Recenze: HELLOWEEN – Giants & Monsters /2025/ Reigning Phoenix Music

Očekávání v souvislosti s „Giants & Monsters“ ani nemohla být malá. Grandiózní návrat ikonických členů a bezejmenné předchozí album ani jiný předpoklad nenabízely. Jistého však není vůbec nic a víme všichni, jak velká očekávání často dopadají. Proto jsem vlastní nedočkavost držel na uzdě a volil spíše střízlivější přístup a čekal na kompletní album, bez nadšených výkřiků z předem vydaných singlů.

Stejně jako přehnaná očekávání je podobně ošidný i první dojem. Ten byl, jak bych to řekl – takový až docela jalový a hlavou se mi honily myšlenky, co vlastně o „Giants & Monsters“ napíšu. Album mi prosvištělo skrz uši a na konci toho moc nezůstalo. Produkce mi přišla příliš „soft“ a pojatá až moc tradičně, jako by se HELLOWEEN chtělo hrát na jistotu a popřát sluchu především tradičnějším a konzervativnějším fanouškům. Nabízela se lehce katastrofická varianta, že se na mdlém dojmu pramálo změní a já si „Giants & Monsters“ zařadím do poličky jako další sice dobré a ničím mě neiritující album HELLOWEEN, ale vracet se k němu nebudu až tak často jako ke starším deskám po „Rabbit Don´t Come Easy“ a předchozímu „Helloween“.

Více času a nepropadat beznaději dřív, než je nutné, se v případě „Giants & Monsters“ bohatě vyplatí. Deska najíždí pozvolna, tedy alespoň v mém případě se už po tisící v řadě potvrdilo, že sázet na první dojmy je krajně zavádějící. Jakási nesourodost skladeb, od tradičních úprků po lehčí, hitové kousky s až hard rockovým feelingem, se zanedlouho vytrácí a v plné míře pokrývá výrazovou pestrost, kterou HELLOWEEN nasáli po celou svou kariéru. Navíc se myslím naplno projevila uvolněnost poté, co si kapela předchozí deskou sama sobě potvrdila vlastní relevanci. „Giants & Monsters“ pro HELLOWEEN znamená maximální volnost a daleko více prostoru se zplna nadechnout a nic moc zásadního neřešit. Zpočátku možná poněkud nevýrazná produkce mi během pár poslechů začíná velice šmakovat, vlastně jde jen o ton, aby skladby dostaly potřebný čas (a není ho potřeba moc), aby náležitě rozkvetly bez rozdílu, zde se jedná o lehčí hardrockovku, tradiční melodickou sypačku nebo obsáhlejší, epickou kompozici. Pak už „Giants & Monsters“ začíná působit s plnou silou a je to málem jiná deska, než jakou jsem vybalil z igelitu.

Nevypadalo to, ale stalo se. „Giants & Monsters“ mě nakonec baví ještě více, než „Helloween“. I dvě „rozjuchané“ skladby „Little Is the Little Too Much“ a „This Is Tokyo, mnou považované za chudé příbuzné, postupně vyrostly do hitové krásy. Pokud jsem minule tvrdil, že to nakonec dopadlo nejlíp, jak mohlo, v případě „Giants & Monsters“ tvrdím při plné příčetnosti smyslů to samé.

Medyed

helloween.org/

facebook.com/helloweenofficial/

instagram.com/helloweenofficial/