Recenze: FATA MORGANA – Kořeny zla /2026/ vlastní vydání

FATA MORGANA byla v druhé půli osmdesátek u vzestupu black metalu v našich končinách a dodnes je považována na nesporný kult, dlužno říci, že naprosto právem. Na rozdíl od TÖRRU nebo MASTER´S HAMMER a ROOT zůstala kultem, který neopustil hlubiny undergroundu, k čemuž přispěla nepřízeň osudu a vcelku brzký rozpad. Po návratu roku 2000 se kapela prezentuje tím, čím vešla ve známost – dřevní formou black metalu, pevně usazeným v syrovém heavy metalovém základu. Zapomeňte na bestiální nebo temně atmosférické nájezdy ve stylu druhé blackmetalové vlny, FATA MORGANA je relikt z dávných dob a nikam jinam se netlačí.

„Kořeny zla“, jak už název napovídá, není standardní řadovkou. Desetiskladbová kolekce vychází u příležitosti čtyřiceti let od založení kapely a převážně mapuje období 1986–1988. naprosto zásadním předpokladem je způsob, jak na výroční desku budeme nahlížet. Pohledem současného fanouška budou „Kořeny zla“ výletem do pravěku, procházkou po metalovém muzeu v sekci „doba kamenná“. Úplně jiná situace nastává nejen v mém případě. U „kultu násilí a smrti“ (jak zněl známý titulek v socialistickém tisku) jsem měl vzácnou příležitost být osobně a v přímém přenosu a syrovou temnotu a nespornou těžkopádnost zejména v textech vnímám s nadhledem a shovívavostí. Atmosféra doby z „Kořenů zla“ vane silou pekelných kotlů, jedoucích na plný výkon a já se znovu ocitám v roce 1987 (to mi prosím bylo 12), vetřel jsem se zcela záměrně mezi starší vrstevníky s jasným cílem – slyšet konečně kapely, kolem kterých jsem si mezitím vytvořil až mýtickou auru. Vedle VENOM, CELTIC FROST a ranných SODOM jsem byl upozorněn právě na FATU MORGANU a TÖRR se slovy „tohle musíš ty vole slyšet, to jsou český VENOM“. Já na to zíral s hubou dokořán a měl jsem jasno – svět už pro mě nebude stejný, tohle prostě chci. Můj pohled na dřevní heavy black proto ani nemůže být jinačí. Je to srdcovka i se všemi zřejmými neduhy a vadami na kráse, které v tomto případě hrají naprosto podružnou roli.

Aktuální podoba starých songů dostala plný, čitelný a hutný zvuk, který plně odpovídá současným zvukovým standardům. Zásadní však je, že zvuková modernizace nijak neublížila původní špinavosti a syrovému duchu, který kapelu definoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Duch doby rozhodně nedostal na frak, a právě v tomto ohledu mě „Kořeny zla“ velmi baví. Nejsou totiž rutinní kompilací, ale spontánní cestou proti běhu času. Album pro pamětníky? Dost možná, ale když se během koncertů dívám kolem sebe, kolik mladých kousků nosí nášivky VENOM a dalších pilířů žánru, nejsem si tou diskotékou pro starší a pokročilé tak úplně jistý.

Medyed

fata-morgana.cz/

facebook.com/fatamorganacz/

Foto: Kateřina Macečková