Recenze: BEAR – Vanta /2023/ Pelagic Records
Belgická mlátička 
BEAR mi osobně spadá do nespoutané a konvencemi nepříliš svázané skupinky ve stylu DILLINGER ESCAPE PLAN nebo CONVERGE. Podobnost BEAR se dvěma zmíněnými samorosty tkví právě v té samorostlosti spíše než ve výrazu. BEAR jsou více syroví a přímočaří, v jejich neotesanosti však vězí nemalá svébytnost a jasná nosná myšlenka. Rozhodně se, ač to možná zpočátku vypadá, nejedná o chaotický kravál neandrtálského typu.
Výhodou BEAR může být právě výraznější podíl čitelnosti a přehlednosti skladeb. Současný trend v podobě vypilované techniky a krkolomnosti, kdy neustále dochází ke změně sktruktury a posluchač je nepřetržitě masírován novými impulzy, mě občas působí pocit přežranosti po těžkém nedělním obědě. BEAR na to jsou z opačné strany a obracejí na hlavu veškerou gymnastiku a vrcholový instrumentální sport. Kapelu nemám zpětně naposlouchanou, tudíž můžu těžko posoudit, jakým vývojem prošla od debutu po aktuální desku, nicméně současná forma BEAR je pozoruhodná. Za masivní zvukovou stěnou (ne všem bude pravděpodobně toto pojetí úplně sedět) se skrývá promyšlená struktura a dostatek silných nosných nápadů, které se naplno projevují až po určitém čase, kdy se mi podařilo vším tím hlukem proniknout do větší hloubky. Mix metalcoru, deathcoru a djentu v surové, divoké podobě mi svým způsobem chyběl do skládačky k již zmíněným ultratechnickým brutalismům.
BEAR ideálně vyplnili moje posluchačské vakuum na pomezí techniky a šílenství, do mezery zapadli jak ulití a jsem sám překvapen, že se mi „Vanta“ zavrtala do hlavy až tak hluboko. Nedával jsem tomu příliš šancí, ale „něco“ mě nutí desku poslouchat pořád dokola. Tento stav bych čekal v případě úplně jiného žánru, než na mě valí BEAR. Svět je plný překvapení a jeden by si měl dávat majzla na definitivní prohlášení. Pak se objeví album, které mě vyškolí jako učedníka a přinutí mě přehodnotit postoj, tedy zčásti určitě.
Medyed
Komentáře