Devět životů havrana Einara - od Ostravy po Island

Málokterý hudební projekt dokáže tak suverénně překročit hranice žánrů i geografických vzdáleností jako unikátní česko-islandská formace Sigurður. Za tímto atmosférickým zjevením stojí ostravský muzikolog, pedagog a multiinstrumentalista Martin Sigurður Kajzar, který ve své tvorbě mistrně propojuje chladný severský black metal s hlubokým koncepčním vyprávěním protkaným severskou mytologií. S blížícím se vydáním debutového alba „Níu líf Einars hravns“ (Devět životů havrana Einara) se otevírá brána do světa, kde se syrovost mrazivé přírody střetává s hlubokou lidskou melancholií a existenciálními otázkami. Jak vzniká spojení moravskoslezského patriotismu s divokou islandskou krajinou, co obnáší vést sólový metalový projekt z pozice akademika a proč je pro něj smrt teprve začátkem příběhu? Ponořte se do rozhovoru s mužem, který dává extrémní hudbě zcela nový, intelektuální rozměr. Martina vyzpovídal David Bátor.

Četl jsem již rozhovor s tebou v Ostravanu a velmi nerad bych se nějak opakoval a přebíral koncepci kolegy Aleše Honuse. Tomu se chci zcela určitě vyhnout. Takže, když jsme tedy ten Metal-Line, tak na to půjdu čistě jen a jen po metalové linii. Začal bych samotným příběhem alba. Co tě inspirovalo k napsání tohoto koncepčního alba a jedná se opravdu jen o inspiraci severskou mytologií, nebo je v tom ještě i nějaký jiný přesah?

Severská mytologie je pro mě především prostředím, ve kterém mohu vyprávět příběhy s mnohem obecnější platností. Nechtěl jsem pouze zhudebňovat jednotlivé mytologické postavy nebo události ze staroseverských pramenů. Zajímalo mě, co se za nimi skrývá – otázky lidského osudu, smrti, paměti, ztráty a určitého smíření s tím, co člověk nemůže změnit.

Osud Einarra je samozřejmě fikcí, ale jeho emocionální rovina je velmi lidská. Má pro mě také hluboce osobní rozměr, který vychází z vlastní životní zkušenosti a ke kterému se prostřednictvím hudby určitým způsobem vracím. Ne všechno však potřebuji vyslovit přímo. Někdy právě mytologie dokáže vyjádřit to, pro co člověk jen obtížně hledá slova.

Myslím, že v tom spočívá síla starých mýtů. Dokážou pojmenovat věci, které člověka zaměstnávají i po tisíci letech. A black metal mi pro takové vyprávění připadá jako mimořádně přirozený hudební jazyk.

Album jsem poslouchal několikrát a zaujala mě jeho temná atmosféra, propracovanost jednotlivých skladeb a symfoničnost. V třetí písni mi dokonce připomínáš Františka Štorma z mých oblíbených Master’s Hammer. Musím také zmínit, že celé album, všechny nástroje a zpěvy jsi v podstatě nahrával zcela sám, což mi velmi připomíná geniálního Quorthona z Bathory. Jaké jsou tvé oblíbené blackmetalové kapely a byly některé z nich tvou hudební inspirací při skládání tohoto zajímavého alba?

Black metal poslouchám už od mládí a za tu dobu se samozřejmě vystřídala celá řada kapel, které mě nějakým způsobem oslovily. Z české scény jsou to především Root a Master’s Hammer, ze zahraničních pak Bathory, Mayhem, Burzum, Immortal, Emperor nebo Gorgoroth. Vedle těchto známějších jmen mám ale rád i řadu undergroundových kapel, například Tsjuder, Sarath, Mylingar, Nehëmah, Auðn nebo Svartidauði.

Můj vztah k této hudbě ovšem zdaleka nekončí poslechem desek. Za kapelami, které mě skutečně baví, jsem ochoten cestovat prakticky kamkoliv. Například na Mayhem jsem vyrazil až do norského Bergenu a na Ereb Altor, kteří svým způsobem navazují na odkaz Bathory, jsem si udělal cestu do Stockholmu. Naživo mě opravdu nadchli a rozhodně té cesty nelituji. Při svých cestách jsem také navštívil hroby Quorthona, Larse-Görana Petrova z Entombed nebo Euronymouse z Mayhem. Vnímám to jako osobní vyjádření úcty k hudebníkům, kteří ovlivnili podobu extrémního metalu.

Pokud jde o samotné album, samozřejmě si uvědomuji určitou paralelu s Quorthonem v tom, že jsem si většinu práce ve studiu udělal sám. Nešlo ale o vědomou snahu někoho napodobovat. Měl jsem poměrně jasnou představu o tom, jak mají jednotlivé skladby znít, a chtěl jsem si zachovat kontrolu nad jejich výslednou podobou. Do komponování se navíc přirozeně promítají i moje zkušenosti s klasickou hudbou, operou a dalšími žánry. Všechno se to ve mně nějakým způsobem potkává, ale při vlastní tvorbě se snažím především hledat svůj hudební jazyk.

Všiml jsem si, že album je nahráno ve dvou jazycích. V češtině a v islandštině. Proč zrovna islandština? Byl jsi někdy na Islandu a jak tě tato krásná země inspirovala a má to nějakou souvislost s tvorbou na tvém novém albu?

Island pro mě rozhodně není pouze turistickou destinací. Přibližně sedmým rokem žiji střídavě v České republice a na Islandu, takže tuto zemi nevnímám jen očima návštěvníka, ale také prostřednictvím každodenního života. Zvlášť blízké jsou mi Západní fjordy, kde člověk velmi intenzivně vnímá přírodu, izolaci i specifický způsob života místních obyvatel. Islandská krajina má v sobě cosi syrového a nekompromisního, co podle mě velmi dobře koresponduje s atmosférou black metalu.

Islandština mě fascinuje svou zvukovou podobou, ale také tím, jak těsně je spjata se staroseverskou literární tradicí. V hudbě má úplně jinou energii než čeština. Nechtěl jsem ji ovšem použít pouze jako exotický prvek. V kontextu příběhu má své přirozené místo a umožňuje mi pracovat s odlišnou zvukovou i výrazovou stránkou vokálních partů.

Když v takovém prostředí skutečně žijete, začnete jinak vnímat i jeho historii, tradice a mytologii. Staroseverské příběhy pro mě nejsou jen literární předlohou, ale součástí kulturního prostředí, které důvěrně znám. A právě tato zkušenost se přirozeně promítla také do atmosféry alba „Níu líf Einars hrafns“.

Všiml jsem si také zajímavých hostů na tvém albu a tak trochu navážu na předchozí otázku týkající se Islandu. Jak došlo ke spolupráci se zpěvákem velmi známé islandské kapely Sólstafir?

Sólstafir patří mezi kapely, kterých si velmi vážím, především pro jejich schopnost vytvářet osobitou atmosféru a pracovat s emocemi. Aðalbjörn Tryggvason má navíc charakteristický hlas, který člověk bezpečně pozná po několika tónech. Jeho projev v sobě spojuje syrovost, melancholii a naléhavost, což mi připadalo pro hudební svět SIGURÐUR velmi přirozené.

A je tu ještě jedna zajímavá souvislost. Když jsem v předchozí odpovědi zmiňoval Západní fjordy, právě odtud Aðalbjörn pochází. Je to poměrně malý a svým způsobem uzavřený svět, kde se místní lidé často znají navzájem a velmi rychle zjistí, odkud kdo pochází. Člověk tam postupně získá úplně jiný vztah k místu i jeho obyvatelům, než jaký může mít při běžné návštěvě Islandu. O to víc mě těší, že se naše cesty také osobně protínají.

Dávalo mi proto smysl, aby se právě člověk s takovými kořeny stal součástí příběhu, který je tak úzce spjatý s islandským prostředím. Oslovil jsem ho s nabídkou spolupráce a samozřejmě mě velmi potěšilo, že ji přijal. Nešlo mi přitom o účast známého jména za každou cenu, ale o přirozené propojení hudby, prostředí a lidí, kteří k němu skutečně patří.

Z dalších hostů nelze nezmínit ostravskou operní divu Veroniku Rovnou, kytaristu Marka „Ashoka“ Šmerdu ze slovutných Cradle of Filth a legendu black metalu BigBosse z Root. Jak došlo k této spolupráci?

Každý z těchto interpretů představuje trochu jiný hudební svět, což mě na jejich spolupráci zajímalo především. S Veronikou Rovnou se známe řadu let a máme za sebou několik společných operních projektů, například Figarovu svatbu. Pozval jsem ji také jako hosta na svůj absolventský koncert, kde jsme společně zpívali mimo jiné duet Jeníka a Mařenky z Prodané nevěsty. Její účast na albu tak byla svým způsobem přirozeným pokračováním naší dlouholeté hudební spolupráce, byť tentokrát v poněkud odlišném žánru.

Marek „Ashok“ Šmerda je pro mě především výborný kytarista, jehož hra mě baví, a možnost společně pracovat na nahrávce mě velmi těšila. U BigBosse je to ještě trochu jiný příběh. Patří k osobnostem, které pro mě v metalovém světě vždycky hodně znamenaly. Vedle jeho charakteristického hlasu a způsobu interpretace má pro mě osobní význam i skutečnost, že jsme se ve studiu potkali už podruhé. Poprvé jsme spolu nahrávali album někdy kolem roku 2006, takže jsme se ke společné práci vrátili po zhruba dvaceti letech.

Na celé spolupráci mě baví, že se na jedné nahrávce setkávají hudebníci s tak rozdílným zázemím a zkušenostmi. A přitom to ve výsledku funguje jako jeden celek.

Ještě bych na chvíli rád zůstal u českých blackmetalových legend Root a Master’s Hammer. Když jsem poprvé slyšel první alba těchto dvou legend, tak mě to na počátku 90. let 20. století doslova uhranulo a do dnešních časů jsem nic silnějšího neslyšel. Zdá se mi, že tvůj hudební projekt svým způsobem na tato svébytná hudební alba navazuje a je svým způsobem také jistým Zjevením a Rituálem. Je to možné a jak ty sám vnímáš tvorbu těchto dvou blackmetalových legend?

Root i Master’s Hammer poslouchám už spoustu let a obě kapely mají v mém hudebním životě své místo. Zjevení a Rituál považuji za velmi povedené desky, ke kterým se dodnes vracím. Každá je přitom úplně jiná.

Na Root mě vždycky bavila jejich temná atmosféra a BigBossův vokální projev. Master’s Hammer mám zase rád pro jejich osobitý hudební rukopis, práci s češtinou a také pro určitý nadhled, který v jejich tvorbě vnímám. Myslím, že právě v tom se obě kapely od řady svých současníků odlišovaly.

Obě kapely mě samozřejmě určitým způsobem formovaly jako posluchače, ale při vlastní tvorbě se snažím jít svou cestou. Mám za sebou také zkušenosti s klasickou hudbou a operou, které se do mého komponování přirozeně promítají. Důležité je pro mě vytvářet vlastní hudební rukopis, nikoli přebírat postupy kapel, které mám rád. Chci, aby SIGURÐUR měl svou atmosféru, svůj způsob vyprávění a aby bylo z hudby poznat, že za ní stojí moje vlastní představa.

Výše uvedení hosté na tvém albu zcela jistě přispěli k jeho temné atmosféře a dokonalosti. Album vychází ve vydavatelství Hypnotic Dirge Records v Kanadě a metalové fans by zajímalo, jakými cestami došlo ke spolupráci s tímto labelem?

Od začátku jsem byl rozhodnutý, že album chci vydat v zahraničí. Ne proto, že bych měl něco proti českým vydavatelstvím, ale jednoduše jsem cítil, že hudba SIGURÐUR patří do širšího mezinárodního prostředí. Black metal ostatně žádné geografické hranice nemá a já jsem ani při samotné tvorbě nepřemýšlel nad tím, odkud budou jeho posluchači pocházet.

O vydání jsem jednal s celou řadou zahraničních labelů a nakonec jsme se domluvili s kanadským Hypnotic Dirge Records. Z této spolupráce mám opravdu radost. Vydavatelství má velmi zajímavý mezinárodní dosah, který se už nyní ukazuje jako jedna z jeho největších předností. Recenze a ohlasy na album přicházejí z nejrůznějších koutů světa, často i ze zemí, kde bych je možná vůbec nečekal. Je příjemné sledovat, jak si hudba postupně nachází cestu k posluchačům napříč kontinenty.

Těší mě také, že album vyjde nejen digitálně, ale i na CD a vinylu. Pro mě osobně má fyzický nosič stále svou hodnotu, zvlášť u koncepčního alba, kde spolu hudba, texty a výtvarná stránka tvoří jeden celek. A právě možnost dostat takto pojatou nahrávku mezi posluchače po celém světě považuji za jeden z největších přínosů této spolupráce.

Album tedy vychází 6. listopadu 2026 v Kanadě. Chystáš k němu nějaké speciální turné, které bude spojené s křtem nového alba? Anebo kráčíš ve stopách frontmana legendárních Bathory a tvé projekty nebudou mít nikdy koncertní podobu?

Původně jsem SIGURÐUR koncipoval především jako studiový projekt a při práci na albu jsem otázku koncertování příliš neřešil. Postupně se ale objevily i konkrétní možnosti živého vystupování. Jednal jsem s promotéry a pořadateli několika festivalů v České republice, kterým by koncertní podoba SIGURÐUR dávala smysl. Přiznám se, že v jednu chvíli jsem byl této myšlence opravdu nakloněný.

Nakonec jsem se ale rozhodl dát přednost další studiové práci. Během letošního pobytu na Islandu jsem totiž napsal materiál pro druhé album, které bych rád v dohledné době nahrál. V tuto chvíli mě proto mnohem víc láká věnovat energii jeho realizaci než sestavování koncertní kapely a přípravě živého programu.

Koncertování tím ovšem definitivně neuzavírám. Sám mám živou hudbu velmi rád a dokážu si představit, že by skladby SIGURÐUR mohly fungovat i na pódiu. Pokud se k této myšlence někdy vrátím, chtěl bych, aby koncertní provedení odpovídalo tomu, jak hudbu vnímám. Prozatím má ale přednost druhá deska.

Tvé nové album vychází v Kanadě. Bude k dostání i u nás v České republice a kde si ho případní zájemci mohou pořídit?

Určitě. Pro český trh jsme se domluvili na spolupráci se Sparkshopem, kde bude album k dostání na CD a LP, přičemž vinyl vyjde ve dvou variantách – klasické černé a popelavě šedé. Současně finalizujeme smlouvy s dalšími distributory v České republice a na Slovensku.

Hypnotic Dirge Records se věnuje především mezinárodní distribuci, takže se album díky jeho partnerům dostane například do Portugalska, Španělska, Švédska, Norska a dalších zemí. Mám z toho radost, protože jsem si od začátku přál, aby moje hudba mohla oslovit posluchače bez ohledu na hranice.

Zároveň ale nechci, aby zahraniční vydání znamenalo, že domácí publikum zůstane stranou. Žiji v Česku, tady jsem hudebně vyrůstal a zdejší metalová scéna je součástí mého života. Proto je pro mě důležité, aby byla deska dostupná i tady a mohl jsem ji představit také českým posluchačům.

Poslední otázka. Chystáš v současné době ještě něco nového?

Jak už jsem naznačil, během letošního pobytu na Islandu jsem napsal materiál pro druhé album SIGURÐUR, které ponese název „Huldufólk“. Tentokrát se od staroseverské mytologie obracím k tajemnému světu islandských nadpřirozených bytostí, jejichž existence je po staletí neoddělitelně spjata s tamní krajinou a životem místních obyvatel. Sám mám s věcmi, které si nedokážeme vždy racionálně vysvětlit, určité osobní zkušenosti, a proto k tomuto tématu nepřistupuji jen jako k zajímavému folklornímu námětu. Na jeho základě jsem vystavěl tragický příběh ve třech dějstvích, v němž se prolíná lidský svět s tím, co zůstává našim smyslům běžně skryté. Víc bych zatím neprozrazoval, protože mě čeká ještě spousta práce na studiové podobě alba.

Letos už toho ostatně bylo opravdu dost. V lednu mi vyšlo profilové folklorní album "Keď Poľanou víchor predúva", které jsem natočil s lidovým orchestrem Ostrá Detva. Vedle vlastní interpretace jsem celé album dramaturgicky sestavil, připravil hudební úpravy a měl na starosti také hudební režii. A teď v listopadu vychází „Níu líf Einars hrafns“. Přestože jsem na něm sám nahrál všechny nástroje i vokály, rozhodně nechci vytvářet dojem, že jsem na všechno byl úplně sám. Na postprodukci se mnou intenzivně pracovali Milan Vyležík, skvělý jazzový baskytarista, a Martin Roženek, výborný klávesista známý z kapely Ador Dorath. Oběma patří velký dík za jejich čas, trpělivost a práci, kterou výsledné podobě nahrávky věnovali.

Dvě takto rozdílné desky během jediného roku jsou docela pořádná porce, zvlášť při mém pracovním vytížení. Jsem ředitelem jedné z největších škol v Moravskoslezském kraji a jako vystudovaný muzikolog jsem již dvanáct let profesně spjat také s Ostravskou univerzitou, konkrétně s její Katedrou teorie a dějin umění. Obě oblasti s sebou přinášejí řadu povinností, ale především velkou odpovědnost vůči žákům a studentům, jejich vzdělávání a budoucímu profesnímu směřování. Práce s mladými lidmi má pro mě velký smysl a velmi si vážím také svého dlouholetého působení na Ostravské univerzitě. Skloubit všechny tyto závazky s vlastní hudební tvorbou není vždy jednoduché, ale hudba mě natolik naplňuje, že si na ni čas zkrátka najít musím.

A když už jsme u folklóru, možná některé čtenáře překvapí, že s cimbálovou muzikou Friš hraji už třicet let. Téměř stejně dlouho se také každoročně účastním Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici, kde s naší muzikou pravidelně vystupujeme. Takže mezi black metalem a lidovou hudbou se pohybuji už pěknou řádku let a oba tyto světy jsou mi blízké.

Samozřejmě to všechno stojí obrovské množství času a energie, které člověk musí někde vzít. Ale když se podaří dotáhnout takový projekt do konce, je ten pocit pro mě až osvobozující. Něco, co dlouho existovalo jen v mé představě, najednou dostane skutečnou podobu. A když pak přicházejí reakce od lidí, které hudba oslovila, je to další důvod pokračovat. Tohle mě na celé tvorbě pořád tolik baví a naplňuje, i když si občas říkám, že už bych si mohl dát na chvíli pokoj.

Díky za rozhovor a přeji hodně úspěchů Metal-Line!

Martin Sigurður Kajzar

Martina se ptal: David Bátor

Foto:Tomáš Rossi

facebook.com/sigurdurofficial#

Stream - „Níu líf Einars hravns“