NERVOSA – Slave Machine /2026/ Napalm Records
Něco je jinak –
a tentokrát zatraceně dobře. Možná je to jen důsledek mého momentálního rozpoložení, ale parta divoženek kolem Priky Amaral mi na „Slave Machine“ přijde semknutější, dravější a zároveň neskutečně nakažlivá. Ne, neznamená to, že NERVOSA najednou začne okupovat přední příčky hitparád a rozdávat úsměvy do televizních estrád. Celý vtip je v tom, že novinka obsahuje daleko víc chytlavých melodií, aniž by přišla o svůj špinavý thrashový chrup, typický zvuk a tu správnou dávku jedu známou už z předchozí desky „Jailbreak“.
Melodika však v případě NERVOSY neznamená žádnou cukrovou vatu z pouti ani uhlazený metal pro nedělní odpoledne. Tady se pořád řeže do živého, jen s refrény, které se zakousnou a odmítají pustit. NERVOSA ruku v ruce s melodikou pořádně přitopila pod kotlem a na výsledku je to znát už na první letmý poslech. Můj první dojem byl sice trochu roztříštěný, ale postupně si agresivita a melodie začaly podávat ruku jako spojenecká vojska při setkání na Labi u Torgau. Zprvu se mi navýšený objem melodií příliš nezamlouval a připadal mi jako okatá snaha svézt se ve vleku za ARCH ENEMY. Jenže syrovější produkce, rezavý a nabroušený zvuk i celkově nekompromisní tah na branku atmosféru alba stáčejí zpátky k poctivému thrashovému infernu. Hymnické refrény nakonec fungují jako granát vhozený do těsné garsonky – nejdřív překvapí, potom urvou panty.
Velký podíl na tom má i produkce, za níž znovu stojí Martin Furia, člověk propojený s německou thrashovou školou kolem DESTRUCTION. A je to sakra cítit. „Slave Machine“ nemá sterilní, plastově vyleštěný zvuk laboratoře, ale spíš pach zkušebny, rozpálených lamp a kovu omláceného od nekonečného mlácení do strun. Furia tu nehraje na digitální dokonalost, ale na tlak, tah a špínu pod nehty. Rytmika kope jako starý dobrý německý thrash, kytary řežou napřímo a melodické vrstvy nejsou nalepené jako ozdoba, nýbrž vyrůstají přímo z riffů. Thrash metal má pálit, drtit, tlačit na pilu a nechat po sobě spálenou stopu. Právě to se NERVOSE podařilo v plné míře.
Ano, na NERVOSU jsem se ze začátku díval trochu skrz prsty a bral ji jako zvenčí přifouknutou bublinku. A ano, poněkud jsem se unáhlil. „Slave Machine“ představuje kapelu ve špičkové formě – hladovou, sehranou a sebevědomou přesně tím způsobem, který dokáže nenaprdnout pamětníky starých časů a zároveň pořádně zamávat s mainstreamovějším publikem. Pragmatický kompromis? Ani náhodou. Na to zní „Slave Machine“ příliš autenticky, nevykalkulovaně a od podlahy. Po několikerém poslechu deska v uších nejen roste, ale přímo si tam staví barikádu, za kterou se objevují další riffy, háčky a detaily, které člověk napoprvé minul. Tohle není deska na odškrtnutí. Tohle je deska, ke které se vracíte, protože vám prostě nedá pokoj.
Milé dámy, nerad to říkám, ale stala se taková věc… dopadlo to tak, že vám zobu z ruky a možná na vyzvání řeknu i básničku. Kámoši v hospodě se mi budou posmívat, ale mně je to asi úplně jedno.
Medyed
Komentáře