16.04. 2016 - Lehká noha - Brno, Rosnička

TEN NÁŠ ŽIVOT, NA TÝ LEHKÝ NOZE...

aneb

ROSNIČKA NA NOHOU!

Report / Lehká noha / sobota 16. dubna 2016, od 20.30 hodin / Brno, hudební klub Rosnička

To je tak nespravedlivý vůči těm škaredým holkám, že nejsou tak hezký jak jsou hezký ty hezký holky. Jenomže v sobotu večer na Rosničce byly jenom samý hezký holky, jedna hezčí než druhá. Chvílemi jsem měl trochu dilema, jestli se dívat na pódium na „škaredý“ bráchy Hradečný anebo do publika na hezký holky. A tak jsem ušiskama poslouchal bráchy Hradečný a jejich hezkou, moc hezkou muziku, a očiskama koukal na ty hezký, moc hezký holky.

Pedro, ty krásnej chlape ;-), jsem strašně rád, že jsem Tě konečně trochu poznal a mohl s Tebou dobře pokecat. Vždycky mne mrzelo, že ač se přes bicí docela často vídáme, nikdy jsme nesplkli. Jenomže já su docela ostýchavej (možná tak nepůsobím, leč je to tak), takže teď na Rosničce se to konečně rozlousklo. Díky moc.  

Děcka, stará sestava „Lehký čapy“ z prvních dvou desek a bylo to tam! Lídr Hradečný Peťa + Milan s pořádným bendžem, basák Franta Goliš Drápal, kytara Michal Pospíšil, na akordeon Franta Hammond Šír a na bicí do šestice všeho dobrýho Peťa Pedro Klim! S nějakými těmi přestávkami více než tříhodinové vystoupení (sic!) - fantastické, strhující a tak všelijak, a to i díky tomu, že se mezi jednotlivými songy příliš nekecalo, ale jel se jeden za druhým a čtvrtý za třetím a sobota byla prostě po pátku.

Který všechny zonky, to se tady v textu nedozvíte, protože se to dozvíte v rámci naší fotogalerky, kam jsem chytře vyfotil celej playlist. Dělám to tak už několik let zpět, a docela se to vyplácí, zejména když se paměť lehce utápí v těžké hladině vypitých piv.

Repertoár, díky původní sestavě logicky soustředěný zejména na první dvě placky, eponymní debut Lehká noha a Otázka času, působil velice svěžím a hitovým způsobem. První okamžik, kdy mi slaná voda skoro stekla do očí, byly Bedny s pivem. Že kvůli mně jezdil jako blázen a někde to snad votočil.

Votočíme list. Večerní Brno mne sice teprve čekalo, rozuměno cestou zpátky po Horákově, Marie Steyskalové, Šeránkově, Minské či  Veveří, ale užil jsem si jej už nyní, stejně jako totální šlágr Katy benzinová pumpa, a zas mám propocený záda z ... tý nekoženkový Rosničky. ;-)

Solidní zvuk duněl slušně zaplněným klubíkem a do přítomných lidiček rozléval jednotlivé, cca 40-minutové sety Lehké nohy špikované potřebnými občerstvovacími přestávkami - mňam (a teď si můžete vybrat, jestli oním výrazem „mňam“ mám na mysli písničky Lehké nohy anebo Jardovo pivo).

Nebo Jardův rum? Hej Šárí, nejradši piju rum. Šárek je na světě jistě dost, poněvadž je to moc hezký jméno (třeba Pražáci chodí rádi do Šárky - hmm, taky bych chodil, kdybych měl kam ;-))), ale jedna Šárka je jenom jedna. A sice bývalá zákonitá choť bluesového génia Toma Jégra, která byla na koncertě rovněž přítomna, a právě díky níž kdysi vznikla tahleta betelná zonka Hej Šárí. Měl jsem tu čest stát asi půl koncertu těsně vedle této nádherné ženy a můžu Vám říct, že mnou projížděla zvláštní fantasy energie, která se moc nedá popsat. Tak jsem jenom tak přešlapoval a bylo mi fajn.

Magická a bluesová a melancholická Černá kára, kde se spojily síly Franty Goliše Drápala a Josefa Kainara, vehnala několik párů před stejdž a viděl jsem, jak jedna krásná dívčí ústa do zpěvu Lehké nohy šeptají své protější, taktéž milé chlapecké hubě: „Sevři mě jemně, ty jseš jediný, co na svý cestě mám.“ Bylo to fakt krásný a skoro mi to vehnalo slzy do očí – pokolikáté už?

Totální megamrdy jako Lidi tu už neznají nebo Hádejte, kdo tady bydlí roztleskaly přítomné fans, potlesk do rytmu hřměl zaplněnou Rosničkou a já měl pocit, že tihleti lidi dobře, dobře znají, a že tady na ulici Jana Nečase hádám bydlí dobrá muzika. Anebo vlastně nikolivěk na ulici Jana Nečase, ale v New Orleans, neboť z těch rozpálenejch tváří na Rosničce snad už každej pochopil, že tady se tančí a tady se zpívá new orleánskej styl!

Jenomže samotná vynikající produkce Lehké nohy jako by nestačila, musela nastat i určitá překvapení. Stál jsem od oné ženy celou dobu asi půl metru a „podezřelé“ mi bylo již to, že spolu s kapelou zpívala perfektně snad všechny texty. Říkal jsem si, to je fakt taková fanynka? Vždyť já i ostatní taky dost umíme, ale proboha všechno???

A co čert asi chtěl, možná samotnej Lucifer, najednou se ta kočka zvedla, vklouzla na pódium a natolik profesionálně střihla Červený víno to ví a Jak dlouho tě znám, obě pecky ze třetí a zatím poslední placky Novorestaurační vlna. Yvona Pegi Pochylá, jinak to zpěvačka seskupení Cech Brno, kde zpívá například s Michalem Pytlukem, kterýho znám od Radimce.

A této rajcovní Pegi neměl být ještě úplný konec (mimochodem, její přítel byl velkej sympaťák, ba dokonce jsme si - ač jsme se ten den viděli poprvé - krásně cinkli škopkama). Vůbec atmosféra na Rosničce byla uvěřitelně přátelská, úsměvy navzájem, neznámý hezký holky si k našim půllitrům bez obav stavěly dvoudecky, vstřícné uhýbání, když někdo potřeboval projít - třeba pro pivo, že (jak tomuhle já rozumím!). Holt nemám dalších slov pro tu rajskou vzájemnost, kterou jsem na Rosničce zažil. Už potřetí a nemělo to chybu!

Ani skladba Mám svý chyby nemá svoji chybu, vždyť právě pro svoje „Chyby“ je dokonalá.  Protože dokonalost je vlastně strašná nuda, a teprve ty chyby ji dělají zajímavou. Chyby moje, tvoje a nás všech. Jo a ten další song taky neměl chybu! ;-)

Vyhýbavej typ je prostě moje hymna, nikdy se jí asi nenabažím. Sice mi tady teď při psaní reportu hraje Tublatanka (mám důsledné pravidlo, že po koncertě určité kapely nesmím poslouchat její desky, protože pak se mi to všechno splete dohromady a nevím, co se vlastně hrálo), ale asi ji brzo pustím. Nicméně právě teď, po živém zážitku z Lehké nohy mám zážitek z Tubly. No snad mi to Peťa Hradečnej odpustí; ehm, no však už dopisuju, „co mně teda řekl brácha“.

Zajímavostí byly určitě Šťastný dny přijdou, který normálně hraje Charlie The Bomber, na jehož druhé stejnojmenné desce taky jedinkrát oficiálně vyšly. Po chvílích zlých, šťastný dny přijdou. No ale neplatí to i naopak? Aby po chvílích šťastných (Lehká noha) snad nepřišly dny zlý – no kurwa abych nedošel zle dom (kterak vidíte z tohoto reportu, po šťastných dnech, které přišly, přišla i šťastná noc, a domů jsem došel tak, že jsem trefil, a „poklad“ v podobě fotek jsem šťastně donesl též).

Pegi přečetla báseň od Petra Komára Komárka (ve fotogalerce máte jak báseň, tak i Komárka, zkrátka všechno jedna báseň. A propos, možná nebudete věřit, ale Komár ji složil během první části vystoupení toho dne!), a taky ještě famózně nějakou tu píseň zazpívala. Jenomže neúprosný závěr se neúprosně v tý neúprosně prchající noci neúprosně blížil.

Noční setkání. Noční setkání se skvělou Lehkou nohou, zdálo se, že už všechno končí, jenomže stratosféra v klubu byla natolik burácivá, že přídavky se staly povinnou akvizicí.

Pozitivní, a jak já osobně říkám, spíše PoziPivní zprávou je, že Lehká noha začíná po X letech připravovat novou desku. Sice to tak honem nebude, ale už v sobotu jsme se dočkali novinky v podobě Pozdě v noci, která zněla krásně jak jinak než pozdě v noci.

A zopakovaný třeba kýble z lešení, chilližto název fláku Vždyť víš? Ať ulice je úplný Boží dopuštění. Fans byli rozdovádění a Peťa Hradečný se taky pod příbojem úspěchu docela slušně rozjel – kymácel kytarou, jež  tak fantasticky střídal, smál se jako o život, a skoro bych řekl, že i tancoval. Holt zas jeden geniální kmet se rozdováděl ;-))). Peťo sorry, ale tenhle fór jsem si nemohl odpustit. No jak už jsem řekl, hotový Boží dopuštění.  

Ještě předtím, než z Rosničky odejdu směr svůj domov (děcka, jsem nabitej jak moje baterka před koncertem!), neodpustím si jeden vtip na téma boží dopuštění.

Víte proč přijel papež do České republiky? Protože boží hrob už viděl, boží tělo taky, ale boží dopuštění ještě ne. ;-)

Mějte se hezky a minimálně v sobotu 7. 5. 2016 na Rosničce na Charlie The Bomber.

Text + foto Dědek.

P.S.: Na samotný závěr ještě vystoupila krásná neznámá z publika, aby na Hradečného akustickou kytaru a jeho mikrofon střihla Rovnou jó tady rovnou, Slavíky z Madridu anebo Když mě brali za vojáka. Dolní tok „Brna“ – to je „jinej“ kraj. Hradečný za použití akustické kytary děévušce „nerozbil hubu“... a ptáš se proč?

Vždyť víš.