15.03 2013 - Charlie The Bomber - Rusty Nail

...TEN PAN JÉGR!

aneb

BOMBARĎÁKY NA HRAD

Report /Charlie The Bomber / pátek 15. března 2013, po 20. hodině / Rusty Nail Club, Veveří 57, Brno

Ach, Ten pán, ten pán! Chcete vědět, Jakej byl?  Pak jste správně tady v Chicagu, pardon v Rusty Nail.

Zdi ve švech praskaly, aneb příroda sama vždy směřuje k rovnováze. A tak o co víc diváků bylo před pódiem, o to štíhlejší varianta se odehrávala na stejdži samotném: Charlie The Bomber  v úsporné tříčlenné sestavě Tom Jegr – zpěv a kytara, Franta Goliš Drápal – basa a zpěv, Petr Pedro Klim – bicí, která však ničehož neubrala na fantastickém zážitku z prezentované muziky.  A že to byl „prezent“ jak sviňa!

Když jsem do klubu okolo sedmé přišel, naštěstí maje „preservé“, srdečně upřímně jsem se přivítal se spolumajitelem klubu Pavlem Bačou Bačíkem, s nímž jsme pohovořili o neustálých organizačních problémech s provozem podniku, a taktéž jsem se dal do příjemného hovoru s kytaristou Ševčíkem Tomem (rankyen.cz), který říkal, že Toma neviděl  snad „35 let“.

„35 let“? Nevím, kolik je dohromady let Čárlíkům, ale já jsem je neviděl teda fakt let! Naposledy hráli koncem září v Metru, jenomže tam jsem z rodinných důvodů musel chybět, a tak jsem Bombera viděl naposledy snad loni v létě ve šlapanické Sokolovně s Lehkou „čapou“.

Korunu tomu nasadila moje kolegyně Věra, které se před koncertem Goliše ptala, jestli taky přijde :-). Goliš to samozřejmě pochopil , a odvětil: „No, máš pravdu, vždyť já s nima půl roku nehrál“. 

Koncertní program Charlieho The Bombera je logicky postaven zejména na poslední desce Šťastný dny přijdou, z níž členitým sklepovitým klubíkem zněly šlágry jako Ten pán nebo Spálený city - a dále třeba potřeba Fousy blues, Černá lyra nebo titulka Šťastný dny přijdou - já mám ale přesto ještě o něco raději Charlieho rockověji zaranžovaný debut Jenom půl,  z nějž miluju třeba Chicago, Chicago, anebo Chicago.

Genius na pódiu, genius loci v celým klubu – co si přát víc? Geniální blues rock hřměl kousíček od botanické zahrady, kytky se hýbaly do rytmu a řvaly cosi o svobodě květinových dětí. Řval jsem uvnitř sebe a říkal si, společně s Polívkou a Pavelkou z Jakubiskova Sedím na konári (a je mi dobre), že možná právě pro tuhle chvíli...

...jsem přišel na svět. Na svět plný nádherných věcí, nádherných desek, nádherné muziky, nádherného pšeničného náchodského Weizenbieru, kteréžto entity mi naštěstí zvládají vyvažovat ty svinstva jako politiku, egocentrismus nebo násilí. A že kupříkladu násilí není málo, dokázala moje následná seance po koncertě ve Vatu 69, kde se začal kdosi s kýmsi rvát a bylo mi z toho fakt hnusně. Jó, chlastat se musí umět (kdyby měl někdo zájem, dávám hodiny: hodiny a hodiny).

Když už jsem hovořil o té letní šlapanické Sokolovně, i tam se hráli „Maďaři“, jeden z mála coverů, k nimž se Karel Bombarďák opětovně uchyluje (a že to je pořádný úchylák). Už tam jsem se ptal všech svých kamarádů, kurwa, nevíte, co to je? Nikdo nevěděl.
A tak jelikož z maďarských produktů znám bohužel a pouze a zejména čabajku, debrecínku a szegedin, jsem se tentokrát - ač přirozeně stydlivý - odhodlal zeptat samotných Golišů, potažmo Jégrů. A to byste možná uhodli: ani Omega, ani Locomotiv GT, ale pro mne zcela neznámá maďarská hard rocková skvadra P.Mobil!  (A nejlepší bylo, jak jsem na ten název druhý den ráno po těch cca sto pivech vzpomínal – jak se to sakra jmenovalo, Vodafone, T-Mobile či co???).

Samá voda, jo jo. Charlie The Bomber je totiž voda živá, která mne vždy udrží nad hladinou (pivní). Podporována dobrým zvukem a akustikou Rusty Nail (jednotlivá slova textů písní jsem dobře rozeznával i při čůrání na WC :-), představuje pro mne to nejlepší, co jsem zatím na tomto světě stihl poznat. A i když už třeba nic lepšího nepotkám, tak tohle mi úplně stačí.

Štastný dny byly minulej pátek.

Tady Very Old Man chilli Dědek.

charlie-the-bomber.cz
rustynailclub.cz