Recenze: EPILOG – Digital Afterlife /2026/ Episound Productions
Když zapátrám v 
paměti a osvěžím si předchozí album „Providence Asylum“, na adresu kterého jsem chválou nešetřil, bude to nuda. Nuda v tom směru, že budu opět chválit, až se budou hory zelenat. Mezinárodní charakter EPILOGU navíc ještě nakynul – ke zpěvákovi Robovi Lundgrenovi přibyl hostující baskytarista Rich Gray (ANNIHILATOR) a bubeník Frank Shane. Výchozí bod vypadá velmi ambiciózně, ale jak vypadá deska jako taková?
EPILOG roztáhli křídla a obuli sedmimílové boty. Změna se dála a je poměrně zásadní, kapela se vzdálila běžné powermetalové formulce ještě více směrem k prog-metalovým vodám, za což se ani náhodou nezlobím. Když pustím své pocity poněkud více ze řetězu, napadá mě příměr k zámořské prog-metalové scéně a smečkám jako SAVATAGE nebo REDEMPTION. Potud by vše bylo na nejlepší cestě, nicméně cesta dostat se „Digital Afterlife“ pod kůži je poměrně trnitá.
„Digital Afterlife“ se neposlouchá úplně snadno. Drama, temnota, ne moc veselé emoce a vypravěčský koncept desky vyžaduje trochu času a úsilí, než deska začne v plné míře fungovat. Nebudu chodit kolem horké kaše, zpočátku na mě album působilo jaksi placatě a sveřepě jedoucí v jedněch mantinelech bez výraznějšího orientačního bodu. Produkce není z nejkřišťálovějších, což prosím neberte jako mínus, ale přesně naopak. Nerad to říkám, ale organický zvuk není v dnešních hyperdokonalých časech samozřejmost a je to škoda přeškoda. Právě díky stylu produkce deska přirozeně dýchá a dává maximální prostor pro emoční obsah skladeb. Drsnější polohy střídají vzdušnější momenty a zvraty nálad mi ze začátku působily momentální ztrátu orientace. To se ovšem zásadně mění po více posleších, musím přiznat barvu, že jsem dal i delší pauzu s jasným cílem proposlouchat se až na dřeň. Jelikož jsem se takzvaně vyspoileroval už na začátku, nemusím znovu uvádět, jak celá anabáze nakonec dopadla.
„Digital Afterlife“ vám toho příliš zadarmo nedá, zvláště v případě, pokud jste zvyklí na přehlednou powermetalovou strukturu. Proti tomu samozřejmě nic nemám, nicméně s obecně vnímanou škatulkou „power“ má „Digital Afterlife“ společného relativně málo. Daleko více se bratří s klasickým heavy základem a progresivním bazénkem zpoza velké louže. Kombinace, složená z těchto přísad u nás není tak častým jevem, o to vzácnější událost se pak jedná. „Digital Afterlife“ se do vašich uší nezavrtá na první pokus, ale pokud k tomu dojde, zůstane tam velmi, velmi dlouho.
Medyed
Komentáře