14.01. 2016 - Bluesberry - Brno, klub Leitnerova

OPERACE ARTABAN INTROVIČ

aneb

POCEM MOJE BLUESBERRY

Report / Bluesberry (resp. BB Trijo) / čtvrtek 14. ledna 2016, od 19.30 hodin / Brno, klub Leitnerova

Leitnerka je takový zajímavý místo, zapadlý, tichý. Vlastně možná spíš jímavý. Vlastně úplně nejspíš takový akorát bluesový.

Vedle mne stojí poslední panák. Poslední panák ICE & FIRE, taky druhej & poslední kousek beskydskýho Red Ale, je sobotní ráno, a já začínám konečně, byť opožděně psát report z premiéry pražské kapely BLUESBERRY v brněnském klubíku Leitnerova.  

Bluesberry dorazili vlastně jako akustické BB Trijo, protože bubeník údajně ochořel nějakou zákeřnou chorobou - osobně se domnívám, že se jedná o nemoc zvanou „blues-berry berry“. Takže na malém komorním pódiátku, úspěšně zastrčeném v garážovém dvoře mezi skromnými činžáky, do publika dýchla trojka Petar – Chozé – Jirka, a dýchla do nás dechem vskutku svěžím.

Blues obskurního redaktora: kapela svůj set rozšlehla kompozicí, v níž se nachází přibližně 17 názvů jejích skladeb, a já si nezapamatuju to jméno. Ostuda. 45 roků či tak nějak? Jó holt, když jste na scéně 45 roků, musíte občas udělat i nějakou výroční šlehu.

Co jsem si ale naopak zapamatoval, byla soutěž, která následovala: kdo uhodne onen počet písní, resp. názvů, vyhraje aktuální cédéčko A tak jdou roky bluesový ... 40 let. V toleranci jsem nebyl, ježto jsem se felil o 1 999 skladeb, zařval jsem totiž aktuální letopočet 2016. Což mi ovšem vůbec nevadilo, poněvadž zmíněný kotouček se mi již doma vesele kutálí.

Lídr Petar byl po operaci, jež se v průběhu večera „konala“ ještě mnohokrát. Bližší informace sdělovat nebudu, měli jste tam být. Třeba jste tam byli, třeba ne, každopádně návštěva byla – jako na Lajtnerce bohužel tradičně – slušně řečeno komorní. Nevím čím to, ale na Lajtnerku se prostě nechodí. Zůstává alespoň Lajtnerka jako taková a také její slavná minulost. Bluesberry si tady dali ve čtvrtek svoji historickou premiéru a možná taky místopisnou derniéru (pakliže už na Leitnerovu nikdy nepřijedou). Hlavně ale dali svoji éru – éru blues.

Těžko jmenovat všechny šlágry. Co je to blues? Pocem moje stará? Josefin? Anebo nová věc se sympatickým názvem Blbej den? Mohl bych vyjmenovat tisíc dalších a jenom součtem jejich názvů bych napsal tenhle report. Leč zastávám názor, že report má být méně faktografický a více emocionální, třebaže se o to stylisticky můžeme do konce našich bluesových životů přít.

Přátelé, pozor! Akustická hudební seskupení většinou sedí. Židličky, prdelky, povadlý mikrofony a tak. Zde ovšem z celého orchestru seděl pouze Chozé. Petar asi sedět nemohl - no event. hemeroidy jsou fakt asi blues jak sviňa - a stojatý mladíček Pospíchal asi zkrátka držel basu. S operovaným Introvičem. Nééé, to je blbost, basu držel Chozé. Takže Pospíchal držel kytaru. Proč ale teda držel basu s Introvičem? Kurnik šopa, do basy se všema! (Chozé by mne čistě z profesionálního hlediska v tomto jistojistě podpořil.)

Chilližto již naznačeno: Petar Introvič drtil kajtru, foukačku i onen nejkrásnější hudební nástroj, jaký kdy byl stvořen, totiž hlasivky, Pavel Chozé Jurda držel tu basu, a kromě toho, že ji držel, tak na ni taky hrál, no a Jiří Pospíchal, ač „instrumentoval“ na kytaru, držel tu basu s tím operovaným Introvičem.

Mimochodem, na Petara Vám musím prozradit pár věcí. Že byla tato ikona tuzemského blues rocku zmlácena gorilami Johna Mayalla, to jste si možná přečetli na ofiko stránkách bluesberry.cz. Za druhé má Petar neskutečnou výdrž, rockovou i životní, neustále se usmívá, je děsně příjemnej a pohodovej chlapík, a to i když ho neustále „obtěžuje“ brněnský hudební génius Dan Kikta. ;-) Za třetí se prý děsně smál - jestli z téhle info bude průkak, tak za to může Chozé, jasný? - že report z Bluesberry z Moraváku je na metalovým webu; prej se tomu chechtal snad tejden. Jo a za čtvrtý byl Introvič po operaci, kdybyste to náhodou nevěděli.

Bluesberry na pódiu řádili nejenom hudebně, ale též sršeli vtipem. Roztomile člověčí byly třeba jejich nástupy skladeb, kde běžně začínají bicí, které dnes ovšem chyběly. Vždycky to ovšem kluci nakonec zvládli a potvrdili, že dokonalost je zaplaťbluesovejpámbu strašná nuda.

Organické spojení hudby světových mistrů, včetně hudby tuzemského Mr. Introviče, v návaznosti na čepované budějické pivo Pardál (se skrytou výzvou Pař dál), mne přimělo k nečekaným kouskům. Ach jé. Když už vyzývám neznámé krásné slečny k tanci, to už je to se mnou špatný, ha ha. No ještě že mne odmítla, aspoň jsem jí nezpůsobil tancem nějaký úraz a nemusela na operaci.

Stejně je to všechno tak nějak zvláštní. Někdo po smrti někoho dá název ulice po něm. Třeba po Františku Leitnerovi, vězni na Špilberku i v Kouničkách, který zemřel v Dachau. Následně dá někdo název klubu po ulici. Takže se může stát, že se najednou hudební klub jmenuje po někom, kdo třeba tuhle hudbu vůbec nikdy neposlouchal.

No jen si to představte: píše se rok 2100 a v Praze na Introvičově ulici č. or. 1 se nachází klub pojmenovaný Introvička (kdybyste tomu názvu moc nerozuměli, tak něco jako luxusní ančovička). A hraje se v něm jenom metal. A Introvič vždycky ve dvanáct vylejzá a týden se tomu chechtá.

Mno, hovořil jsem o stylistice. Tento report asi nemá příliš odborných stylistických parametrů, ale zase je to snad aspoň trochu čurina. Kdož jste na Lajtnerce ve čtvrtek nebyli, moc jste se toho sice tímto reportíkem nedozvěděli, ale třeba bude tím pádem o to větší důvod přijít příště. Neprohloupíte, ježto neprohrajete.   

Čtvrteční operace totiž skončila vítězstvím.

Text + foto Dědek.