepřítele, mají schopnost zaujmout velmi širokou posluchačskou obec. V reálu jednoznačně nepatří do konkrétního metalového subžánru, doma jsou na několika adresách současně a nečiní jim to pražádné obtíže.
Intro „War Prelude“ ještě nic zásadního nenapovídá, ale hned následující „Air Raid“, uvozená poplašnými sirénami uvede posluchače do reality bez zbytečných ofuků kolem. Spojení melodiky s thrash metalovou agresivitou ještě automaticky nedělá z KATANA CARTEL inovativní stylotvůrce, ovšem způsob, s jakým vyplenili inspirační zdroje, ten už zvýšenou pozornost každopádně zasluhuje. „Bang Your Head“ se po hlavě vrhá do mlýnku na maso, opět ale nezapomíná na nenásilně chytlavou melodiku. Variabilní vokální projev Stevena 'Fluffyho' Falkinghama se klidem a pohodou vypořádává s čistou rovinou zpěvu, nemá však problém ani s hrubou polohou, na kterou dochází v závěru „Bang Your Head“. Klasické inspirace se dostávají na povrch v „Night Town“, v základu se jedná o klasický heavy metal v melodičtější podobě, což je po ostré první dvojici příjemná změna. „Night Town“ je jedním, nikoliv jediným úkrokem stranou – „The Sacred Oath“ šikovně a nenásilně spojuje tradici s modernějším náhledem na metal a i to nejprovařenější metalové klišé nemá v podáni KATANA CARTEL zkrácené šlachy v kolenou. Zásadní obrat nastává hned vzápětí – s „Dime A Dozen“ atmosféra houstne a zvuk je nabroušen jako onen samurajský meč v názvu kapely. Kapela elegantně předvádí svou modernější tvář a jedním dechem nepopírá klasické metalové kořeny. „The Battle“ do hutných thrash metalových riffů opět (a je tomu neustále) přimíchává vzdušné melodie a plynule sklouzává do sabbathovského rukopisu, aby znovu explodovala jako thrashový vulkán. „Fragile Denial“ dostává klasičtější sestřih se špetkou drsnějšího koření, dramatická atmosféra a techničtější pojetí skladby mi působí kýžené mrazení, dvojhlas v refrénu pak už nemá absolutně chybu. „Grenade“ je spolu s „Night Town“ jednou z nejklasičtějších skladeb, heavy metalová šablonka ovšem nepůsobí jako letitá zkamenělina, nýbrž šumí jako čerstvě otevřená láhev šampaňského a bublinky příjemně šimrají v nose. Něco podobného lze říci o „The Art Of Self Destruction“, vyvážené symbióze klasiky a moderní melodiky. Vše začíná jako tradiční metalový kvapík, ten se elegantně překlopí do zajímavé formy, připomínající současnou melodickou vousatou generaci s bejsbolkami na hlavách, ovšem nepřiklání se ani na jednu stranu. „Judge Shredd“, svižný závěr v souladu pravověrné agresivity s o dvě generace mladšími směry, kde nic nepatřičně netrčí a nemusím si lámat hlavu, proč tam je to či ono.
„The Sacred Oath“ si neláme hlavu se stylovou čistotou, s nenuceným šarmem spojuje vše již dříve a jinde napsané v poměrně svébytný výraz do přesvědčivé formy, která nakonec získává překvapivý díl vlastní originality. KATANA CARTEL každopádně nezapadají do šedi globální unifikace, plastových komponentů používají minimálně a bohatě se jim to vrací v autenticitě a uvěřitelnosti vlastní hudby. Pokud se nám hoši nežerou navzájem, mohli bychom od nich v blízké budoucnosti očekávat i velké věci.
Medyed
instagram.com/katanacartelofficial/
Komentáře