20.07. 2012 - Charlie The Bomber, Lehká noha - Šlapanice, sokolovna

TEN PÁN...UMÍ!!!

aneb

ŠŤASTNÝ DNY „ŠLAPEK“

Report / Charlie The Bomber, Lehká noha / Šlapanice, Sokolovna / pátek 20. července 2012, od 20 h.

Pijatyka začala už v trolejbusu č. 31, tedy alespoň teoreticky - naproti mně totiž seděl pár, o němž se dalo tušit, že jeho cílová destinace je totožná s mojí, což se následně empiricky potvrdilo. No a tento pár si vyprávěl mimo jiné o pivech. Ona: Já jsem vypila nejvíc devět. On: Já od rána do rána čtyřicet.

V duchu jsem se zakuckal, opařen skutečností, že v mém pivním programu jsou jisté rezervy, což bylo vzápětí potvrzeno informací, že dotyčnému chlapíkovi se už podařilo skončit i na záchytce – to mně zatím jenom málem.

No zkrátka to byli hrozní sympaťáci, a na koncertě pak seděli o stůl vedle. Tedy, na koncertě...původně se vystoupení Karla Bombarďáka s Lehkou nohou mělo odehrát na prostranství vedle šlapanické Sokolovny, nicméně jelikož celý den tak nějak mizerně poprchalo, akce byla nakonec z příčin čistě profylaktických přesunuta dovnitř. Takže jsme se karlíkovského open-airu nedočkali ani v půli července...

Při vstoupení do nitra místní sokolovny jsem dostal pomyslnou ranu mezi oči, protože jsem čekal sál tradičních rozměrů, a místo toho mne vítal klubík vpravdě komorní, s kapacitou tak snad maximálně dvou stovek fans.

O co menší prostor, o to větší atmosféra: třímajíce v ruce šťavnaté Kozlíky, včetně medových (na pódiu „frčel“ Birell), uzřeli jsme sestavu skupiny zované CHARLIE THE BOMBER (charlie-the-bomber.cz), tentokrát bez kláves, tj. ve čtyřce Tom, Goliš, Darek a Pedro, abychom se následně shodli na tom, že to nebyl jenom blues rock - to byl syrový hard rockový nářez, to bylo ustrnutí v Absolutnu. 

Vlastně jaké ustrnutí, když se hejbal celej sál, dokonale lakovanej potem nás všech. Před pódiem se míhalo hafo fotografů, včetně legendárního Franty Kressy, a na pódiu se míhal jeden šlágr za druhým. Tentokrát s ohledem na zkrácený set kapely čítající písně v podstatě zejména z nové desky Štastný dny přijdou, což byla taková zvláštní koncepce, kterou bych nejtrefněji nazval asi dvěma slovy, která jsem ovšem nevymyslel já: jenom půl. 

Ano, je to tak, resp. bylo to tak – na desku Jenom půl se tak nějak zapomnělo, včetně stejnojmenného songu. Mne osobně mrzela absence Chicaga, což je prostě „Amerikáááááá!“, ale zase to od Charlieho bylo trochu jiné, a to je vlastně asi dobře. Jiné, a přitom stejně krásné.

Ten pán (jak říká titulek, ten pán fakt umí!), bombersong Spálený city (údajně budou mít pomyslné pokračování Zapálený city, což je asi lepší než posledně v Líšni ty Spálený kýty :-), Šťastný dny přijdou (Jegrova halekací kooperace s publikem mi připomněla jeho hard rockovou éru, třeba v Dettu), Báj báj báj anebo starověká Zavírací doba, to byly prdy mrdy, jež cílily zcela přesně.

Na zádech jsem měl tisíc řek, jež se slévaly v jedno jediné moře – moře radosti z fantastické muziky, z jednoho krásnýho blázna Jégra, který o co těžší životní období možná prožívá, o to víc na stejdži i před ním vyváděl: Tom Jegr byl jak utrženej z blues-hard-rockovýho řetězu,  z řetězu, kterým vlastně nikdy spoutanej nebyl, protože si vždycky dělal, co chtěl. A ve Šlapkách dobře dělal. Uuuuuuuf!

Děs snad akorát pro fotografy, protože Tomáš předváděl takové akrobacie, které i kdybyste měli sebedelší kanón (stále hovořím o fotografickém přístroji), tak to holt netrefíte. Měli jste tam být! A já vím, že jste byli...

Ano, Charlie dobře dělal, dobře hrál a dobře zpíval. - A co historik chtěl, měla přijít závěrečná chvíle, přídavek, kdy jsme na prknech – prosím Vás, ne na prknech, ale na prknech, co znamenají svět – spatřily „zlomky“ starodávného, mnou tolik milovaného Kernu. Pedra totiž vystřídal Jirka Obzina (proboha, je to možné, já ho viděl možná prvně v životě, no snad to byl fakt von!), a to je jak známo bubeník Kernu před Karlosem Vodičkou, no a Goliš tamtéž zase drtil basu ještě před Liborem Tygrem Machatou; koneckonců, dílčí party obou jmenovaných jsou zachyceny pod hlavičkou unikátního CD Kern: Rarity 1981 – 1983. 

Já vím, možná si říkáte, že tohle sem až tolik nepatří, ale to jsou právě výhody zcela nezávislého webu – můžu si psát, o čem chci a jak chci. A svůj milovaný Kern prostě propašuju třeba pod slovenskou hranicí. Jo, a kdybyste se ptali na název toho přídavku, kterej si Obzina s Charliem střihl, tak se neptejte, protože jsem ho samozřejmě tradičně nepoznal. Hmmm, Jégr hovořil o nákých „Maďarech“, a z těch já znám akorát debrecínku, segedin a dívku s perlami ve vlasech: tož sorry. :-)

Již lehce ztěžklou nohou jsme vypluli zpět na nádvoří, abychom se jako takřka leklá ryba nadýchnuli čerstvého vzduchu. A dýchali jsme tak vydatně, že bychom posléze zcela jistě...nadýchali.

Mezitím však již počnula svoji produkci blues-folk-country-rocková LEHKÁ NOHA (lehkanoha.cz). A nutno podotknout, že šlapanické publikum roztančila věru dokonale: k jevišti se skoro nedalo projít, tančily snad i stěny.

A taky se nám to začalo pěkně personálně propojovat. No kdo myslíte, že hrál s Lehkou nohou vzadu na kytaru, he? Říkáte, že Tom Jegr? Máte pravdu. A ten v těch brýlích, do prčic, vždyť toho taky znám - že by to byl Hynek Maňák, Jegrův spoluhráč z Tom Jegr Gang? – A propos, Gang hraje ve středu 1. srpna v Metru na Poštovský.

Lehká noha, skupina kolem bratrů Hradečných (mimochodem, Petr je podepsán pod řadou vynikajících „Jegrových“ textů, např. Spálený city nebo Stará 19), působila trochu jako orchestr, protože na pódiu bylo muzikantů tolik, že by možná i Orchestr Gustava Broma zrudl zavistí. No a když se tam objevil i Goliš, tak bylo hotovo (viz fotogalerie).

Zcela upřímně se přiznávám, že na koncertě Lehké nohy jsem byl poprvé v životě (Lehká noho, za tuhle premiéru děkuj Jegrovi, ha ha), a tudíž nejsem schopen její vystoupení podrobněji hodnotit. Nicméně jsa „lehkonohým analfabetem“, chytře jsem si vyfotil její playlist, a kdyby se mi po těch několika pivech tak netřepala ruka, tak by to možná nebylo rozmazané a možná bych to tím pádem zpětně i správně přečetl. No tak aspoň zkusmo – cit. z playlistu (vybírám pouze ty eroticky zabarvené, panč v tu chvíli to prostě stálo za to):  Tvář milenky, Večerní Brno, Počítám na prstech, Poslední z pokojů nebo Vyhýbavej typ. Mno, já vím, je to strašně neprofesionální report, ale... i amatéři mají právo na život.

Dneska je sobota po pátku, a mně to ještě v oné reminiscenci na Kern připomnělo skladbu V sobotu ne. Sobota po pátku, v sobotu ne, ale v pátek jo, a jo a jo a třikrát jo.

Páteční večer a páteční noc kreslila stíny po stěnách, člověku bylo lehce na duši, pivo padalo do bezedných propastí a jeden lehkonohej bomber byl furt s námi. A zavírací doba? - Ten večer, tu noc a to ráno neexistovala...

Dědek? –Zde!

P.S.: Co čert chtěl, již za světla se úspěšně vracím Josefskou ulicí k domovu, a koho to potkám: Metaliku z Flowerwhile! Rozumíte, jo, „Metalika na Josefský“, to si myslím, že by ztěžkla noha i sebevětšímu bomberovi, ha ha! A je to fakt: kdyby tady nebylo rhytm & blues, asi by tady nikdy nebyl ani flowerwhileovský thrash metal. Tak jsem nadšeně pořídil závěrečné fotky, a šel jsem spát - báj báj báj...