Moře dní a jeho křest, ale také láska k IRON MAIDEN

Se zpěvákem a muzikantem Martinem Marcynem Hampelem jsme probrali druhé album Moře dní a jeho křest, ale také jeho lásku k ikoně heavy metalu IRON MAIDEN. Dlouho jsem přemýšlel, jak tento rozhovor pojmout a splnit tak Marcynovi jeho přání. Tedy nějak zakomponovat do rozhovoru o jeho hudbě i jeho lásku k heavymetalové ikoně IRON MAIDEN. S Marcynem se známe léta ještě z doby, kdy působil v kapele PLACES. Dokonce hrál několikrát i na naších akcích, které jsme kdysi pořádali před hospodou a Kulturním domem v Brance u Opavy. Takže pojďme na to a snad se dílo podaří.

Kdo tě vlastně přivedl k muzice a kdy jsi poprvé slyšel kapelu IRON MAIDEN?

Může za to můj otec, když mi bylo asi šest nebo sedm, pustil mi ještě na VHS koncert Mejdnů z roku 1993. Byl to rozlučkový koncert 'Raising Hell', kdy Bruce Dickinson odcházel na sólovou dráhu. Otec to měl stočené na kazetu z vysílání tehdy úplně nové stanice TV Nova. Bruce byl tehdy předabovaný do češtiny, když mluvil mezi písničkama. Zpětně mi to přijde docela vtipné.

No a potom otec dostal jako dárek k narozeninám tehdy novou desku 'Dance of Death', to byl rok 2003 nebo 2004, kterou doma nebo v autě často pouštěl, takže se to do mě propsalo. Chvíli na to mi pak koupil desku 'Fear of the Dark'. S tímhle soundtrackem jsem vstupoval do puberty. Jinak obecně k muzice jsem se dostal ani nevím jak, asi jsem už od raného dětství vykazoval známky hudebního sluchu. Hned po školce mě rodiče šoupli do ZUŠky a prostě jsem tam chodil, neexistovalo, že bych k tomu mohl cokoli říct. Tohoto rozhodnutí nelituju, to spíš možná později rodiče, když jsem si pak vyvzdoroval hraní v kapele!

Kolikrát jsi tuto legendární kapelu viděl naživo a na který koncert často vzpomínáš?

Myslím, že to bylo celkem jedenáctkrát a nebylo to vždycky v Česku, dvakrát jsem Maiden viděl v Berlíně, dvakrát v Polsku, jednou v Rakousku. Úplně poprvé to bylo na ostravských Bazalech v červnu 2007, kam mě otec vzal, tehdy on sám viděl Maiden podruhé, předtím na nich byl v roce 1993.

Bylo mi skoro patnáct, a když řeknu, že mě to vystřelilo z bot, tak nebudu přehánět. Po skončení jsem měl hadry skrz naskrz propocené. Když zavřu oči, dodneška si dokážu vybavit, kdo stál kolem nás. Dva rozjuchaní Slováci, taky otec se synem, které to rozbrečelo, vysoká blondýna o rok dva starší než jsem byl já, do které se nešlo nezamilovat, otcův kolega z práce v džísce, před náma mulleťak ve vestě s nášivkama, s knírem jako mrož, pod kterým mu z huby visela stovková mallborka. Předkapely byly Gate Crasher z Brna a pak Lauren Harris s kapelou, dcera kapelníka Harrise z Maiden. Když pak vběhli na scénu Maiden, zhouplo mě to, jako bych byl na horské dráze. Srdce v krku, kopák v hrudi… Šlo o druhou část tour k desce 'A Matter of Life and Death' a prakticky jsem nevynechal pak žádnou další tour, kterou jeli. Některé tours jsem viděl i dvakrát, třeba Maiden England (2013, 2014) nebo teď tu poslední, Run For Your Lives (2025, 2026). Je to pro mě a mého otce takový svátek, že když jsou u nás nebo někde poblíž, tak vždycky jedeme.

Která kapela stála u zrodu tvého muzikantského života a inspirovala tě k založení první kapely? Byli to právě IRON MAIDEN anebo i jiné kapely?

Prvotním impulsem byli stoprocentně Maiden. S kamarádem ze základky Ondrou Dlouhým nás Maiden spojili natolik, že jsme se rozhodli, že spolu prostě budeme taky hrát. Takže jsme v sestavě, kdy Ondra hrál na kytaru a já na bicí, nacvičovali covery právě od Mejdnů, ale i od jiných - bavili nás některé kusy od Sabbath nebo Deep Purple, hráli jsme i nějaké věci ze sólové tvorby Bruce Dickinsona, ale objevila se tam i Nirvana. Znělo to spíš šíleně, než že by to připomínalo nějakou strukturovanou hudbu, ač jsme si v té době mysleli, že nám to šlape nejlíp na světě. Bylo to v období, kdy jsme končili ZŠ, nastupovali na střední, a scházeli se na zkušebně v domě po dědovi u nás na dědině.

Z tohoto dua pak vznikli PLACES – přišla zpěvačka Eva a druhý kytarista Kuba. To ale nastal v repertoáru zlom, protože Eva měla hlas, který se hodil pro úplně jinou hudbu. I když jsme občas hráli dvě Brucovy sólovky - Inertia a Tears of the Dragon. Tyhle kusy uměla Eva zazpívat skvěle. Ale postupně jsme pak začali čerpat z kapel jako Oasis, Pink Floyd, Radiohead nebo The Verve. V jistém období na nás měli velký vliv i Porcupine Tree. Bavilo nás toho dost, už v době dřevních začátků jsme se neomezovali na jeden žánr.

Pojďme k tvé kapele Moře dní a k aktuálnímu albu Barevná továrna. Jak bys definoval hudbu Moře dní?

Když se na to ptáš takhle, tak je vlastně dost těžké to nějak kloudně popsat. Ale zkusím.

Je to písničkářská tvorba inspirovaná mými nekonečnými procházkami do nikam, obrazy z různých knih, ať už jde o Hakla nebo Rudiše, nebo různými filmy, ze začátku hlavně teda estetikou filmů Davida Lynche. Dost věcí vychází z obyčejnosti všedních dnů a banálních situací a scén, které člověk vidí kolem sebe. Co se hudby týče, dají se v tom slyšet vlivy kapel jako The Brian Jonestown Massacre, Mac DeMarca, Radiohead, The Cure, z českých to jsou třeba Priessnitz, Prouza, Vypsaná fixa nebo i Buty. Od Maiden je to docela odklon, ikdyž někde v hloubi mojí duše tam taky trochu jsou. Ale spíš filozoficky.

Obálka nového alba je velmi zvláštní. Vidíme na ní děti, které si hrají v bazénu. Po hraně bazénu se prochází učitelka nebo vychovatelka ve žlutém úboru. V pozadí této hry se nad dětmi a vychovatelkou tyčí něco nedefinovatelného. Je to oheň, démon, drak? O co tady jde a kdo je autoren této fascinající fotografie, kterou si každý může vykladát podle sebe?

Jde o koláž, kterou vytvořil ostravský malíř Václav Buchtelík, který doposud stojí za veškerými vizuály k věcem od Moře dní. Čerpá, stříhá a lepí ze starých knih a časopisů, které už nikde nekoupíš, protože je dávno vzal čas.

Někdy vytvoří koláž k nějakému ze singlů nebo třeba k minulému albu přímo na míru, jindy si vyberu z hotových věcí, kterých má mraky. To se stalo v případě Barevné továrny - na první pohled mě zaujal ten kontrast, o kterém mluvíš - děti hrající si v bazénu, viditelně z období socialismu, nad nimi dozor a lehce démonizující pozadí. Podle mě to skvěle podtrhuje tu vnitřní rozpolcenost, kterou deska, minimálně pro mě, má.

Samotné texty na novém albu jsou velmi inspirující, mystické i vyloženě provokativní. Třeba píseň o královně Alžbětě: ,,Už máš po problémech. Alžběto. Po problémech. Tak je to. Nikam nevstáváš, nikam nechodíš. Nemáváš, nevévodíš. Alžběto. Tak je to. "

Třeba nějakého britského aristokrata by se tento text mohl dotknout.  A zároveň je to přímo hravé, protože v následujícím textu ještě zmiňujete jakousi Barevnou továrnu podle které je celé album pojmenováno. Je to provokace nebo hra? A také mě zajímá, jak nahlížíš na život po smrti? Je tam někde opravdu nějaká Barevná továrna a Továrna na barvy, ve které si již budeme pouze hrát, až budeme mít jednou po problémech a opustíme svá těla jako královna Alžběta?

Text k téhle písni vznikl jako vtip a to právě v období, kdy se královna Alžběta odebrala na onen svět. Barevná továrna je vzkaz, který nám posílá z druhé strany tunelu, kde už nejsou žádné problémy našeho druhu. Může to znamenat něco ve smyslu 'nebojte se, je to tady v pořádku, jsem na správném místě'. Zároveň jde trochu i o narážku na devadesátkovou kapelu Colorfactory.

A co se týče života po smrti... Zjednodušeně: po zhlédnutí filmu Enter the Void, který se zabývá smrtí pohledem Tibetské knihy mrtvých, mám za to, že duše se opravdu ještě může vrátit, znova se narodí jako nepopsaný papír v úplně jiném čase a jiném místě.

Pak mám ještě dvě verze, kterou vyprodukovala moje hlava. První spočívá v tom, že poté, co tento svět opustím, narodím se do něj znova ve stejné podobě, stejným rodičům, budu se jmenovat stejně a všechno, co jsem už prožil předtím, prožiju znova úplně stejně, bude to vlastně taková nekonečná smyčka jednoho filmu. Takže to, co se mi právě teď děje, se mi může dít už po třísté padesáté a nemám o tom ani páru. Druhá verze je taková, že v momentě posledního výdechu na Zemi se vzbudím na úplně jiném místě, o kterém momentálně nevím, a v podobě, o které taktéž nevím. Něco jako když se ukončí počítačová hra za nějakou postavu a vrátíš se pak zpátky do hlavního menu. Uvidíme, co z toho to nakonec bude. Možná nic. Stejně to už nikomu neřeknu.

V písni Kolín nad Rýnem jsme svědky toho, že máš tohle město rád a snad i nějakou tajemnou Marianu, kterou bys rád vyzval k tanci i společnému smíchu a také, že se nedíváš na zprávy a raději plaveš kraula v posteli. Připadá ti také, že dnešní mediální svět doslova zešílel a negativita se stala objektivitou?

Na zprávy se cíleně nedívám, ale v tom humbuku sociálních sítí se tomu stejně nejde stoprocentně vyhnout. Dřív to bylo jinak - když třeba Facebook vstoupil do našich životů, bylo to vesměs nekonfliktní prostředí, kde člověk viděl jen obsah od lidí, které si sám vpustil do friendlistu. Instagram na začátku vypadal jako docela obyčejná prezentace fotek a přišlo mi, že to na nás nemělo bůhvíjak velký vliv, minimálně ve srovnání s dneškem, kdy už jsou obě tyto platformy zcela ‚ztiktokizované‘.

O něco málo starší kámoši zažili MySpace v dobách největší slávy, ten jsem nikdy neměl, ale vím, že když měl člověk třeba kapelu, uměl MySpace v rámci prezentace dobře posloužit. Za ty roky se to ovšem úplně obrátilo - místo toho, aby sítě sloužily nám, sloužíme my jim, odevzdáváme jim mraky pozornosti a energie, která je vlastně z obrovské části promhraná, nikdo neví, co před pár vteřinama vlastně viděl, všechno mizí mrknutím oka a mozek baží po dalším stimulu. Jeví se mi to jako dlouhodobě neudržitelné, však se stačí rozhlédnout kolem sebe na veřejných místech - MHD, zastávky, nádraží, tam to vídám nejčastěji. Obyčejná lidská komunikace v tomto ohledu dostává slušně na prdel. Navíc se ze všech těch platforem stalo dost děsivé místo, kde je plno uměle generovaného obsahu a milion nevyžádaných reklam a spamů, je to čím dál drzejší… A já si často říkám, jaká je to škoda, že to diktuje realitu takovému množství lidí. Nelze se pak ani divit tomu nárůstu duševních chorob - mozek je totálně převařený z nekonečného balastu. O tom, jaký to má vliv na společnost třeba v otázkách politiky, radši ani nemluvím.

Bohužel, i navzdory tomu, že si to všechno uvědomuju, nejsem žádná výjimka. Často se mi podaří se přistihnout, jak bezcílně scrolluju. Začal jsem se v tomhle ohledu trochu víc hlídat, ale i tak je někdy těžké po té blikající placce v čekárně nebo ve vlaku nesáhnout. Hrozně mě mrzí, že to celé dospělo až sem. Zvlášť, když se po tom vlastně nikdo neptal a prostě to jednoho dne drze vrazilo do dveří a stalo se bez zeptání součástí našich životů. Podobně jako AI. Ale to bych tady mluvil dlouho. Nemám z toho dobrý pocit, ale pořád, byť možná i trochu naivně věřím, že se zvedne vlna a podaří se nám to nějak vymanévrovat. Nedávno jsem četl zprávu, že lidé čím dál častěji dobrovolně podstupují digitální detox, v čemž vidím určitou naději.

 Na albu je mnoho velmi silných písní, např.: Duše v pokoji, Akvarijní rybičky, Dovolená, ale také píseň Autobahn, pt. I, která mi okamžitě připomněla tvorbu legendárních Kraftwerk z Německa. Je to možné?

Trefil ses! Píseň kdysi přinesl můj autorský parťák Kuba Hajduch, který sice už v kapele není, ale píšeme spolu dodneška. Jeho jednoduché sdělení 'neumím německy, ale autobahn je dálnice' je přímá reakce na Kraftwerk. Já jsem měl potřebu ten text nějak uzavřít, tak jsem odpověděl otázkou: 'proč jedeš na dálnici, když je venku vánice?'

Album vyšlo u Supraphonu? Jak jste se dostali k tomuto renomovanému vydavatelství?

Se Supraphonem spolupracujeme v rámci digitální distribuce. Na výrobu a vydávání fyzických nosičů nemají vliv, ani na booking. Jde čistě jen o to, že se starají o releasy na digitálních platformách, aby se třeba dostaly do playlistů a podobně. Spolupráci s nimi nám nabídl náš kamarád Martin Šolc z kapely I Love You Honey Bunny, který tam pracuje.

Vím o tobě, že jako muzikant působíš také v populární kapele Buty. Jak to všechno zvládáš, a inspiruje tě tvorba této kapely? Jak a v čem?

Někdy to zvládám líp, jindy hůř. Záleží, jestli je vrchol sezóny nebo rádiový klid. Je to často monotónní činnost, ale co není, žejo. Jsem vděčný za tu příležitost a vůbec za možnost se tím živit, což se mi daří už několik let. Ono totiž nic není nafurt, takže když přijde chmura, snažím se na to dívat z té lepší stránky, ač to někdy bolí. Být často na štacích je, samozřejmě, náročné, člověk se musí naučit vyrovnávat misky vah, jinak se z toho zblázní. Nepřeháním. Procházky, meditace, nebo spíš zírání do blba, změna prostředí, cílená samota a ticho, případně drobný šum okolí.

Jinak ano, Buty mě inspirují, někdy vědomě, jindy podprahově, na začátku mi otevřeli dveře a ukázali jeden ze směrů, který bych jinak nejspíš minul, za což jsem vděčný. Taky mi dodali odvahu a to tím, že mě z pozice technika a řidiče vzali do kapely mezi sebe. Bylo to v jistém smyslu probuzení.

Jak zvládáš koncertní šňůry kapel Buty a Moře dní?

Jak jsem zmiňoval výše – vyrovnávám misky vah pomocí různých činností a změn prostředí, kolikrát je to tak, že po náročných dnech plných extrovertismu potřebuju být úplně sám a poslouchat jen šumění větru v korunách stromů. Jít a nevědět kam. Zastavit se a nevědět proč. Smát se sám sobě, zavolat pár lidem a probrat jejich svět. Když je fáze kolotoč, tak to mám naštěstí jednoduše nastavené – přijedeme, zahrajeme, lehce se pobavíme a finish.

Upřímně, ze všeho nejvíc mě nebaví festivalové backstage, kde je pořád jedno a to samé, dohromady nic a hlavně nekonečný hluk. Přitom samotné hraní na festivalech je často super. Když je aspoň trocha času, chodívám se před zvukovkou projít sám někam pryč. Když je času víc a zůstane k dobru třeba celé odpoledne, dělám si individuální plán a takhle už jsem stihl navštívit kdejakou zámeckou zahradu nebo třeba expo s Titanikem. S klukama z Moře dní jsme si i parádně zaházeli frisbee na parkovišti plném populárních elektrických aut a pak skončili v hotelovém karaoke baru plném německých turistů. Nefotím se ani s cizíma kapelama, abych pak flexil, koho jsem všechno potkal a naháněl na tom lajky, připadá mi to směšné.

Po těch několika letech, co jezdím tímhle tempem, mi jde už jen o to, abych na pódiu odevzdal to nejlepší ze sebe, co v danou chvíli svedu, sdílel emoce s lidmi, kteří chtějí být na stejné vlně, a zbytek mě v podstatě nezajímá, vyhledávám jiné prostředí. Takhle to u mě vypadá, odstup je klíč! Můj nejoblíbenější.

Blíží se křest vašeho nového alba, které vyšlo již počátkem června 2026. Můžeš nám představit jeho hosty? A jak to bude celé probíhat?

Zatím bych nerad prozrazoval, co přijde, protože se pak může stát, že to bude jinak. Křtitelé vinylu budou dva a jeden z nich zároveň i host, který s náma zahraje jednu píseň. Budeme hrát i úplné novotiny, dost prostoru dostanou starší věci z debutu, z Barevné továrny se taky něco vybere, tři čtyři kusy určitě, ale v současné době se díváme spíš dopředu a hrajeme úplně nový materiál. Kapela Dvořák, která celý večer otevře, bude jistě parádní. Byl bych rád, kdyby to celé proběhlo, pokud možno, v co nejpřátelštějším duchu, na jedné vlně se všemi, co dorazí, protože nová kapelní sestava šlape jako dobře namazaný stroj. Osobně se na to velmi těším.

Poslední otázka. Představ si, že bys měl na váš koncert a křest druhého alba pozvat rockové a metalové fanoušky a fanynky, kteří vaši hudbu ještě vůbec neznají. Co bys jim vzkázal?

Ať primárně neřeší, jak moc tvrdou nebo měkkou hudbu hrajeme, protože jde především o upřímnost a autenticitu. Jedna věc je, jak to zní na desce, ale live act je věc druhá, kde nám víc záleží na energii, než aby bylo všechno vycizelované a perfektní. Snad ve všech ohledech jsme opakem generického popu, troufám si říct. Teď nechci mluvit za nikoho, ale myslím si, že rockoví a metaloví fanoušci s otevřenou hlavou, by náš koncert asi dokázali ocenit. Ostatně, už se nám to v minulosti několikrát stalo a to mě moc těší. Takže kdokoli by chtěl přijít, bude vítán!

Křest Ostrava

Křest Praha

Ptal se David Bátor

Foto: Tomáš Rossi, Jana Mac Dvořáková