Recenze: HYPNOS – The Blackcrow /2020/ Einheit Produktionen
„The Blackcrow“ jako temné alter ego předchozího alba a soundtrac
k vhodný k pochmurné realitě dnešních dnů – tyto pocity se mě zmocňují po poslechu novinky Brunovy družiny. Temnota a beznaděj padla na lidstvo jako černá deka a dům od domu začali obcházet moroví doktoři podobní nelétavým krkavcům, co sčítají oběti černé smrti. Šestá studiovka HYPNOS čpí po smrti na sto honů a tvoří logický protiklad svému staršímu sourozenci, s důrazem na temné stránky lidské podstaty. Pomalu začínám docházet k závěru, že nás postupně nebudou moci vystát už ani bakterie. Je téměř až symbolické, že „Blackcrow“ spatřilo světlo světa v těchto bizarních časech.
Kontrast mezi oběma alby je naprosto zjevný, „The Blackcrow“ je brutální, temné a nemilosrdné. Sugestivní recitativ v podání Paula Speckmanna v intru „Vox Irae“ napovídá, co propukne vzápětí. První, co mě ohnulo v kolenou hned na první zášleh, je zvuk – komplex temnoty, řezavosti a síly, výrazný podíl black metalového čarovného bejlí z čertovy zahrádky, parádní zesilovač atmosféry, magnet udržující neustálou pozornost a napětí, co přijde. Alba HYPNOS (všechna bez výjimky) mě zvládla vždy uhranout právě tímto vnitřním napětím, sice pojem „vnitřní démon“ používám výhradně v souvislosti s black metalovými alby, v případě HYPNOS a „The Blackcrow“ především se nezdráhám použít můj oblíbený „odporný termit“ poprvé mimo černý kov.
První tóny jsou ostré jako čepel gilotiny, tísnivá atmosféra vyvěrá z alba od samotného začátku, úvodní pasáž „The Blackcrow“ je děsivě podmanivá. Už vím, jak se musely cítit myšiska, když zazněla krysařova píšťalka… Skladba samotná disponuje silou harvestoru po generálce, neskutečná palba s vytříbeným citem pro náladu a temné emoce, na tohle přesně jsem se těšil. Mrazivá bouře „Afterlife Disillusion, The End of Idolatry“ leze nekompromisně za nehet, co na tom, že přestávám cítit prsty, cosi mě drží venku na mrazu a na úprk do tepla ke krbu není ani pomyšlení, radši dobrovolně zkamenět a dát si „Afterlife Disillusion, The End of Idolatry“ ještě jednou předtím, než se samovolně vypnu. „Dawn of Their Halcyon Age“ – pomalejší tempo je skvělý zesilovač emocí, toť prověřená skutečnost. Hutný nosný riff táhne skladbu s jistotou vpřed vstříc famóznímu finále – až mi na čele vyráží studený pot. Ano, poslední dobou jsem se necítil úplně I.A, ale že by to vzalo až takový fofr, to bych se ani ve snu nenadál. „Plunged Into Cacophony, Procession to Babylon“ – síla přeukrutná, famózní vše do posledního cinknutí činelu…koncentrovaná energie v luxusním řemeslném zpracování, co předvádí kytary, se mi nemá nárok přejíst, teda…přeposlouchat. Natržen vlivem skladby předchozí, po „Vae Victis“ se cítím přepůlený v pase. Pokud jsem doteď obšlapoval opatrně jako pešek okolo, nejpozději od tohoto bodu mě album vtáhlo doprostřed děje. „Culte de la Raison“, řez hluboký až na kost, působivá melodika a strhující atmosféra nepřipouští ani na mžik ztrátu koncentrace, pomalé tempo odhaluje tu neskutečnou emotivní nálož, kterou skladba obsahuje – nádherně mrazivé a magicky přitažlivé. Vypadá to, že u pomalejších temp po zbytek alba již zůstaneme, z „Liquid Sands“ čiší důraz plíživému kvaltu navzdory, atmosféra se dá krájet, působivost sama, až cítím tekuté písky výš a výš, aby mě nakonec pohltily. „In Grief , Too Old to Cry“ jako temné a bezútěšné finále, zvukový podkres ke konci světa na ploše devíti minut. Odvaluje se ztěžka, jako když klopýtající neduživí pozůstalí belhají v rytmu funébrmarše. Venku šero a mlha, vpravdě ideální kulisa pro post-dušičkové počasí, nechat se pohltit uhrančivostí a temnou silou závěrečné skladby.
Závěrečné? Ale prd. Posledním kouskem v řadě je můj soukromý energeťák a jeden z nejúčinnějších prostředků, kterým dobíjím baterky, když pára dochází. „In Blood We Trust“, titulní pecka z debutu, netřeba rozebírat více. Opatřena zvukem „The Blackcrow“, funguje stále bezchybně a s přesností střemhlavého bombardéru, což lze bez velkohubých gest a proklamací vztáhnout šmahem na kompletní album.
Medyed
Komentáře